Introitus: Žalm 16
Pozdrav: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Amen
Vstupní modlitba: Pane, náš Bože, tebe, který jsi rozjasnil tuto noc září pravého světla, prosíme: zažeň temnotu hříchu z našich srdcí. A obdař nás svou milostí, abychom jednou okoušeli plnou radost toho světla, které jsi světu zjevil v předivném narození svého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 9, 1–6
2. čtení: Lukáš 2, 8–20

Jako dítěti se mi občas zdál sen, že se nikdo doma nepodíval na kalendář a prostě jsme zapomněli na vánoce. Probíhal běžný den. I když docela zajímavý, přesto běžný den. Večer se náhodou ukázalo, že jsou celou dobu vánoce. Hrozně jsem se v tom snu lekl. Zmocnila se mě lítost a hanba. Ne proto, že bychom celý ten den dělali něco zlého. Jen proto, že jsme prožili den jako každý jiný den. Že jsme dělali věci, které je dají dělat i kdykoliv jindy. Ale nic z toho, co se dělá jen ten jeden den: Kdy se zdobí stromek, zapaluje vánoční františek, jí rybí polevka a salát, prskají prskavky a pod stromkem se tajemně objeví dárky. Byla to hanba a lítost, že člověk nerozeznal svátek, svatý čas, od všedního dne. Svaté od obyčejného.

A stejně tak se lekli ti pastýři. Skoro bychom přehlédli, že v tom příběhu se říká: Zmocnila se jich veliká bázeň, doslovněji přeloženo: Měli strašný strach, zmocnila se jich hrůza. Ve chvíli, kdy se jim anděl ukázal to ještě nebylo žádné „hajdom hajdom tydlidom“, ale byla to hrůza.

Slovy, která jsou zde užita, se nejčastěji popisoval strach v bitvě. Popisují nejvíce potřebu útéci, protože cítím, že na něco ani náhodou nemám. Chuť utéci, protože cítím vlastní nedostatečnost. My do bitev až na výjimky nechodíme. Takže si třeba představme, že by za námi náhle přišla v letadle letuška a řekla: Pilot omdlel. Teď s tím letadlem musíte přistát vy. A všichni pasažéři by se na nás dívali a posadili by nás do pilotního křesla a – teď je to jenom na vás. Všechen strach a hrůza té chvíle by tryskala z jediného zdroje: Na tohle prostě nemám speciální výcvik, ani zvláštní zkušenost. Tomu jsem se nikdy nevěnoval, na to jsem příliš obyčejný.

Protikladem svatého není zlé. Zlé je protikladem dobrého. Protikladem svatého není ani špinavé. Špinavé je protikladem čistého. Všední, obyčejné, méně důležité – to je protikladem svatého. Svaté znamená důležité – to, na co je třeba se nejvíc soustředit. A nic takového není mezi těmi pastýři, kteří se v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Co tam tak mohli dělat? Za hlídky prostě nějak zabíjeli čas. Vedli nejspíš řeči, jen aby řeč nestála. Někdo řekl vtip, který už všichni slyšeli, tak mu pak bylo stydno a mlčel. Zabíjeli čas. To je asi nejdál od svatého, od naplněného smyslem, když hlavní je, aby už to uteklo.

Před těmito obyčejnými chlapíky, nejspíše za nočního bění pomačkanými, rozcuchanými; s bříškem a červeným nosem, se náhle zjevil anděl Páně. Který se, alespoň v biblických časech, zjevoval lidem v podobě rytíře, vojáka – píše se tam hned pak „a hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů“ – zástupy se myslí vojáci v řadách za sebou. Proti těmto strejdům se zjevila postava nadlidské krásy a síly, Boží bojovník.

Ten výjev se po staletí maloval trochu podobně, jako v moderní době politické plakáty: Tam také bývá svalovec z mohutnou bradou, představující vyšší bytost nové doby. A proti ní se ve strachu krčí nějaký kulatý pán s červeným nosem – bankéř, Žid, ruský pop nebo náš farář. A ten krásný nadčlověk budoucnosti už je napřažený a nám to trochu nedá, abychom si neřekli: Tak už na něj dupni, na toho přízemního člověka.

Ti pastýři ovšem, zdá se, byli poctiví lidé. A tak si na místě toho malého kulatého chlapíka s červeným nosem představili sami sebe. „Co já dělám tady na tom světě, je to pořád to samé. Nic důležitého, nic velkého vlastně. Nejde jinak, ať mě ten anděl tedy zašlápne.“ A je to ovšem pravda – mohli bychom dělat zajímavější věci, než denně děláme. Mohli bychom být lidmi, které lidé vidí raději, než jak moc rádi vidí lidé nás dnes. I když je to třeba málo, co v nás je – i s tím málem se mohlo udělat víc. Což opravdu mohlo.

Anděl je proti očekávání nezašlápl, ale řekl jim: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Ten překrásný nadčlověk v ocelové zbroji, který se jim zjevil – protože tak asi ten anděl vypadal – jim proti očekávání vyřizuje: „Já jen předávám zprávu, já tu nehraji větší roli. Jsem větší, chytřejší, důstojnější, než vy. A přece jen vyřizuji zprávu o tom, co se děje kvůli vám.“

Znamením je děťátko v jeslích. Které je také malé, kulaté, červené. Pastýři aspoň hlídali stáda – nemluvně nedělá nic. Jen leží. Hlavně spí, jí – a ty ostatní věci. Dalo by se říci: Jak moc ono marní čas, opravdu nedělá nic. Jen všichni ostatní kvůli němu běhají kolem. Proč bychom měli být nadšení z nemluvňátka: To jenom spotřebovává zdroje, je nejvíc postradatelné. Je jenom zátež, přirozeně. V těžké době ať jde první pryč.

Jenomže, ne! Přece jen, takoví nejsme; to nám nedá, abychom děťátko v jeslích nebrali vážně. Vždyť je to úplně jednoduché: Pokud nejsme nadutí, pyšní blázni, přece víme, že sami jsme takto začali život. Ono tam leží a nic moc nedělá, protože potřebuje čas. Potřebuje růst, aby jednou něco udělalo. Nejsme přece úplně takoví, aby nám přišlo polehávání nemluvněte jako zbytečný čas.

Ono to totiž má obdobu u nás: Bůh se nás jednou zeptá: A co jsi vlastně dělal na světě? A pokud na to budeme mít pravdivou odpověď, budeme muset říci: Pane, ty víš. Ty sám jsi řekl, že ta a ta věc je důležitá, že je třeba vykonat. Jenže v praxi to znamenalo, že jsem musel dlouho někde tvrdnout. A že jsem ani úplně nevěděl, co mám dělat. Šel jsem na to správné místo a tam jsem prostě čekal, co bude. Neutekl jsem, to by nešlo, ale nic zvláštního jsem vlastně nedělal. A to bude, bratři a sestry, odpověď, která se bude Bohu líbit. Bylo to správné – tedy jsi tomu dal čas. Správně. Není o tom, co vyprávět, není to zajímavé. Ale ten čas jsi tomu dal. ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘, řekne náš Pán a Bůh.

Nakonec tedy zůstává: Samozřejmě jsou zajímavější životy, než naše. A lépe strávený čas, něž jak mi ho trávíme. Nejde se vyhnout tomu, abychom viděli rozdíl mezi velkolepým a běžným. A jde z toho strach; trápí nás to – a právem.

Ale sám Boží syn se rozhodl, podle vůle svého Otce, že bude nemluvnětem a nějaký čas jen proleží v plenkách – vypadá to jako úplně zabitý čas, pokud jste Bůh sám. Ale z nějakého důvodu není. A i když k tomu můžeme říci hodně, pořád je to tajemství, proč se Bůh narodil mezi námi. Dává nový smysl všemu, co bylo vlastně nudné a co byl zabitý čas, když jsme to udělali, protože je to správné. Jen toto dítě, Syn daný nám od Boha, může ocenit náš zabitý čas, který nikdo neocení. Jděme tedy k tomu jedinému, kdo nás ocení. Ó pojďme, pokloňme s Ježíši – Králi a Pánu vesmíru, pánu již v tomto čase, ve dnech budoucích i na věčnosti. Amen

Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 2, 1–11
Požehnání: Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce. Požehnej vás Všemohoucí…