Introitus: Jan 1, 1–5
Pozdrav: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách Božího hodu vánočního.
Vstupní modlitba: Hospodine Bože, tys obdivuhodně stvořil člověka, a s ještě větší láskou jsi ho obnovil, vždyť tvůj Syn se stal jedním z nás a má účast na našem lidském životě; dej, ať my máme účast na jeho božství. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a život tvoří na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 56, 1–8
2. čtení: Lukáš 2, 1–7

Ježíš se v Betlémě právě jen narodil. Nejspíš to o něm věděl jen málokdo. To vidíme z přezíravých poznámek, které na něj mají lidé v dospělosti. Když o Ježíši slyší jeho budoucí učedník Natanael, namítne: Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého? Později zaznívá ze zástupu Ježíšových posluchačů: Což přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David? A Ježíšův příznivec Nikodém se od svých vzdělaných kolegů dočká pádné odpovědi: Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane! Že se Ježíš narodil v Betlémě věděl za jeho života jen málokdo. Opravdu se tam jen narodil a nic více.

Sám Betlém sám byl vždy malým městem a to se nezměnilo dodnes – i dnes má asi tolik obyvatel jako naše město. Náhodou tam byla pohřbena Jákobova žena Ráchel, protože zemřela, když zrovna putovali kolem. Náhodou odtamtud pocházel manžel moábské Rút, takže se tam pak se svou tchýní usadila. Náhodou se tam narodil David – ovšem to na něm bylo právě zvláštní, že se stal králem Izraele člověk z tak bezvýznameného města. Takže jediný zájem na Betlému vždy byl a asi i vždy bude, že tam má takříkajích pár významných lidí – čtyři, pamětní desku. Až na tu Rút to město nehrálo v jejich životech větší roli.

Proč se tedy Josef s Marií, blýzkou porodu, vydávají na cestu přes sto kilometrů? Do města, které nemá větší význam a kde nikdy nežili ani před tím, ani potom? Protože byli z domu a rodu Davidova. Po vysvobození z Egypta a obsazení Zaslíbené země rozdělil Zákon zemi podle rodů. Tak, aby měl každý provždy své místo. Rodová půda mohla být podle Zákona prodána pouze na padesát let. Pak měla být zase vrácena původnímu majiteli. V Izraeli neměl nikdo být nastálo bezzemkem, bezdomovcem. Každý tam měl mít místo, kam by se natrvalo vrátil. Snad to byli předáci lidu, kdo si přáli, aby toto bylo zachováno i při sčítání. Snad lidé sami trvali na tom, aby byli zapsáni tam, kam podle Zákona náleží. Ať tak nebo onak, v takovém způsobu zápisu se ukrývala naděje, že brzy někdo obnoví vládu Zákona. Že dojde k nápravě a v Izraeli bude opět mít každý své nezrušitelné místo.

Betlém byl pro Marii a Josefa jejich město. Můžeme usoudit, že tam ani neměli žádné příbuzné nebo známé, když se tam pro ně ani nenašlo místo pod střechou. Kdo ví, zda tam kdy byli před tím, zda tam kdy vůbec byli potom. Ale, bylo to jejich město. Tak tam museli jít. My Češi málo vídaný sklon dělat si legraci sami ze sebe. Zásada, kterou se Marie s Josefem řídí, bychom u sebe popsali slovy „malé, ale naše“. Nebo i ostřeji „blbé, ale naše“. Ale jak to bývá, žert někdy nevědomky popíše něco podstatného.

My jsme tu dnes shromážděni tak říkajíc pod stromečkem. Stromky ozdobené jablky a oplatkami byly na připomínku stromů v ráji již ve středověkých kostelích – ovšem smrk sám v orientě prostě neroste. Kapra a salát k nám dle za rakouska-uherska přinesli vojáci, vracející se z tažení do Itálie. V Betlémě obvykle nesněží atd. Někdo chytrý to každý rok důležitě připomene. Možná navrhne, že losos je chutnější a zdravějhší než kapr. Většina z nás to třeba nějak připustí. Ale sami u sebe si to nakonec uděláme po svém. Budeme se i vážně přít, zda se do salátu dává salám nebo ne, protože dodržet správný postup je jaksi posvátné. I kdyby bylo kolem patnáct stupňů, před naším vnitřním zrakem je vše a betlém zejména, pod sněhem. Tak to má prostě být. Ty věci u nás mají své místo, nedáme jim jen tak výhost. A my máme své místo uprostřed nich.

Stejné je to nakonec s Betlémem. „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ To říká Micheáš, poslední prorok starého Zákona. Proč zrovna z Betléma? Mesiáš se v Betlémě musí narodit, protože to Bůh řekl. Jiný důvod to nemá. Vše se tedy stáčí k tomu místu: Konání císaře Augusta, jeho guvernéra Qurinia, kmenů Izraelských, Marie a Josefa. Ale i nebeská obloha s hvězdou, která ukazuje k tomu místu východní mudrci, kterým ukazuje cestu. Celý vesmír míří k okresnímu městu Betlému, protože Bůh tak kdysi skrze proroka řekl a tak to musí být.

Příběh narození Krista je nakonec příběh moci a autority. My jsme právem ostražití k takovým věcem. Nelíbí se nám mnoho na otázku proč odpověď: „Protože jsem to řekl.“ Nelíbí se nám to proto, že u spousty těch věcí, o kterých se říkalo: „Tak to musí být“ se nakonec ukázalo, že mají nějaký postranní důvod. Ten, kdo takto rozkazoval, byl nakonec tlačen někým nebo nečím jiným. Jeho moc, autorita, nebyla skutečná.

Podivuhodné narození v Betlémě je však prosté všech postranních důvodů. Není nic, co by nutilo Boha poslat Mesijáše zrovna tam. Prostě to chtěl, další důvod není potřeba. Není nakonec nic, co by nutilo Krista sestoupit z nebe v lůno Panny a narodit se jako člověk v Betlémě. Prostě to chtěl a tak se to nakonec také stalo. Jinak se to ani stát nemohlo. Není u toho žáné: Ale na druhou stranu… Ale původně to bylo jinak… Mohlo by se to udělat ještě jinak…

Bůh neslouží nikomu dalšímu, nemá nějaké další důvody. Dělá, co opravdu chce. Mesijáš se rodí v Betlémě, protože prostě v Betlémě se narodit má. Tam, v Betlémě, je ten pevný bod, kterým jde pohnout celým vesmírem. Něco, co nemá další podmínku. Ještě jiný důvod. Prostě to tak má být. Bůh se stává člověkem, přijímá život člověka se vším. Nepřidává k vinám člověka, ale bere je na kříži na sebe. Aby nakonec samo to být člověkem dávalo smysl. Ostatně jako už dnes člověk v opravdu šťastnýchc chvílích nepřemýšlí, k čemu se mu kdy budou hodit, jaké budoumít důsledky. Ale je prostě rád na světě.

Kristus se narodil v Betlémě, ale v dospělém životě se tím nechlubil, i když to jeho osobě mohlo přidat vážnosti. Mohl si ušetřit poznámky mnohých o tom, že z Nazareta nikdy nic dobrého nevzešlo. Ale nemluvil o tom. Stačilo, že se stalo, jak se stát mělo. Když konáme co správného, netřeba o tom moc mluvit. Stačí jen, že je to správné. Nakonec ale o Ježíšově naropzení přece jen víme. Maria to zachovávala ve svém srdci a jak říká tradice, nakonec vyprávěla právě evangelistu Lukášovi. A tak o Kristu, Pánu vesmíru, víme nakonec více, něž o mnohých svých přátelích – o těch nám většinou nikdo nevypráví, jak se narodili. Každý, kdo to chce slyšet, může být Kristu důvěrně blýzko. Tam, v radosti, kde dalších důvodů netřba, bude mít své místo a jméno. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 4, 14–16
Požehnání: Hospodin praví: Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti, rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím. Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější a poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Kvůli svému služebníku Jákobovi, kvůli Izraeli, vyvolenci svému, jsem tě zavolal tvým jménem; dal jsem ti čestné jméno, ač jsi mě neznal. Požehnej vás Všemohoucí…