Introitus: Žalm 43
Pozdrav: Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni. Amen
Vstupní modlitba: Te deum (Agenda II)
1. čtení: Exodus 34, 21–24
2. čtení: Lukáš 2, 40–52

Josef s Marií nerozuměli Ježíšově odpovědi. Ale jeho matka ji pro nás zachovala. Pokusme se tedy pochopit onu záhadnou odpověď: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“

Ježíš odpovídá překvapeně. My jsme dnes slyšeli příběh jeho růstu, jeho dospívání. Slyšeli jsme na začátku, že dítě rostlo v síle a moudrosti. A na konci opět, že Ježíš prospíval na duchu i na těle. A navrch uprostřed příběhu, že naslouchá a dává otázky. Ten samý Ježíš pak na začátku svého veřejného působení řekne „Ještě nepřišla má hodina.“

Nevíme nic o Ježíšově životě od jeho narození až po jeho veřejné vystoupení ve třiceti letech. Známe jen tento příběh. Do tohoto příběhu Ježíš rostl v síle a moudrosti. A po tomto příběhu prospíval na duchu i na těle. Rostl tedy a prospíval. Ve všem nám byl podoben, kromě hříchu. Tedy i v tom, že potřeboval své rodiče. Že potřeboval i odbornější duchovní vedení, než mu mohla poskytnout rodina. Proto jsme jej zastihli mezi učiteli v chrámu. Ježíš se tedy mohl divit. Každý člověk se přeci někdy diví. Jeho otázka je tedy patrně upřímná. Ježíš mohl být překvapen. A kdo dokáže být překvapen, ten se také dokáže učit. Koho už nic nepřekvapí, ten už se také nemůže nic naučit. Takový se mylně domnívá, že si vše dokáže vysvětlit. Jen Bohu je však přístupné vše. Syn Boží se tedy nerozpakoval opírat se o službu lidí: O svou rodinu a o církev své doby. V tom vyrůstal. Ve všem nám byl podoben. Kromě hříchu.

Ale způsobit někomu úzkost přece hřích je. Pokud si ji tedy člověk ve skutečnosti nezpůsobil nadarmo sám. A právě takto se Ježíš před Marií obhajuje: Proč jste mě hledali? Vždyť jste věděli, že musím být právě tady. Nejde tedy jinak než hledat chybu na straně Marie a Josefa.

Marie řekla, že Ježíše z úzkostí hledali. Ale teprve potom, co ušli den cesty. Do té doby se domnívali, že je s ostatními poutníky a to je nechávalo docela klidnými. Kdyby byl s poutníky, tak by nebylo proč se o něj bát. Ale je snad důvod se o něj bát, když sedí v chrámu, na dobře střeženém, osvětleném veřejném místě uprostřed města plného lidí, s hradbami a vojenskou posádkou? Není snad už větší důvod k obavám na cestách, kde mohou poutníky přepadnou lupiči, kde je může trápit úpal atd? Není chrám bezpečnější místo než silnice v pustině? Dává Mariino pokárání opravdu smysl?

A přesto nám nějakým způsobem smysl dává. Tedy alespoň já jsem se ani na okamžik nepodivil nad Mariinou výtkou. Řekl bych to samé. Ale proč? Josef s Marií nebyli úzkostní rodiče. Šli den cesty bez větších obav o svého syna. To proto, že byli zbožní. Zbožnost je nejlepší zbraní proti úzkosti. Proč je ale nakonec přeci jen úzkost přemohla? Ježíš jim přece řekl: Museli jste vědět, že budu tady.

Ježíš neudělal nic neodpovědného nebo nebezpečného. Ani jeho rodiče nebyli přehnaně úzkostliví. Jen zjistili, že nevědí, kde je. Ježíš neudělal nic na truc, nic neuváženého. Udělal jen něco nečekaného. Jemu bylo dvanáct. Byl ve věku, kdy mladí židé podle tehdejšího obyčeje přejímají povolání svého Otce. Maria souhlasila, že přijme od Boha jeho Syna, ač nežije s mužem. Josef souhlasil, že přijme Marii. Věděli, co je to za dítě.

Možná jste mne přistihli, že jsem sám použil argumenty jako dvanáctileté dítě. Ale přesně taková je Ježíšova odpověď. Je to odpověď odpovídající věku dvanácti či patnácti let. Až by se řeklo frackovitá. Matka přijde s obavou a syn jí řekne něco v tomto smyslu: Báli jste se? Ale až po tom, co jste ušli den cesty. Báli jste se, že jsem tady uprostřed zbožných lidí a ne na cestě uprostřed pouště plné lupičů? Co by se mi tu tak asi mohlo stát? A mimochodem, můj otec a ty jste se báli? Kdo je můj Otec? Kde jde o jeho věc? Tady přece!

Je to odpověď dvanáctiletého člověka, která jeho rodiče zaskočí. Je to přesně to, co by řekl dvanáctiletý. A přesto žádného takového druhého dvanáctiletého na zemi nemáme, neměli jsme a do skonání mít nebudeme. Protože dvanáctiletý by možná toto řekl, ale zároveň by moc dobře věděl, proč se jeho rodiče báli. On sám už ví, že by se na jejich místě bál taky. On sám by na jejich místě také čekal člověka spíše uprostřed příbuzných a známých, zkrátka uprostřed kamarádů, než na hodině náboženství v kostele. Kdyby se jiný dvanáctiletý schoval na hodině náboženství, bylo by to na truc. Právě proto, že dobře ví, že tam by ho nikdo nečekal. Ví, že tam by ho nikdo nečekal, protože ani on sám by tam sám sebe nečekal. Běžný dvanáctiletý už chápe, že svátky v kostele nejsou úplně doopravdy. Že to opravdové je na cestě tam a na cestě zpátky. Že je tu propast mezi učenci církve, které sice všichni nějak uznávají, ale déle než na svátky se s nimi nezdrží, protože život jde dál. Běžný dvanáctiletý by také věděl, jak moc by ublížil Josefovi, kdyby začal mluvit o věci „svého otce.“ Josef byl Ježíšův pěstoun, ne Otec.

Jakýkoliv jiný dvanáctiletý by se sice zachoval úplně stejně jako Ježíš, mluvil by úplně stejně. Ale jen proto, že by už dopředu chápal poděšenou reakci svých rodičů. Dokázal by nedůslednost svých rodičů kritizovat proto, že ji právě objevil i ve svém vlastním srdci.

Dítě vidí svět černobíle. Je přísné ve svých soudech. Je přísné, když zjistí, že věci nějak mají být a přitom jsou jinak. To proto, že si neuvědomuje, že i u něj jsou věci jinak, než mají být. Nemá nad sebou nadhled. Proto hrozně trpí každou nespravedlností, že dokáže ještě vnímat věci čisté. Dospělý je otrlejší. Nespravedlnost jej tolik nevyděsí, protože ví, že sám mnohdy jedná nespravedlivě. Snese víc. Ale žalostně teskní po době, kdy dokázal vidět věci čistě a jasně, kdy se dokázal radovat z dobra. A dospívání je něco mezi. Tehdy člověk objeví vlastní vinu, ale ještě se ze setrvačnosti dokáže tvářit, že o ní neví. Už ví, co je vina, ale dokáže na ni poukazovat jen u druhých.

Proto Josef s Marií nerozumí Ježíšovi. Oni chodí na svátky do chrámu. Nejsou tam pořád, protože vědí, jak by to dopadlo. Že by je to omrzelo, že by třeba začali sami docela sprostě žít z chrámového provozu, že by tam třeba měnili peníze. Tak tam chodí jen na svátky a pak si jdou zas po svém. Vědí také, že kdyby nebylo svátků, možná by do chrámu nechodili vůbec. Oni vědí, že je povinnost, necvičená zbožnost chrání od toho nejhoršího. Tak jako nás. Tak i my nemáme jinou cestu, než se do kostela, do modlitby, do četby Písma, do odpuštění, do návštěvy nemocného a vůbec do všeho dobrého; nemáme jinou možnost, než se do toho všeho občas donutit. Můžeme si nalhávat, že to všechno děláme vždy s radostí. Ale pak je jen krůček k tomu si každou dobrou věc nějak osladit, mít z ní nějaký osobní prospěch. Známe své srdce a proto toto neděláme. Raději si přiznáme, že se do dobrého musíme občas donutit.

A tak je také v pořádku, že Josef s Marií nejdříve neměli strach a pak ho měli. Je úplně v pořádku, že byli celí udivení, že dvanáctiletý kluk nemá lepší zábavu než sedět tři dny na hodině náboženství. To opravdu není normální.

My se nijak nemůžeme dopracovat k Ježíšovu stylu myšlení. Mluví jako dvanáctiletý. Ale jako jediný dvanáctiletý to myslí vážně. Mluví s prostou logikou dvanáctiletého. Ale jeho jediného nejde na nich nachytat. Opravdu, proč by mělo někoho překvapit, že někdo zůstane v kostele ještě tři dny po velikonocích? I mnohým vlažným věřícím to nedá, aby šli na velikonoce do kostela. Opravdu zbožní tam jdou s upřímným nadšením. Proč tam ale nikdo nezůstane déle? Protože všichni znají svůj hřích, vědí, že se tam nehodí. Ježíš je bez hříchu, nemá co znát, nemá důvod v kostele nezůstat. I leckterý pohan si váží znalce Písma, zbožný křesťan si dobře uvědomuje jeho důležitost pro církev. Ale ví, že takový znalec Písma je také člověk, jako on. Dobře ví, co je to nachytat faráře v nedbalkách. Ví, že duchovní jsou také jenom lidé. Proto si jich sice váží, ale nikdy je, právem, nebere tak vážně, aby s nimi proseděl tři dny. Po svátcích si jde po svém. A můžeme mu vlastně jen děkovat, že nechá znalce Písma, aby na chvíli vypadl z role. Rád si ty znalce Písma poslechnu, něco si z toho vezmu. Ale také mám svůj život. To je docela rozumné. Takovému myšlení se dospělý nevyhne.

Ježíš ve svých dvanácti toto nechápe. Velikonoce jsou přece sláva, všichni jsme se na ně těšili, vážili jsme dlouhou cestu. Proč si je nesmím prodloužit? Znalci Písma jsou ustanoveni církví a všichni je berou jako ty nejdůležitější. Není tedy to nejdůležitější popasovat se s nimi? Není odpověď na duchovní otázky odpovědí na všechny otázky života? A když je řeč o Ježíšově otci: Josefovi anděl řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii.“ Nejde snad právě zde v chrámu o Josefa? Nejde snad o to, že člověk z královského rodu se nyní musí živit jako tesař? Nejde tu snad o to, že ten, který přijal těhotnou Marii se zatím nedočkal žádné pochvaly, žádné důstojnosti za tento spravedlivý čin, ale jen posměchu a vlastních pochybností? Nechystal se snad Ježíš v Chrámu na své povolání Krista Mesiáše? Nechytal se snad na to, že jednou potvrdí svou obětí na kříži a svých zmrtvýchvstáním, že Josef patří do jeho rodokmenu? Že je tím posledním, o kom Písmo mluví před samotným Ježíšem? Nechystá se Ježíš zde v chrámě snad na to, aby Josefovi jednou přinesl slavné jméno po všech církvích? Kolik je jen Josefů v našem národě, všichni se tak jmenují na počest tohoto nenápadného muže, jehož Ježíš zařadil do svého rodokmenu, ač se nenarodil z Josefovy vůle.

Závěrem: Ačkoliv v Ježíšově odpovědi dokážeme ihned bezpečně rozpoznat jeho Ledských dvanáct let, Božskou prostotu jejich logiky pochopit nedokážeme. My budeme mít ve své zbožnosti vždy zadní vrátka. Vždy budeme mít také svůj všední čas s příbuznými a známými na cestě zpět. Nikdy nebudeme ani znalce Písma brát úplně vážně. Protože jsme hříšní, nikdy člověka Ježíše nedokážeme pochopit. Ale on sám se nám podrobuje ke službě, jako se po návratu do Nazareta podrobil Josefovi a Marii a poslouchal je. A my mu nerozumíme a přece se jej snažme každého dne následujícího týdne poslouchat. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, náš Pastýři. Ty jsi nám ve všem podoben. A přece nerozumíme tvým spravedlivým cestám a nenacházíme v nich potěchu. Proto Tě pokorně prosíme: Vylej na nás vého svatého Ducha jako olej pomazání. Dej, abychom v následujících dnesch pochopili ve svém životě Tvou cestu. Dej nám radost z dobrého jednání, dej nám pokoj z dobrého smýšlení. Ukaž na nás svou moc, aby se na nás odrážela Tvá sláva. Dej své církvi svornost, učiň ji přívětivým útočištěm v chladu tohoto světa. Ukaž všem, kteří Tě hledají, cestu na toto místo, které Ty sám posvěcuješ. Dej, aby tě lidé nacházeli už od času mladosti. Vždyť ty víš, jak každý mladý hledá své místo. Dej, aby na tebe nezapomínali ti, kteří pracují a starají se o své rodiny. Vždyť ty jsi neúnavně plnil příkazy svého Otce a zajistil tak rodině víry věčné odpočinutí. Najdi i ty, kteří jsou již na konci života a dej se jim poznat. Vždyť ty jsi sestoupil do pekel a vstal z mrtvých. Prosíme Tě, Pane, zvláště dnes, za tvůj lid Izrael, neboť ty jsi vysel na kříži jako král Židů. Daruj svému lidu pokoj, chraň jej od nepřátel, dej, aby se ze strachu nesnížil ke krutosti. S celou rodinou víry, se všemi křesťany všech ras, národů a jazyků modlíme se tak, jak Ty sám jsi nás naučil: Otče náš …
Poslání: Kazatel 7, 13–22
Požehnání: Bude s vámi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. Amen