Introitus: Žalm 27, 7–10(14)
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle po Zjevení Páně.
182
Vstupní modlitba: Hospodine zástupů, náš Pane a Králi. Ty jsi všemu určil pravé místo a čas, ty jsi zamýšlel dobré pro každého z nás, abychom žili v ráji, tobě podobni. Naší svévolí bylo vše uvedeno ve zmatek, takže každý má svůj důvod k nespokojenosti. Prosíme Tě, pro tvého Syna, abys nás vyvedl ze všech zmatků, osvobodil nás od každé tíže, která nás svazuje. Očisti nás od hříchu, abychom byli svobodni. Dej, ať se všichni nanovo ujmeme svých úkolů. Dej nám radost ze všeho, co je správné konat, dej nám k tomu i sílu. Je v nás mnoho slabosti, proto Tě prosíme, abys nám dal i časné radosti v tomto světě, abychom se měli již v blízkém čase na co těšit. Dej nám poznání i pokorné srdce, abychom hleděli k tvému království, které nám tvůj Syn připravil. Tobě, Synu, i Duchu svatému, chvála, pocta i klanění po všech církvích až na sám konec země. Amen
1. čtení: Jeremjáš 31, 1–14
433
2. čtení: Lukáš 2, 40–52

Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním, čteme dnes úvodem. Tedy dobrý životní start. Někdo by mohl být zklamán. Tedy ve všem nám byl podoben — ale ne všem. Nemá každý takový životní start. A mohlo by mu přijít, že Ježíš má přeci jen z počátku trochu umeteno — ostatně jako mnoho lidí, kteří nakonec něco znamenají.

Jedna věc je, že ty stručná věta nezahrnuje jistě vše, co se odehrálo v Ježíšově dětství. Člověk někdy, i když ne vždy, zesílí a zmoudří i protivenstvími, třeba už v dětství. Možná i znáte někoho, kdo se už jako dítě musel starat o své mladší sourozence, ve věku pro to ještě neurčeném už přebíral odpovědnost — a zesílel tím i svým způsobem zmoudřel.

Lepší odpověď však zní: A proč by nakonec v Ježíšově životě nemohla být také nějaká hezká, bezproblémová část? Nepřeje si to snad tak nakonec každý? A tím spíše dítě, které navzdory všemu stále ještě čeká dobré na rozdíl od mnohého dospělého, který si v trpitelství začne libovat. Když čteme o Ježíšově plném lidství, patří k němu i nějaká hezká část života. Ježíš přišel prožít život, jaký máme žít my. Kdo by doufal v Ježíše, kdyby vzorový život, který nám přeložil, znamenal jen samé utrpení na světě. Cílem života není trpět, ale pokud je to nutné, neuhnout ani před trápením; pokud jinak nejde, nést i trápení. Cíl to však není.

Nakonec, pokud je život člověka samé trápení, tak k čemu vzhlíží, jako představou se těší? Ten, kdo to má těžké, si, myslím, pro své potěšení nepředstavuje někoho, kdo to má ještě těžší. Ten, kdo to má těžké, utíká buď zpět k hezčím částem svého života. Anebo v představách někam do budoucnosti, kdy už to snad bude lepší. A když toto nejde, představuje si, že je někým jiným. Dívá se na svatby princů a princezen, sleduje seriály ze života boháčů, obdivuje automobilové závodníky na stupních vítězů, obklopené krasavicemi a tak podobně. Proto je Kristus, jehož dětství je něžné, utěšené a spořádané, útěchou všem, komu se nevede. Takto to mělo být, tak to Bůh zamýšlel pro každého člověka. A stejně tak Kristus, který již nevisí na kříži, ale slavnostně oblečen, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího a užívá blaženosti. I ten ukazuje k tomu, že trápení není cíl, ale něco, co tu je proto, aby časem bylo překonáno, aby pominulo a nezbylo po něm ani památky.

Nehlásáme tedy Syna Božího stále ubitého, ani člověka stále ubitého. Hlásáme Krista, který by býval byl asi žil velmi hezký život. Kdyby ovšem nebyl hřích, nespravedlnost, lež a nepravost. Ty běžný člověk zakrývá, zahaluje, tváří se že nejsou, vyhýbá se, než ho to všechno nedostihne. Kristus přišel, aby se tomu z plných sil postavil čelem — až do sebezničení. Ale nebýt hříchu na světě, naposledy řekněme, měl být jeho život hezký, jako měl být hezký život každého z nás.

Těmito očima tedy čtěme příběh Ježíšova vystoupení v chrámu. Předně v atmosféře rodinné důvěry probíhá už předehra Ježíšova nalezení. Ježíšovi rodiče nechají dvanáctiletého kluka chodit chrámem a Jeruzalémem bez stálého dozoru. Důvěřují mu, nemají o něj obavy. Nebo, spíše, jak to bývá, mají obavy — ale důvěra nakonec vítězí. Důvěřují i příbuzným, přátelům a sousedům, že by se případně chlapce ujali.

Důvěra ale nikdy není sázka na jistotu — a nemá se tak ani brát. Důvěru dáváme druhému. Počítáme i s tím, že by mohl zklamat, počítáme s tím, že by věci mohly dopadnout i špatně. Ale dáváme běh věcí druhému do rukou. A nechceme myslet na to, že by udělal věci jinak, než by nás těšilo, i když i s tím počítáme. Ale nemyslíme na to a netrápíme se s tím. Důvěra znamená i to, že jsme předem připraveni přijmout i to, že věci dopadnou jinak, než jsme si přáli. Důvěra znamená, že jsme předem připraveni i odpustit.

Kdybychom nebyli připraveni na jiný výsledek, než jsme si přáli, kdybychom nemohli odpustit jiný výsledek, pak nemůžeme dávat důvěru. Pak musíme sami zařídit, aby věc dopadla podle našeho přání. V případě Ježíšových rodičů by to znamenalo vodit dítě všude s sebou za ruku, i když je mu už dvanáct. Pak by se jim ztratit nemohl.

Malý Ježíš se ovšem rodičům ztratil. Došlo přesně na temné obavy, které jsou vždy obsahem každé důvěry: Ať si to tu kluk prohlédne — a jen aby se nám tu neztratil. No a to se přesně stalo. Ale, jak jsme řekli, ono „to se přesně může stát“, je součástí každé důvěry.

Představme si ten návrat rodičů do Jeruzaléma: Prožili právě na tom místě svátek. Prodírali se těmi davy, snášeli obtíže spojené s každým místem, plným lidí. Ale pohánělo a neslo je očekávání toho svátku, touha slavit, touha něco zažít. A zažili, jak čteme. Vykonali vše, jak měli. Každý si dovede představit ten pocit, kdy mu na přelidněném místě všechno vyjde: Sežene, co potřebuje, kam potřebuje, tam se dostane, místo na spaní nakonec nějak sežene — všechno vyjde. A pak se člověk vrací domů. Možná jako když má člověk dovolenou za sebou — je rád, že všechno klaplo.

A pak se musíte na místo radovánek, kde se lidé ještě radují a mají úplně jiné cíle, vrátit s úzkostí někoho hledat. Slavnostní město vám najednou přijde nepatřičně. Bylo to asi jako hledat někoho blízkého o štědrovečerní noci — veselí a očekávání všech jaksi ještě rozdírá vaši úzkost a žalost.

Takto tedy našli rodiče Ježíše. „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ A Ježíš jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Jako bychom z té odpovědi zaslechli právě tu sílu bezstarostného mládí, kdy je o člověka postaráno, kdy nemá za nic odpovědnost. Co svět světem bude, způsob, jak mluví dospívající, všechny ostatní dráždí. Jak jsme si postěžovali na začátku, jim se to mluví: Je o ně postaráno, sami se starat nemusejí. Pokud to mám říci jednoduše, zní ta odpověď drze.

Jenže, každý z nás, když dospíval a stejně i dnešní dospívající za velkou sebejistotu schovávají nejistotu. Když totiž člověk začíná přerůstat své rodiče, děsí se: Nejsou-li oni všemocní a neomylní, kdo se o mě postará? A že člověk dostává rozum, pozná se nejlépe na tom, že dovede nahlédnout sám sebe, především svoje slabosti a nedostatky. Za sebejistotou se tedy skrývá vlastní nejistota.

Od Ježíše zní jeho odpověď rodičům stejně drze. Situace je stejná — vždyť nám byl ve všem podoben. Jen základ je jiný. Ježíš poznává, že jeho rodiče nejsou všemocní a vševědoucí — ale poznává zároveň skutečného Všemohoucího a Vševědoucího. Z něj pramení jeho jistota. Ví, že u něj není ztracen, že u něj se nakonec i s pozemskými rodiči najde. Čteme, že po návratu do Nazaretu je poslouchal. Už ne proto, že je měl za bezchybné, už ne proto, že na ně ve všem spoléhal, jak to dělá dítě. Ale skrze důvěru v Boha dal důvěru jim: Že ač se třeba v mnohém pletou, ač nejsou bez chyby, snaží se nést za něj odpovědnost — a přijme od nich tedy i to, co si sám nepředstavoval.

V Bohu i poznal svou vlastní sílu. Poznal, že Bůh má důvěru v něj. A že i bez rodičů — nakonec i bez šťastného dětství či mládí člověk, pokud je na živu, teď a tady stojí před Bohem a může prokázat velkou sílu, ať už se za ním táhne cokoliv. Možná mu nikdo nevěřil, ale Bůh není tak předpojatý — hledí, co člověk udělá, a pokud udělá dobře, ocení to, i kdyby nikdo jiný neocenil. Ale je lepší být oceněn od toho či onoho, nebo být oceněn od Boha, který je nakonec stejně rozhodčím všeho?

A tak v letech, kdy člověk obvykle začíná pokukovat po svobodě, Ježíš již svobodu přináší. A je pěkné, že se mu povedlo, o čem jsme my jen nesměle snili. Jak je dobře, že to někdy vyjde! Přináší svobodu rodičům, kteří mají sice děti vychovat, ale po dvanáctém/čtrnáctém roce už mnoho nezmohou. Ale konec konců, děti nejsou jejich majetek. S důvěrou, do které vždy patří i možnost zklamání, musí je postupně nechat jít vlastní cestou.

A přináší svobodu i dospívajícím, kteří místo hubatosti k rodičům, která je hřích vždy, i kdyby k tomu věku patřila stokrát, místo kritického zkoumání svých rodičů mají spíše pochopit: Mí rodiče se ujali mé výchovy, jak dokázali. Ať dobře, ať špatně, ať je mi třicet nebo šedesát, teď stojím před nebeským Otcem, který mi dal důvěru, včetně možnosti mého selhání. A dnes i zítra, selhat nechci, ale mohu vykonat to, co jen Bůh může skutečně ocenit.

Modlitba po kázání: Nebeský Otče, pro svého jednorozeného Syna na nás shlédni milostivě, veď nás v našem konání a posiluj, abychom se ti líbili. Amen
388
Ohlášení: 
398,1–5.11–12
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, ve Tvůj den Tě prosíme, abychom již v tomto čase spatřili něco z toho, co jsi pro člověka zamýšlel. Prosíme Tě o pokoj v našich rodinách: Dej rodičům pochopení pro jejich děti, malé i dospívající. Děti vyuč poslušnosti v tom, co je správné a rozumné, dej, ať z nich rodiče mají radost. Ať se stárnoucím i starým dostane úcty od všech, o které pečovali. Ať je i ten nejmenší z nás, tvého sboru, brán vážně v tom, jak tebe hledá a následuje. Prosíme Tě za všechny sirotky, ať se jim dostane zastání. Prosíme Tě za všechny, kdo pečují o osiřelé, za adoptivní rodiče a pěstouny. V tomto čase Tě též prosíme, ať se vládcem naší země stane ten, kdo má před Tebou pokoru. Všechna moc od Tebe pochází, Pane, v Tvé ruce je i srdce vládců. Pane, připomínej svou moc i svůj Zákon každému, komu je svěřena vláda. Prosíme Tě, Pane, o pokoj naší země. Chraň nás před pohanou od lidí, dej také, abychom nebyli nikomu překážkou na cestě za Tebou. Dej nám, Pane, na co se těšit, abychom Tě mohli oslavovat. K Tobě voláme po způsobu Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Koloským 3, 12–25
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
425