Dnes oslavujeme Boží vtělení. Bůh se stal člověkem – a to doslova. Ukázal svou moc, ukázal, že není místa na světě, kdy by nebyl. Když vstoupil do světa jako dítě v jeslích.

Mnoho se skrývá v té jednoduché větě: Josef se vydal z Galileje … aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Maria čeká dítě, i když je teprve zasnoubena. Ještě před svatbou. A porodí ho na cizím místě. Nic není, jak má být. Nazaret, domov Marie a Josefa, je od Betléma sto padesát kilometrů přes hory. Josef a Marie tam jdou jen kvůli tomu zápisu. Abychom si věc přiblížili, jen proto, že to místo mají v občance jako trvalý pobyt, aniž by tam kdy bydleli. A zrovna tam se narodí to dítě. A i když těhotná žena snad celkem může spoléhat na lidské ohledy, že někde nějaké místo najde, ten den je všude zrovna tak našlapáno, že se to nepovede. Snad se ptali na špatných místech, snad měli smůlu na lidi, kdo ví. Ale nakonec tedy porodí venku a dítě uloží do jeslí, do krmelce, místo do kolébky. Marii přitom bylo řečeno: Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Zvěstování Marii znělo vznešeně – narození se odehrálo ve zmatku, mimo běžná pravidla toho, kde a jak se děti rodí. A jak je o ně po narození pečováno.

Dovedeme v tomto světě základně odlišovat dobré a zlé věci: Nemoci, samota, stáří – to je zlé. Mládí, zamilovaný pár, svatba, narození dítěte – to je dobré. A nebo: Tam, kde je klid, kde jsou police z knihami, kde zní vážná hudba, kde hoří svíčka – tam je moudrost. A někde, kdy vyhrává hudba z tlampače, kde se na sebe lidé tlačí, kde není kam zaparkovat – tam není nic duchovního. Kdo je odpovědný a pracovitý, ten nemůže skončit na ulici. Kdo je nezodpovědný a lehkovážný, ten na to doplatí.

Jenže až příliš často vypadávají lidé z těchto přihrádek. Mládí může být docela snadno ta nejnudnější část života – ale, komu to budete vysvětlovat? Svatba z lásky může být docela snadno branou k neštěstí – ale, komu to budete vysvětlovat? Mnohá matka porodí – a nijak velké nadšení se u ní nedostaví – ale, může to vůbec někomu říci? Nebudou se na ni všichni dívat jako na obludu? Člověk může být docela snadno velmi poctivý a odpovědný – a právě proto skončí na ulici. Ale, komu to bude vysvětlovat?

V příběhu narození Spasitele se střetávají dvě moudrosti a dvojí poznání. Moudrost světa a moudrost Boží.

Caesar Augustus vydá rozkaz, aby byl popsán svět. Aby už konečně bylo jasno. Aby bylo jasno, kolik kdo vydělává a kolik má platit. Aby bylo jasno, jak se má kdo dobře a kolik by za to měl dát. Prostě, aby se ukázala spravedlnost. Tady je příčina – tady následek. Za dobré dobré.

Do jeho příkazu k popsání světa, do jeho objasnění všech věcí, se právě nevejde Blahoslavená Panna ani sám Boží Syn. Josef se musí se svou snoubenkou vydat na cestu. Snad kdyby to byla jeho žena, mohla by v těhotenství zůstat doma. Snad se na tohle bral i tehdy ohled. Snad kdyby to byla jeho žena, aspoň by s nimi šli jako doprovod a pomoc lidé z jejich rodiny a sousedství. Ale Maria je jen jeho snoubenka, ve vysokém stádiu těhotenství. Protože počala ne z vůle muže, ale z Ducha svatého – ale komu tohle, právě tohle budou vykládat?

Nakonec se Panna Maria ocitá s dítětem na ulici. A přitom právě ona přijala ze všech lidí tu největší odpovědnost. Řekla: Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova. Uvolila se počít spasitele světa. A takhle to dopadlo.

Když má někdo obvyklé potíže, může žádat od druhých slitování a pomoc. Protože lidé nějak rozlišují, co je dobré a co zlé. Za co si člověk může sám a za co ne. Ale Maria s Josefem jsou v situaci, kdy to nezvyklé těhotenství musí skrývat. Podle předchozího vyprávění Maria trávila část svého těhotenství u své příbuzné Alžběty, kdesi v horách, mimo své bydliště, své sousedství. Bylo to něco, co nejde lidem kolem vysvětlit. Marie s Josefem v tomto světě prostě nemohou uplatnit nárok na úlevy. Musí jít do toho města, kde se má před úřadem ukázat, jak dobře se kdo má na tomto světě a kde bude podle toho člověkem posouzen.

Tam, v Betlémě, končí lidská moudrost. Lidská moudrost, která se nakonec vždy stáčí k tomu, že si člověk za všechno může sám. Lidská moudrost, které je jasné, jak dobře se kdo má. Kdo to má lepší a kdo horší.

A tam, v Betlémě, v noci, v jeslích, vstupuje do světa Moudrost Boží. Moudrost Boží, která nepotřebuje pravidla, aby nějak porozuměla světu, jako je vždy potřebuje člověk. Moudrost Boží, která prostě zná všechnu skutečnost. Kristus vstupuje do světa, aby jednal za všech okolností správně, odpovědně – a přece aby stál mimo všechna lidská pravidla. Aby jednal rozumně – a přece aby se všichni divili. Ta Moudrost Boží, která vstupuje do světa v Betlémě, zná každého člověka, kterému se přihodilo něco neobvyklého. Který má potíže, které ani nejde vysvětlit, aby ho někdo aspoň politoval. Ta Moudrost Boží zasahuje na každé místo a do každého člověka.

Do světa se rodí Kristus, vtělené Slovo, Moudrost Boží. Taková moudrost, které nestačí jako odpověď: Každý si za to může sám. I kdyby byla u někoho pravda, že si za vše může sám, Kristus, to Slovo Boží, přichází, aby tu vinu vzal na sebe.

Tam, kde člověk nedovede druhým vysvětlit, jak zle mu je, přichází uprostřed noci Kristus. Tam, kdo člověk ani sám nechápe, co se mu to vlastně stalo, kde udělal chybu a kam až to dopracoval, přichází Kristus. A tam, kde světu stačí ta věta: Může si za to ten člověk sám. – tak i kdyby to byla úplná pravda, i tam přichází Kristus, aby bral vinu, aby bral neodvratné následky na sebe.

A tak se v Betlémě narodil král, jehož vláda je již při jeho narození bez konce. Který proniká do nejhlubších hlubin osamění a zmatku duše, který vládne i uprostřed největšího zmatku světa, i v řevu tlampačů, kde není kde zaparkovat. Narodil se král, který sestoupil do hlubin bolesti, i do pekel; jehož vláda je bez konce. Hosana, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský! Amen