Introitus: Žalm 103, 1–14
Pozdrav: Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce — jemu sláva i moc navěky. Amen Bratři a sestry, vítám vás na slavnosti neděle Obřezání Páně.
103, 1–5
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi ve své dobré a milosrdné vůli určil, aby novorozený Ježíš ve svém obřezání prolil první kapku krve za naši spásu a tak dal počátek jeho pozemskému zápasu. Dej, abychom vždy dovedli rozenat, že ti nejmenší a nejkřehčí mezi námi jsou nástroji Tvého požehnání a že jsou pod Tvou ochranou. Dej nám zmužilé odhodlání bránit život těch nejslabších mezi námi. Prosíme Tě tak skrze Tvého Syna, Syna Abrahamova, Syna Davidova, s Tebou a a Duchem svatým věčné podstaty. Amen
1. čtení: Jób 2
103, 6–10
2. čtení: Lukáš 2, 21

Obřízka byla první věc, která Krista na světě čekala. Dobrovolně přišel z nebeské slávy mezi nás – a k tomu neodmyslitelně patřilo, že bude po osmi dnech obřezán. Židovský učenec Maimonides dobře vystihl, že obřízka je něco, co si stěží člověk provede sám. Je potřeba, aby ji provedl někdo jiný; po pravdě řečeno, jako u jiných chirurgických operací, musí asistovat více lidí, celé malé společenství. Již osm dní po svém narození nám tak Kristus ukazuje, že k pravému lidství neodmyslitelně patří potřebovat druhého člověka. A vlastně ne jen jednoho, ale celé společenství. Velmi prakticky se nám ukazuje duchovní význam celého obřadu obřezání Páně: Aby člověk byl pravým člověkem, musí připustit, aby se kvůli němu lidé někdy sešli.

A můžeme hned připomenout jeden z předobrazů Krista, dávného Jóba ze země Úsu. Který byl sice sám ve své bolesti, ale přece snesl, aby se kvůli němu sešli jeho přátelé. Ač ho nepřevyšovali poznáním ani zbožností, ač mu nedovedli, snad ani nemohli dát radu, přece s ním proseděli čas. Pochopme proto, že pro pravé lidství potřebuje člověk vždy lidskou společnost. I když je člověk na skutečné trápení sám, i když lidé kolem často nemohou porozumět, podobně cítit ani dát radu, přece, má-li si zachovat lidtsví, musí kolem sebe lidi alespoň strpět. Lidi kolem sebe nepotřebujeme jen tehdy, když jsou užiteční. Potřebujeme je, i když jsou neužiteční – abychom sami zůstali lidmi.

Kristus se ve své obřízce podrobil Zákonu a tím také tomu, co po něm žádá lidské společenství. Obřízka jistě nění něco, co by si jakýkoliv člověk vybral jen sám pro sebe. Podstupuje se, protože je lidským společenstvím očekávána. Kristus je v tu chvíli stár osm dnů; nejen že nepodstupuje obřízku sám pro sebe; dokonce ani nemá na výběr. Nepodstupuje ji ani o své vůli. Ale má-li být členem společenství, toto se s ním musí stát.

K pravému lidství tak patří, že od nás lidé očekávají, co jsme si nevybrali. Třeba abychom se jim při setkání dívali do očí. Je to jen zvyk a ve východní Asii platí dokonce opačný zvyk, opačné očekávání. Ale marná sláva, pokud se jím člověk neřídí, může si za potíže sám. Každý člověk přichází do světa, kde už od něj lidé něco čekají. Žádný člověk není první na světě, ale nastoupil už do rozjetého vlaku a musí očekávání druhých vyjít trochu vstříc. Nikdo nemůže čekat, že na něj svět bude čekat s otevřenou náručí, pokud trochu nevyjde vstříc tomu, co od něj lidé čekají, aniž by ho znali. Vůbec není naškodu se občas zeptat, za co by nás vlastně lidé měli mít rádi. Jaké jejich přání jsme splnili.

Je přitom o to, co čeká skutečně celé lidské společenství; ne jen to, co čekají nejbližší. Maminka nebo babička obvykle řekne chlapci, když si na něj někdo ve škole dovoluje, ať si jich nevšímá, ať se nepere. Že násilí nic neřeší. Ale minimálně v tomto věku řeší – a lidé, kteří to sledují z dálky, všichni vidí: Neměl by si to nechat líbit, měl by se prát. Tatínek nebo dědeček řekne holčičce, že nepotřebuje mít na hlavě mašli nebo já nevím co. Ve skutečnosti potřebuje. A všichni kolem, všichni, kdo to sledují z dálky, vidí: Měli by jí dát mašli či čelenku na hlavu, takto tu přece nemůže obstát. Mnoho by se dalo mluvit o falši naší doby, která říká, že je jedno, co má člověk na sobě, jaké má držení těla, jak mluví atd. Ale stejně si vás dost často podle toho lidé buď oblíbí nebo neoblíbí. Chtějí se na vás dívat nebo nechtějí. Říkáme lidem, ať se chovají podle svého – ale když pak nesou následky a nidko je nikde nevítá, k následkům se neznáme.

Čteme ostatně později, že Kristus prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Nejen Bohu, ale i lidem. Kristus se nechal obřezat – a když dospíval, musel se také v mnohém omezit a krotit, v mnohém jiném zase snažit a překonávat, aby byl lidem milý. Člověk jak je sám u sebe obvykle není milý skoro nikomu, nanejvýš někdy vlastním příbuzným. Pro všechny ostatní se sebou musí něco dělat. Ne nutně jen dělat něco pro druhé, ale i udělat něco se sebou, aby byl druhým milý.

Kristus se tedy obřízkou stal součástí Izraelského kmene, společenství Izraele. A podrobil se Zákonu i očekávání lidí. Kristus přišel do světa a už po svém narození jako by říkal „mějte mě rádi“. A to pak, jak nám popisuje zejména Janovo evangelium, říkal i v dospělosti: „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!“ Ježíši se i z části povedlo, aby ho lidé měli rádi. Ale mělo to hranici. Když prokázal na kříži věrnost nebeskému Otci, všichni ho opustili. Oblíbenost má svou hranici. Boha je konečně třeba milovat více, než bližní. Zároveň ale, k lásce k bližnímu patří i usilovat o to, proč by měl bližní milovat mne. Když se Kristus narodil, řekl celému světu: Mějte mě rádi – a až po poslední večeři to pro většinu lidí nebylo těžké.

Samo znamení obřízky je velmi záhadné. Nebudeme tu vůbec mluvit o obřízce žen, které některé národy konají sobě k odsouzení. Obřízka mužů je zde od nepaměti, jezřejmě stará jako lidstvo samo. Když Bůh přikázal Abrahamovi obřezat jeho potomky, všichni lidé kolem něj byli už obřezaní, pravda ne osmého dne, až na prahu dospělosti, ale přece. Obřezaníé byli Amónci, Moábci i Egypťané; první neobřezanci byli Pelištejci, kteří připluli po moři – proto se jim také neobřezanci říkalo.

Je to trochu jako propíchnuté uši u žen – kdo ví proč se to dělá. Není naškodu o tom přemítat, určitě jde najít mnoho důvodů, hlavní ale je, že se to prostě čeká. Pro nás dnešní svátek znamená, že není zcela zbytečné usilovat o přízeň lidí věcmi, které jinak nemají morální význam. Jak nám říká apoštol Pavel, obřízka před Bohem skutečně nic neznamená. Ale Kristus nám ukazuje, že se někdy čeká. Že je tak člověk lidem milejší. Neuškodí tak například, budeme-li zábavní. Lidé rádi říkají, že Bůh má smysl pro humor. Přijde mi to zbytečné, Bůh je daleko nad něčím tak lidským, jako je humor. Ale u člověka neuškodí. Z žalmu víme, že Bůh nemá zalíbení ve svalech muže. Přesto neuškodí mít svaly. Víme od Pavla, že největší ozdobou ženy je „tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné“. Nicméně neuškodí vypadat trochu k světu. Zkrátka, dobře víme, že čeho si lidé cenní, neznamená nic před Bohem. Přece však je nám předepsáno žít s lidmi. A nauškodí být pro lidi o něco přijatelnější podle jejich měřítek, jiných, než je dobro a zlo, sparvedlnost a milosrdenství. Musíme obsatát v tomto světě – učiňme si to snazsší, protože obstát musíme, není výmluvy. Amen

Modlitba po kázání: 
529, 1–6
Ohlášení: 
529, 7–10
Přímluvná modlitba: Náš nebeský Otče, klaníme se Tvému Synu, který se v poslušnosti Tvé vůle podřídil Zákonu a prosíme Tě, abys nám dal pokorné srdce, které se podřizuje tomu, co se od nás čeká. Dej, Pane, všem nám i lidem kolem nás, abychom v nastávajísím roce snášeli těžkosti a námahu našich povolání i našeho údělu. Chraň nás i všechny lidi od zbytečných úrazů. Ochraň všechny lidi na cestách za dobrým cílem a dej, ať dorazí do cíle. Dej, ať jsme jako křesťané milí všem lidem a máme pro všechny pochopení. Sejmi z nás, Pane, naše ponížení, které trpělivě snášíme. Nakloň nám vládce, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. Dej nám všem, Pane, rozumnost, ať nejsme pohošením, ale světlem. Neboť tvého Syna máme následovat a jemu patřit, po jeho způsobu žít. Jeho slovy se k Tobě modlíme: Otče náš…
Poslání: Římanům 2, 25–29
Požehnání: Sám Hospodin povede při s lidmi. Dopomoz mi, Hospodine, k právu, podle mé spravedlnosti a bezúhonnosti. Kéž je konec zlobě svévolníků. Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce. Požehnej vás Všemohoucí…
546, 1–2