Introitus: Žalm 32
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: Hospodine zástupů, Ty přebýváš v nepřístupném světle. Nikdo Tě nezbaví Tvé slávy, nic nečistého se tě nedotkne. Ty však přece ze své vznešené vůle hledáš spravedlnost; vážíš si spravedlivého, i kdyby byl v pohrdání, pohrdáš svévolným, i kdyby měl slávu všeho světa. Děsíme se Tvé spravedlnosti, neboť jsme hříšní, plní křivosti. Proto ti děkujeme, že jsi do světa poslal svého Syna rovné moci. On vztáhl ruce k nám hříšným a ruce hříšných se jej dotýkaly. Hříšní na něj zvtáhli ruku, rukou hříšných byl trápen i umučen. Naše hříchy na něj dopadly a srkze něj jsme získali život. Pro Něj Tě prosíme o Tvého svatého Ducha, aby nás oddělil od hříchu, uhasil naši pýchu a naučil nás pokorné službě. Kéž nám již v tento svatý den vzejde radost z nebeských odměn, které nás Tvůj Syn vydobil svou předhrahou krví. Amen
1. čtení: Přísloví 15, 16–33
2. čtení: Lukáš 3, 1–22

Naše doba žije v představě, že náboženství by mělo přinášet klid a mír. Pak je to to správné náboženství. Všechno ostatní je dle dnešního obecného soudu zvrácené náboženství nebo zneužití náboženství. Proto také, když mají lidé uvést nějaký pozitivní příklad náboženství, uvádějí buddhismus.

V klidných časech ovšem lidé moc náboženství nepotřebují. Protože, proč v klidu hledat klid? Přepracovaný a podážděný člověk snad na čtrnáct dní zajede do buddhistického kláštera do thajska; zakládá-li si méně na své výstřednosti, spokojí se s pobytem v některém z křesťanských kláštěrů v Evropě. ALe představa, že by tam ztrávil celý život, v něm vyvolává hrůzu ze smrti nudou. Tím spíše většinové křesťanství dneška, které hlásá „přinášíme vám mír a lásku“; ovšem bez toho, že by také nabízelo ubytování v zajímavých protostorech, které může nabídnout právě nějaký ten klášter. Přinášíme vám mír, hlásají církve. Dobře, odpovídá svět, vy jste v klidu, my jsme v klidu. Tak buďte dál hodní. A hlavně potichu.

Ale už když se podíváme na církev minulosti, máloco v ní jde spojit s klidem. V rámci vesnice či města se kostelu s jeho tunovým zvonem máloco mohlo vyrovnat ve výrobě hluku. Kazatel, pokud nešeptal v modlitebně pěti lidem ale kázal kostelu plnému lidí, musel v podstatě řvát. Ve výzdobě starých kostelů převládají obrazy ukřižování Krista a roztodivných poprav jeho věrných svědků, mučedníků. A stačí si otevřít zpěvník a pokud je píseń starší, řekněme, roku 1950, obvykle tam bude alespoň zmínka o krvi, jež prýští z ran Krista, o hořícím jezeře, v němž zahyne šelma a její falešní proroci a pod. A přece, skutečně, lidé za dunění zvonů, kazatelova řevu a během písní o přibíjení člověka na kříž pokoj po staletí nacházeli, i když za zdmi kostela byl svět plný nepokoje – ba právě tehdy nejvíce.

Není to zas taková záhada. I když máme uklidnit jednoho nepokojného člověka, musíme jej nejdříve nechat vypovídat. Co se mu stalo, z čeho má obavy atd. Nemůžeme mu jen říci: Buď v klidu, už se netřes, už tu nepřecházej po místnosti, už dej pokoj. Nejdříve musí být odhalen zdroj nepokoje, podobně jako lékař musí ostrým nástrojem otevřít zanícenou ránu.

A proto jdou davy za Janem Křtitelem. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně, volal Jan. Představte si, že by něco takového řekl třeba v televizním pořadu „Sváteční slovo“. Ale k Janoci s jeho slovníkem plným neuhasitelných ohňů a seker, naslouchají na rozdíl od podobných pořadů davy. Asi jako když má člověk pocit „něco mi je, ale nevím co“. Když se pak dozví diagnózu a dostane recept na lék, pokud nemoc není k smrti, už jen tím, že ví, na čem je, se mu poněkud uleví.

Přitom ale, když vám mluví do vašeho zdraví blízcí, nebývá vám to milé. Když na vás křičí obvinění někdo z blýzkých, úlevu to většinou nepřináší. Od anonymního bílého pláště si necháte většinou bez potíží nakazovat, co jíst a co nejíst, zda běhat či neběhat atd. A stejně tak k hříšníkům musí přijít Jan, který osobně proti nikomu z nich nic nemá a ani je osobně nezná. A také v cíkrvi je únosnější, křičí-li na lidi kazatel z kazatelny než když by si člověka zavolal stranou a tiše mu promlouval do duše. Náprava mezilidských vztahů, pokud jsou vážně pokřiveny, nemůže vzejít z těch samých pokřivených mezilidských vztahů, ale musí přijít hůry. Skutečné problémy se nedají vyříkat z očí do očí, ale jen před tváří Boží.

A teď ovšem, co jsou to ty skutečné problémy? Každý dovede vykřikovat o tom, jak se lidé moc dívají na televizi, moc jedí nebo koukají po ženských či jednu z těch běžných věcí. U takových věcí se ale nakonec každý omluvně usměje a taková výtka po něm zteče jak po teflonu. Ne! Jan zmiňuje všechny ty věci, které člověka v hloubi duše opravdu mrzí. Které sám nemůže omluvit. Jako pravý prorok a tedy i pravý lékař duší si dá s diagnózou práci. Kdo má dvoje oblečení – proč to druhé nemůže někomu dát? Jistě je kvůli praní nepohodlné mít jen jedno oblečení. Ale právě jen kvůli praní… Dnes má téměř každý dvoje oblečení … ale kdo má dost času, proč nejde navštívit nemocného a zkroušeného? Jistě i to je mnohdy nepohodlné – ale právě že jen nepohodlné.

A co celníci? Říká jim snad Jan: Vy zrádci zaprodaní? Ne. Římané jistě udržují pořádek, staví vodovody atd.. Na to daně potřebují. Ovšem nevybírají je zrovna rozumně. Ale kdo mě nutí se na tom přiživit jen proto, že se na tom všichni ostatní přiživují?

A vojáci? Úkolem vojáka je především zabíjet nepřítele; v čase míru pak dávat najevo: tady je síla. A nechtěj ji probudit. Někdo, kdo má výjimku z jinak všeobecného pravidla: Nejde někoho zabít. Někdo, jehož zaměstnáním je pouze budit respekt – a přitom ovšem, tak je to správně – proč někdo takový ještě musí skřípat nějakého malého člověka? Úkolem vojáků je zabíjet silné muže. Komu nestačí takovýá supermanský úkol a musí se dělat velkým na maličkých, jistě je morální ubožák.

Jan tedy takto zasahuje přímo do srdce. Právě ta maličkost, kterou jsi udělal, ze které ti nebylo úplně dobře, ale která ti přišla ospraveedlnitelná; právě to o čem si říkáš: Dělat by se to nemělo, ale každý to dělá a tak i já, to je váš skutečný hřích.

Jan káže: Cesta bude urovnána. Dejte se dopořádku. Nebuďte už zbitečně lakomí. Jenom to. Nezneužívejte svůj úřad. Jenom to. To je hořká medicína. Protože člověk má sklon litovat hlavně svých velmi viditelných chyb, které ho přivedly do problémů. Těch malých ale podstatných křiváren, které mu snadno prošly, nemá chuť si všímat. Člověk chce být velký ve svém hříchu.

A protože je stále trochu hrdý na svůj hřích – všimněte si, že v těch velkolepých veřejných vyznáních vin mluví lidé hropzně často vlastně o tom, jak si užili – jak pili přes moc, brali drogy, kolik holek měli atd – protože je tedy člověk vlastně dosti často hrdý na svůj hřích, tak i v pokání chce bý velkolepý. Skoro všichni teroristé dneška jsou. řekněme s výsměchem, obrácení hříšníci. Lidé, kteří pili přes míru, odvážně kradli, brakli drogy a naháněli sukně. Svoje furiantské hříchy pak chtějí napsavit furinstkým zabíjením a furiantskou smrtí. Jít prostě domů a říci: Promiň, maminko, že jsem celý život dělal rodině ostudu, jít odporsit spolužáka, kterého jsem mlátil v šatně, to se takovým lidem nechce. Protože to jsou trapné chvíle. Ale pravé pokání sestává většinou z trapných chvil a dlouhého, úmorného času sebeovládání.

Základní úvaha toho, kdo chce velké hříchy napravit velkým činem je ovšem správná: Svatost Boží je nesmírná, urážka Boží, jíž je hřích, žádá si nesmírný trest. Cena za vykoupení musí být velká. V tom je konečně naše náboženství zcela v souladu s myslí sebevražedných atentátníků.

Co však dodává Jan: Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. To je ten, který přišel ke křtu: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. Ten přinese tu nejstrašnější oběť, neboť v něm sám Bůh bude přibit na kříž. V něm bude nesmiřitelný a dokonale spravedlivý hněv boží nad našimi křivárnami, lenosttí, obžerstím, opilstvím, pýchou, lakotou, smilstvím a tak podobně, konečně usmířen.

Takže, bratři a sestry, nelžete sami sobě. Velký čin již vykonal Kristus a vaše velkolepé činy nezajímají naprosto nikoho. Jak nízce jste hřešili, tak nyní pokorně a zahanbeni přicházejte ke svým bližním se žádostí o odpuštění. A kdo ví, třeba vám ho i dají, budete-li se snažit. Jak jste byli líní v dobrém a nepřišlo vám, že by se kolem toho měl dělat velký humbuk, tak teď, bez velkého humbuku, začněte konečně dělta co máte, co vždy byla vaše povinnost. Vaše velkolepé činy nikoho nezajímají. Buďte si však jisti, že v nebesích má veklou pozornost a celkou cenu vaše pokora – a ovšem velká důvěra v Krista, který již vykonal vše velké a potřebné, velmi brutální a hořkou smrtí na kříži. Ustupte, služebníci neužitečení a nechte jednat hrdinu, Krista. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě, abys vylil Ducha svatých proroků, svého Ducha, na duchovní své církve, aby dobře dovedli rozeznat hřích, stavěli se mu na všech místech a o to pevněji zvěstovali skutečné odpuštění ve zmertvýchvstání Tvého Krista. Dej hrdost tem, které jsi zvolil za starší své církve, aby se s chutí a radostí ujímali svých úkolů. Prosíme za své sousedy, za lidi kolem nás i za náš národ, aby rozenali svůj hřích a hledali Tebe, pravého Zachránce. Za ty, kteří mají moc, za našeho starostu, hejtmana, za vládu a prezidenta prosíme, aby zakusili bázeŃ Boží, bránili ze všech sil a se vším důvtipem zlému a stáli při tom, co je spravedlivé. Za osamělé, nemocné a zkroušené prosíme, aby nepropadli beznaději a statečně odalali všem pokušením. Slovy Tvého Syna k Tobě voláme: Otče Náš…
Poslání: Jakub 5, 7–11
Požehnání: Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky. Nesetrvá žezlo zvůle na údělu spravedlivých, aby snad nevztáhli spravedliví své ruce k podlostem. Hospodine, prokaž dobro dobrým, těm, kdo mají přímé srdce! Ale ty, kdo uhýbají na své křivolaké stezky, zažene Hospodin s pachateli ničemností. Pokoj s Izraelem! Požehnej vás Všemohoucí…