„Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?“, kárá Ježíš učedníky. A i jinde čteme, že „káral jejich nevěru“. I mnohý vykladač Písma si rychle pospíší, aby odsoudil nechápavost učedníků. Je to vlastně taková móda, která se stále vrací: Posmívat se učedníkům, dělat z nich hlupáky. Jde ale dělat hlupáky z těch, o kterých bylo řečeno že usednou na trůnech a budou soudit dvanáct pokolení Izraele? Nakonec, vybral by si Ježíš za učedníky hlupáky? Petrovi přece říká: Ty jsi ta skála a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. To tedy církev stojí na hlouposti?

Rozhodně ne; a strachu a zmatení učedníků je dobře rozumět. Ježíš jim říká: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Zákoně Mojžíšově, v Prorocích a v Žalmech.“ Znali přece Písma od dětství, Ježíš jim je stále vykládal, říkal jim i že zemře a třetího dne vstane z mrtvých. Písmo byl celý jejich život, byl to vzduch, který dýchali, Ježíš byl vzduch, který dýchali. A přece jim bylo zatěžko uvěřit, že se Písma naplnila, že se naplnila Ježíšova slova.

Ale znovu říkám, jejich pochybám a zmatku je dobře rozumět. Měli věřit Písmu. A oni mu jistě věřili, protože za nejdůležitější věc v životě považovali následovat Ježíše, který Písma vykládá a Písma o něm mluví. Přesto učedníci žasnou, když Ježíš dělá zázraky – samotný Ježíš přitom neprojevuje žádný údiv nad tím, že se mu skutečně povedl zázrak. A přitom zázraků je plné Písmo, takže by jim nemělo být divné, že je činí ten, který je naplněním Písma.

Jenže! Ono je rozdíl o zázraku slyšet nebo číst a zázrak vidět. Víra je ze slyšení a je to tak správně. A nebo to tak prostě je. Vzpomeňme si na dětství, jakým výmyslům jsme věřili a co jsme si sami byli schopni vymyslet. Jeden spolužák ze třídy tvrdil, že jeho otec byl v Americe nakupovat lejzry pro Strojimport, že ten lejzr testoval proti zrcadlu a že jen tak tak uhnul odraženému paprsku. Dost jsem o tom pochyboval, ale v podstatě jsme všichni věřili, že jeho otec má s lejzry cosi do činění. Sám jsem si vymýšlel podobné příběhy, pravda o dost střízlivější. Nepřišlo mi to jako lež. Říkal jsem si: O něco příhodnější podmínky a mohlo to tak být, žádná lež.

Tahle vlastně funguje lidská víra nebo obecně náboženství obecně. Jistě jste se už setkali s větou: Moji rodiče byli té a té víry, vyrostl jsem v tom, takže mám také stejnou víru. A nejde jen o náboženství v obyvklém smyslu. Lidé o většině věcí jen slyšeli a tak jim věří. Celá naše představa o světě je taková: Slyšeli jsme něco o původu vesmíru, o velkém třesku, o vývinu člověka z opice. Většina lidí tyto věci nedokáže nijak blíže popsat, ale prostě jim více či méně věří. To je počátek světa. I o konci jsme cosi slyšeli, zvláště poslední dobou: Slyšeli jsme o střetu civilizací, slyšeli jsme o globálním oteplování. Víceméně o tom nedokážeme říct nic bližšího, ale uznáváme: Něco na tom bude. A tak se od těch učedníků příliš nelišíme: Oni také v Písmu přijali něco, co se jistě stalo, jistě; ale kdysi dávno. Přijali z Písma i to, co se stane; jistě, stane, ale až někdy v budoucnosti.

Jenže se to právě stalo před jejich očima. Kdybych měl dát křesťanství nějaký přívlastek, neřeknu ani náboženství pokoje (jedno takové už tu máme), nakonec ani náboženství lásky (to je příliš široký pojem); řeknu náboženství pravdy. Celé křesťanství stojí na slovech: 39–40. Je to náboženství slova, které se stalo tělem. Křesťanství stojí na tom, zda se tento příběh stal nebo nestal. Jediné možné křesťanské vyznání je říci: Tak to bylo.

My někdy naříkáme, že lidé nevěří ničemu, na co si nemohou sáhnout. Ale to si od nás naše doba jen vypůjčila. Celá věda vznikla v srdci společenství, které od začátku říkalo: Pokud na to nejde sáhnout, pokud na Krista nešlo sáhnout, nic nemá smysl. A pak začala pátrání a meření v přírodě, jestli to a to, co si o přírodě věříme, je skutečně pravda, zda si na to lze sáhnout. Brzy se ukázalo, že aby taková měření něco znamenala, musí být možné je opakovat. Tím pádem se vzkříšení vypadlo z okruhu vědeckých fakt: Bylo jen jedno, nikomu se ho pak už nepovedlo opakovat. Věda se tak postavila proti vlastní matce, církvi. A kam jsme s ní došli? Zase na začátek: Věříme, že byl velký třesk (a třeba i byl), věříme, že byla evoluce (a třeba i byla), věříme v globální oteplování (a třeba skutečně je). Ale víc proto, že jsme o něm slyšeli, než že bychom se o tom mohli přesvědčit.

Bez Krista zkrátka žádná víra, která může pravdivě říci: „tak to je“; bez krista žádná taková víra není. Světu zůstává jen víra „tak to asi bude“ nebo alespoň „tak to přece musí být“.

A my v tomto světě také žijeme a řeknu vám upřímně, kdyby se tu teď zjevil Ježíš Kristu, možná já první bych utekl z křikem „duch, duch!“. A teď by určitě někdo vyskočil ze židle a řekl: To jste celí vy, tradiční křesťané. Má te v kostelích ta svá kázání, posloucháte to ale neprožíváte. Může vám na bohoslužbu přijít kdo chce, aniž byste si ho prověřili a tak se nakonec může stát, že vám dokonce káže někdo, kdo by utekl před zjeveným Kristem. A takový člověk by mě nahnal do nějakého domácího kroužku, kde by mi tak dlouho hučeli do hlavy, že bych nakonec Krista viděl před sebou pořád, ať bych snídal nebo třeba jel autobusem. Ale obávám se, že to by právě už nebyl Kristus, ale jen jakýsi strašlivý duch.

Vždyť vzkříšený Kristus, to je to nejpodivnější vůbec. Právě proto je pro nás ten nejdůležitější, že se celé lidské zkušenosti vymiká. A my tedy jen tak sedíme v kostele a posloucháme. Věříme Písmu, protože jsme to od někoho slyšeli. A teprv když on sám chce, tak mezi nás přijde. Lze vyvolávat duchy, to víme i z Písma. Duchům lze nařizovat, aby přišli. Ale Kristus musí přijít sám. My se na jeho zjevení stále připravujeme četbou Písma, abychom pak náhle pochopili, že vlastně všechno do sebe zapadá, když on se zjeví. Zjevil se přece právě těm, kterým dříve vykládal Písma, nikoliv neznalým pohanům. Ale jedině on a nikdo jiný má právo nás kárat: Jak jste nechápaví. Jedině on, protože on jediný ze všech zemřelých je nakonec živý, tak živý, že s ním jde společně jíst.

Jaké z toho plyne poučení: Nedivme se, když někdo spolu s námi čte Písma ale pak je mu zatěžko se podle nich zcela samozřejmě řídit. Pramálo pomůže říci: Vždyť tak je psáno, to jsi přece slyšel celou dobu. Ano, člověk něco slyší, upřímně tomu věří. Ale pak přijdou těžkosti a pak lze i o Písmu říci: Ano, tak to bylo kdysi dávno, tak to určitě jednou bude, ale teď se Kristus zdá jen jako duch z jiného světa. Co pak pomůže? Pramálo pomůže ptát se, co by udělal Ježíš. Ale co pomůže je udělat to, co Ježíš skutečně udělal. Udělat to tak, jak to skutečně bylo. Ježíš jim podal důkaz. Řekl: Dotkněte se, duch přece nemá maso a kosti. Řekl: Dejte mi něco k jídlu. Každému z nás, pokud je mu zatěžko uvěřit pro zármutek, každému pomůže, když se víra ukáže takto hmatatelně. Čí víra prochází zkouškou, tomu pomůže, když se nás může dotknout, když ucítí naše mlčenlivé objetí. Když uvidí, že víra funguje. Že Kristus není jen slovo, že Kristus také znamená jíst skutečné jídlo.

A toto nám nemůže říct nikdo třetí, i když to kdekdo zkouší. Žádný nevěřící nemůže říct: Ukažte nám, že to, čemu věříte, se skutečně děje. Sám je na tom totiž stejně; sám věří věcem, které se stali kdysi dávno a které se určitě stanou někdy v budoucnosti. Sám věří tomu, co slyšel a moc o tom nepřemýšlí. Jen Kristus může říci: Dejte mi něco k jídlu, abyste viděli, že jsem opravdu živý. Jen Kristus nás smí kárat, nikdo jiný. My nemáme právo druhé kárat za jejich malou víru, já to právo nemám. Jen Kristus to uprostřed nás říká. A jsou tu naši bližní: Jim dejme jíst, jim nabídněme hmatatelnou pomoc a hřejivý dotek. A takl všichni vespolek poznáme: Tak to oprvadu bylo. Amen