Introitus: Žalm 110, 1–4
Pozdrav: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. svátku vánočního, ve kterém si připomínáme prvomučedníka Štěpána a všechy, kteří se znovu narodili z Boha a ve víře nás předešli.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Jeremjáš 1, 1–10
2. čtení: Lukáš 2, 25–39

Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. I když Marii navštívil anděl a Josef měl prorocký sen o tom dítěti. A i když jim pastýři vypravovali o zjevení andělů. Stejně je jim divné, že o jejich dítěti náhle mluví úplně cizí lidé, že je dokonce berou do náruče, že o tom všem mluví velmi nahlas před shromážděnými lidmi.

Přitom Maria a Josef jednají podle toho, co od andělů slyšeli. Maria přijímá a počítá s tím, že počně jako Panna. Josef se jí na pokyn ve snu ujímá. Dítě nesou jako rodiče do chrámu, i když v obvyklém smyslu slova není jejich společné. Zde vidíme, co říká také apoštol Jakub: Víra se ukazuje na skutcích. I když má člověk vnitřní pocit, že něčemu úplně nevěří, když se podle toho zařídí, asi tomu nakonec přeci jen věří.

A tak je možné, aby Josef s Marií jednali podle víry a zároveň byli stále překvapeni, že se potvrzuje. Víra je ještě něco jiného, než duševní pocit nebo nějaké vědění. Jako u všeho, nějak se u ní spojuje vědění, pocit a to, co člověk nakonec udělá. Někdy trochu pokulhává vědění, někdy pocit, někdy zas jednání — nic z toho není to hlavní, všechno — vědění, pocit i jednání, patří k víře dohromady. Na jednání se až s odstupem ukazuje, čemu člověk věřil, ne však hned na každém jednotlivém skutku.

U Josefa a Marie nechybí poznání, nechybí ani jednání, nemají však z toho všeho nějaký jasný pocit a tak jsou překvapeni.

A řekl bych, že by to mohlo být tím, že Maria a Josef spolu s Ježíšem tvoří rodinu. Sice svatou rodinu, ale přeci jen rodinu, jako každá jiná. A v rodině má člověk pocit, že ví, co se bude dít, jak bude kdo reagovat — má prostě domácký pocit, tedy nečeká člověk zázraky.

A rodina se na konci vánočního příběhu příznačně setkává se dvěma výstředními postavami, Simeonem a Annou. V rámci rodinné náboženské slavnosti, jako jsou dnes křtiny a nebo, nakonec, vánoce.

Simeon a Anna. Charakter, způsob života těch dvou stojí v protikladu k rodinnému životu. Simeon je podle všeho pokročilého stáří. Netrávil však stáří srovnáváním života dnes a dříve, trochu zkoumavým pohledem na dospělé děti a vnoučata, koníčky ani v rozmluvách o nemocech — což všechno v rozumné míře ke zdravému stáří patří. Simeonův, abychom tak řekli, koníček, bylo náboženství. „Byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním“. Tedy někdo podobný presbyterovi v důchodovém věku, kteří jsou i v dnešní církvi na většině sborů sloupy církve. Ale běžné stáří to není.

Tento Simeon také, když na rodinné sešlosti přišla řeč na větu „abys tu s námi, dědo, byl ještě dlouho“ nemusel hledat nějakou rozpačitou odpověď, buď že má ještě hodně sil, nebo že už jich moc nemá. — Simeon přesně věděl, kdy zemře. Jistota, s jakou možná říkal svým příbuzným „umřu, až uvidím mesiáše“ v nich nejspíše musela vyvolávat rozpaky. Díky svému náboženskému zápalu to tedy nejspíše nebyl oblíbený typ dědečka, který sedí někde v koutě a jen občas pronese něco vtipného nebo nějakou vzpomínku. Někdo si mohl i myslet, že je pyšný.

Ještě, lidskýma očima viděno, výstřednější postavou je prorokyně Anna, o které čteme: „Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami.“ Pokud se dvala někdy v sedmácti, sedm let s mužem nám dá, že vdovou mohla být ve čtyřiadvacíti a zbytek je plných šedesát let, kdy nevycházela z chrámu. Sklon té doby byl, aby každý, jak jen to jde, žil v manželství, v rodině. Takže Anna byla možná větší zvláštností, než by byla dnes. Lidi, kteří nemají dar zdrženlivosti a tak silné náboženské vnímavosti, jako Anna, tohle musí nesmírně dráždit. Jak je to možné? Šedesát let sama. Že žila s Bohem a že chrám byl konec konců stále plný lidí, s tím se v takových úvahách nepočítá. Anna tedy svým životem musela mnohé nevědomé dráždit. I oní si lidé mohli myslet: Je nějaká pyšná, že nežije, jako my všichni.

Tedy právě tito dva svého druhu poustevníci, osamělí běžci, vpadnou do života svaté rodiny. A právě oni vydávají o tom dítěti řekl bych detailnější, o něco hlubší svědectví, než pastýři. „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat — i tvou vlastní duši pronikne meč — aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Ježíšův budoucí život získává jasnější obrysy. A ukazuje se, že i jeho vlastní matka, Blahoslavená Panna, nebude vždy stát na té správné straně v poměru ke Kristu, jak o tom ostatně později svědčí evangelia. Troufale to matce poustevník Simeon řekne: „i tvou vlastní duši pronikne meč“. Tedy, říkáme si: Necítí se ti dva nějak příliš vysoko? Nějak příliš výjimeční, když se svými vizemi a kázáním takhle vpadnou do rodinné pohody Marie a Josefa?

Kdepak. Právě oni výborně vystihují, co se skrývá, co se začíná v Božském dítěti. Je to novorozenec, ale už je výjimečný, už teď víme, že jej čeká něco velkého. Narodil se, abychom se mi znovu narodili skrze něj. Novorozený Ježíš ukazuje, jaký je rozdíl mezi tím, když si člověk připdá výjimečný a tím, když si připadá obyčejný a chce vyniknout.

Vzpomeňme, že snad každý z nás přišel na svět s pocitem, že je výjimečný. Sice v tom smyslu, že právě na něj čeká ve světě nějaké úžasné dobrodružství. Když jsme slýchali pohádky, sami jsme se hned dosadili do role toho úspěšného ze tří princů, bratrů nebo vandrovníků, kteří jdou plnit nějaký úkol. Dva neuspěli, ale ten třetí věděl, jak na to. Nebo, do role Popelky na plese nebo zlatovlásky schované mezi ostatními královskými dcerami atd. Ani nás nenapadlo, že bychom mohli být ten hloupější princ nebo některá z těch princezen, co si jich kvůli popelce princ na bále ani nevšiml. V šesti letech kde kdo z nás vážně uvažoval o profesi kosmonauta.

A člověk ani neuvažoval o tom, že na místo kosmonauta bude více kandidátů a letět může jen jeden. A že také zlatovláska princezna může být v okruhu jedné školní třídy jen jedna. Jsem výjimečný, něco se mi povede — ale to druhé nijak nesnižuje. Oni třeba budou taky kosmonauti a poletíme raketou společně. Tak ve svých lepších chvílích uvažuje malé dítě.

V padlém světě však s člověkem roste i jeho hřích. Časem si začne připadat obyčejný. Jsem obyčejný — a tak musím v něčem vyniknout. Začasto na to stačí snížit někoho vedle mě, abych si připadal větší. Děti mívají sklon najít si ve třídě někoho, kdo bude úplně dole — a tím jsou pak všichni aspoň o stupínek víš. Mnohým to vydrží až do dospělosti a najdou si vždy nějakou skupinu lidí, která je níže, než oni. Nějaký v jejich očích méněcenný národ, nějakou profesi, kterou okatě pohrdají. Lidi bohatší nebo chudší než oni, lidi mocnější nebo méně mocné, než oni, o kterých neřeknou slovo dobré. Nebo nějakého člověka, po kterém by se vozili.

Slušnější lidé chtějí skutečně něco dokázat, aby přehlušili pocit, že jsou obyčejní. Na takové věci však potom nesmírně lpí. Když v ní neuspějí, hroutí se jim život. Když nejsou nejlepší ve svém oboru. Na tom, co umějí a co druzí neumějí, nesmírně lpí a nesnesou, aby se o to někdo otřel.

Kristus však ve všech, kdo v něj uvěřili, obnovuje tu nevinnost předškolních let: Já jsem Božím dítětem, mne vyvolil ještě před svým narozením, mě chce mít Bůh na světě. Nejsem obyčejný: A tedy ovšem také nemusím nikomu dokazovat, že jsem větší, než on. I když ve svém počínání neuspěji, stále jsem Božím dítětem. Právě já.

A jistě i druzí věřící. Do nich ovšem nevidím, ale jistě i oni se cítí jako Boží děti. Ale znovu, to mi přístupné není, to za ně prožít nemohu. V hloubi duše, já jsem ten, koho Bůh poslal vandrovat do tohoto světa, jako v těch pohádkách vysílá otec své syny. A já nakonec nějak uspěji ve zkouškách, i když se to před tím třeba ještě dost zamotá.

I tuto nevinost v nás obnovuje do světa narozený Boží Syn. Jeho svědkem jsou Simeon, který něříká: Se mnou odejde poslední slušná generace. Ale naopak: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení“ Splnilo se, čemu jsem věřil, jak jsem to cítil, že mám ještě něco velkého zažít. Jeho svědkem je Anna, která neříká, že všichni mají zůstat mimo manželství, která se věnuje službě v chrámu a z druhých lidí si málo dělá.

Ti dva přicházejí na pomoc Marii a Josefovi, aby nejen znali a jednali, ale také cítili, že jsou součástí nečeho velkého. Nemůže člověk vždy znát, nedovede vždy hned jednat. Také nemůže vždy víru cítit, prožívat; někdy stačí, že zná a jedná. Přesto, dobře je, když se všechny tři věci sejdou. A Bohu díky, pokud jsme v právě narozeném Mesijáši i my poznali, že jsme se křtem v jeho jméno stali, jeden každý, Božími dětmi, které chce mít Bůh v tomto světě a se kterými až do konce počítá. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Petrova 1, 3–13
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen