Introitus: Žalm 72, 1–2.17–19
Pozdrav: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus! Amen Vítám vás, bratři a sestry, na konci vánoční doby na Bohoslužbách Epifanie — Zjevení Páně.
72
Vstupní modlitba: Pane, náš Bože, v Ježíši přišlo na svět světlo. My jsme ale měli raději tmu nežli ono světlo; naše skutky byly zlé. Nenech nás přivést na soud s tebou. Nedopusť, abychom ve tmě zůstali. Víme, že je lež říkat, že s ním máme společenství, a při tom chodíme životem jako by jeho světla nebylo. Vyznáváme toto pokrytectví a prosíme tě o odpuštění a vytržení ze tmy. Buď nám, Pane Ježíši světlem víry, podle kterého můžeme chodit. Nesuď nás, ale zachraň nás. Otče nebeský, Otče světla, ty, který jsi zjevil svého Syna, chválíme Tě a děkujeme Ti, že jsi jej poslal také kvůli nám, ne aby nás odsoudil, ale aby nás zachránil. Kéž toto světlo prostoupí celým naším životem a osvobodí nás dokonale a vzbudí v nás ochotu přijmout tvou vůli. Probuď si svůj sbor svědků mezi všemi národy , aby tvá pravda nezůstala nezjevena a neztvrzena připraveností k oběti a martýriu. Dej k tomu sílu a odvahu z moci Ducha. Amen
1. čtení: Přísloví 8, 22–36
210, 1.2.4
2. čtení: Lukáš 2, 41–52

Ujmout se matky Boží. Porodit Syna Božího. Tak, jak to učinili Josef a Marie. To je jedna věc. Vánoce, které — šířeji pojato — dnes končí, jsou úžasnou událostí. Stejně jako každý počátek. Ale Boží moudrost nám říká: Konec věci je lepší než její počátek. Každá moudrost působí člověku hořkost, než se jí podřídí. Tato stejně tak. Protože pro lidi jsou všechny začátky strhující: První láska, narození dítěte, první kroky k dospělosti. Ale toto vše časem hořkne:

Láska ochladne, dočasně nebo napořád, právě když se dva lidé lépe poznají. Ale o to přece lidem na počátku šlo, když se do sebe zakoukali: Chtěli poznat tajemství toho druhého. Ale když opravdu dojde na to, pro co lidé svůj vztah začínali, prochází láska zkouškou. Vlastně musí trochu ochladnout, protože opravdu poznat druhého člověka je mrazivá zkušenost.

Narození dítěte se očekává s radostí. Už od početí rostlo, ale bylo skryto lidským zrakům. Teď se všichni těší, až je uvidí růst na vlastní oči. Proto bylo dítě počato, aby rostlo. Ale když nám opravdu roste před očima, naše nadšení opadá. Protože mu třeba také rostou zuby. Když dítěti rostou zuby, nejde to ani přehlédnout, ani přeslechnout. Dítě roste, aby se stalo samostatným. Ale i ty první projevy samostatnosti u dítěte jsou pro rodiče velmi bolestné. Někdy odmítne otevřenou náruč a pohlazení, jindy řekne já samo, zase jindy si nečekaně ostře všimne našich chyb. Říkáme si: Kde jsou ty doby, kdy bylo ještě roztomilé.

Samo dítě se těší na dospělost. Sní celý oběd, aby bylo jednou tááákhle veliké. Vychodí školu a těší se na první vlastní vydělané peníze. Je dychtivé všech omamných věcí dospělosti. Omamných látek a omamných zážitků. Ale pak mu dojde, že vzrostlé tělo více bolí. Že už bude chodit do práce den za dnem po celý život, protože první vydělané peníze nestačí — peníze už budou potřeba pořád. A že co jej na počátku příjemně omamovalo, časem jej tvrdě zotročí.

Proč tedy člověk vůbec něco počíná? Počíná věci s nějakým cílem, ale když je ten cíl zde, chutná hořce. My žijeme na konci času. Naše doba zestárla a po lidsku zmoudřela. A tak jen málo vidíme, že by se žena a muž opravdu milovali, že by se ženili a vdávali. Rodí se málo dětí. Ty, které se narodí, zůstávají dlouho dětmi. Do práce se nikdo moc nehrne; je to vlastně takový ideál naší doby, žít stále jako student. A je to po lidsku rozumné a prozíravé. Naše doba je stará a poučená. Ano, proč má člověk vůbec něco počínat, když je z toho jen trápení.

A tak i sláva Vánoc v lednu bledne. A přece mnozí z vás možná mají na jazyku: Není to tak černé, jak to s gustem líčí. Odpovím: Něco je ještě černější. A něco září jako jasná hvězda jitřní a zahrnuje člověka teplem jako slunce.

Vánoce neskončily: Vždyť je tu stále tento zelený strom s lesklými plody, připomínka rajského stromu života. Upomínka na to, že Bůh vše stvořil dobře. Jsou muži a ženy, kteří úskalí lásky překonají, jsou šťastná manželství. I dětské zlobení vyvolává u rodičů spíše špatně skrývaný úsměv. Odvracíme tvář, utíkáme do jiné místnosti a tam se tajně smějeme jejich výmluvám. Mnohým stáří přidá na kráse, leckdo zmoudří a stane se příjemnějším, než za mlada. Mnozí užívají všeho dosyta a přitom zůstávají střídmí a cudní. Mnozí poctivě pracují a dělají krásné věci a když zemřou, i se slzou v oku musí člověk říci: Díky za toho člověka, byl krásný, dobře ten jeho život skončil. Ale toto vše se musí zjevit ze samého nebe, to vše svítí jako jasný paprsek do světa, který je sám o sobě opravdu černý a temný.

Dnešní svátek a dnešní příběh nám ukazují, že vánoce skončily dobře. Je možné odstrojit a uklidit stromek, protože ten, který otvírá cestu ke skutečnému stromu života, zůstává s námi. Dítě se narodilo, proroctví se splnilo a pak jsme o něm dvanáct let neslyšeli. Ale dnes nám dává najevo: Zaslíbení nehasne, ale roste. Mlčel jsem, jako poslušné dítě, ale dnes říkám: Jsem tam, kde jde o věc mého Otce. Z dnešního vyprávění vidíme, že Vánoce jsou počátkem zaslíbení, které je stále slibnější, stále roste. Už dříve jsme slyšeli: Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Ježíš není zklamáním.

Pro Josefa a Marii muselo být hořké se strachem hledat Syna a pak od něj přijmout poučení. Stejně tak nám se naši bližní na čas ztrácí ve světě. Ať už opravdu bydlí někde jinde než my a často je nevídáme, nebo protože se nám jejich duše na čas vzdaluje. Ale jako Josef s Marií našli Ježíše, i my je mnohdy po čase s velkou úlevou nacházíme. Hořké muselo být pro ně přijmout poučení od Syna. Ale když je přijali — Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Moudrost je hořká, než ji člověk přijme, ale pak přináší pokoj; jako Ježíš vnesl opět pokoj do Svaté rodiny. Ježíš se nečekaně přihlásil o své Synovství. Oni jeho slovu nerozuměli. Bůh si nečekaně, náhle činí nárok na náš život, žádá naši poslušnost. My tomu nerozumíme. Ale Ježíš s Marií zmlkli. A získali poslušného Syna a pokoj v domě. Také my, když se Bohu nevzpíráme, získáme časem pokoj.

Josefa bychom mohli vidět jako nejsmutnější postavu evangelií. První dítě není jeho, přece je vychovává. Marie ho před Ježíšem nazývá otcem a on se dnes opět dozvídá, že jím vlastně není. Na svou matku pamatuje Ježíš ještě na kříži, o Josefovi už neuslyšíme. Ale pokud je smutný Josef, tak buďme také, protože on je vzorem věřícího. Je spravedlivý. Každý otec má podle jeho vzoru vědět, že je mu role otce jen propůjčena od skutečného Otce v nebi. Že vychovává děti proto, aby jednou poznali Otce s velkým O. Otcem Ježíše je Bůh. Josef jej zastupuje. Zatupuje v rodině Boha. To je samo o sobě tak velká čest, aby se o něm už vůbec nemuselo mluvit. Každý muž, ale i žena, každý křesťan má vědět, že on sám nic nepočíná. Že vše dobré začíná Bůh a nám jen propůjčuje tu čest vypadat jako tvůrci. Možná se zdá, že jsme někoho přivedli k víře. Ale udělal to Bůh. Možná jsme udělali dobrý skutek. Ale sám Bůh ho skrze nás působil. A Josef je pravý muž, pravý hrdina a pravý věřící a spravedlivý a tak nepotřebuje, aby se o něm mluvilo. Být při tom stačí.

Maria je církev. Kdybychom jí uctívali, uctíváme sami sebe, proto to nečiníme. Ale vážit si ji musíme. Jako musíme mít sami sebeúctu. Pak budeme jako ona. Pak zachováme v srdci i to, čemu nerozumíme, protože na to ještě přijde řada. Ani duchovní a učenci nerozumí z Písma všemu. Ale zachovávají to v srdci. Protože to je víra. A jen z víry je pravá naděje a z naděje pravá láska.

Sám Kristus Pán nám ve svých dvanácti letech ukázal, jak se to dělá. Dvanáct let je u židů práh dospělosti. A v tomto věku Ježíš sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Ježíš ukazuje, že nejvíc dospělé je to, co je jevíce dětské: Vyhledávat moudřejší, nechat se poučit. Nechtít hned všechno vyřešit. Chvíli se musí sedět a poslouchat. Člověk se stane dospělým, když snese, že poznal různé pravdy a přitom je ještě neumí dát dohromady. Dospělé je vydržet s otázkou na odpověď. Třeba rok, dva, třeba do konce života. Kde zůstává otázka, tam časem přijde odpověď. Co bude s našimi bližními, o které máme strach? Co bude s námi? Moudré je vydržet se o druhé bát a ne se od nich raději odříznout. Moudré je bát se o druhé a přitom se nenechat strachem ochromit. Moudré je mít rozumné obavy o budoucnost a přece spoléhat na to, že nakonec Boží dobrý záměr s námi musí zvítězit.

Modlitba po kázání: 
426
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, který v Kristu zjevuješ světu svou slávu i v dorůstajícím dítěti: děkujeme Ti, že jsme směli uslyšet tvůj hlas a uvěřit Ti skrze něho. Ať je naše víra stálá, hledající a moudrá. Prosíme Tě, abys církvi přidával nové hledající a zvídavé svědky a utužoval tak její dílo na zemi. Oživuj své sbory pod nebem, aby zářily jako majáky uprostřed světa pohodlnosti, lenosti, nezájmu. Kéž naše víra znovu nalezne smysl pro dobrodružství a není tak domácká. Kéž se tvé slovo po světě šíří i s dětskou přímostí , bez vypočítavosti, falše a není ochromováno zbabělostí a pokrytectvím. Oslabuj tak působení knížete tohoto světa, který se staví proti tvé přicházející moci nebeského království, které je tu pro ty, kteří jsou jako děti. Utěš své stvoření, přetvářej je ke svému obrazu, obnov je, ať se na něm ukazuje odlesk tvého jasu, obnovy, mladosti, tvé slávy, čistoty, velikosti a krásy. Kéž tvá církev nezvěstuje sama sebe, ale toho, kdo byl je a bude tvým dokonalým obrazem a kdo ji k tobě předešel a kdo je jejím (jediným) světlem. Ochraňuj prosíme také naše rodiny a přátele, svěřujeme Ti je ve svých tichých modlitbách A společně k tobě voláme modlitbou tvého Syna: Otče náš, který …
Poslání: 1.Janova 2, 8b–10
Požehnání: Žalm 67, 7b.8
489