Introitus: Žalm 118, 1–18
Pozdrav: Pán praví: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděl v půstu. V této a dvou nastávajících nedělích se budeme zamýšlet nad pokušením Krista na poušti.
118
Vstupní modlitba: Hospodine Bože, Ty jsi učinil vše krásné, my však hledáme samé smyšlenky. Shlédni na naši bezmocnost a chraň nás svou mocnou pravicí, posilni nás ve všem dobrém. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který hříchu neučinil a slavně zvítězil v tomto světě i na věky. Amen
1. čtení: Deuteronomium 8, 1–11(18)
515
2. čtení: Lukáš 4, 1–4

Čteme, že Ježíš se od Jordánu vrátil plný Ducha svatého. Tedy plný porozumění, odhodlání k dobrému, plný pokoje. A duch ho vodil po poušti. V těch dnech nic nejedl. To vlastně nezní vůbec špatně. Máte dobrý pocit, spoustu nápadů, chodíte sami divokou přírodou. Vlastně ani tak nepřekvapuje, že nemyslíte na jídlo.

Ježíš se tedy jistě postil úmyslně, ale přece: Nečteme zde příběh utrpení. Ale příběh sebepřekonání a vlády nad sebou, příběh moci. Zkuste vyjít z města a pokud vám zdraví dovolí, ujít alespoň deset kilometrů. Nevrátíte se zkroušení a ponížení. Vrátíte se možná bolaví, ale s pocitem vítězství a hrdosti. Utrpení přinesla Ježíšovi nakonec zášť lidí, zrada nejbližších, nespravedlnost moci, hněv davu a bezmoc na kříži. Skutečné zoufalství vzniká ze vztahů s lidmi, z vlastního hříchu a z katastrof, jež nás zbavují moci cokoliv dělat. Ne z výzev života.

Konečně člověka to občas napadá: Co kdybych tak jenom někam delší dobu šel. Co kdybych se někam podíval. Ježíšovo konání nám ukazuje, že je obvykle lepší něco zkusit, než nezkusit. Nějakou výzvu přijmout, než nepřijmout. Ať už se člověk jde někam podívat, zlepšuje svou tělěesnou zdatnost či vzhled, učí se nějakou novou dovednost, hledá novou práci nebo v něčem soutěží: V tom všem může narážet i na nezdary. Ale nezdar v něčem novém je výhra – člověk příště ví, jak lépe a jak se říká v té písni: Děkuji za nezdar, jež naučí mě píli. Navíc, neuspět v něčem, co je pro člověka nové, není žádná hanba. Hanba je neuspět v tom, co má člověk už dávno umět, co je jeho povolání, profese, hlavní úkol. Když se nepovede něco nového, člověk žádnou čest netratí.

A první pokušení vlastně zní: Když v něčem nejsem mistr, tak to není důležité. A v našem případě: Když v něčem nejsem mistr, nebudu to dělat. Ježíš má hlad, je na poušti. Je tesař, nikoliv sedlák. Je tesař, nikoliv mlynář. Je tesař, nikoliv pekař. Je tesař, nikoliv závozník. Narazil na své hranice, na to, že některé věci umějí jiní líp a že se bez nich neobejde. V tuhle chvíli neví, jak běžným způsobem sehnat chleba.

Ale co to obejít? Co si říci: Protože jsem Syn Boží, protože jsem výjimečný, tak řeknu, ať jsou z těchto kamenů chleby. Bez rolníka, mlynáře, pekaře i závozníka. Je to pokušení zkratky. Píle nemá cenu, ke stejné věci se dá dojít kratší cestou: Nemusím nic číst, když budu potřebovat, najdu to na internetu. Nemusím cvičit, můžu si na sval připojit elektrody toho přístroje z reklamy. Nemusím pracovat, vyhraju v loterii nebo mám jiný degiální plán na zbohatnutí. Nemusím se s nikým vídat, protože kdesi v počítači mám tři sta přátel. Není důvod řezat pilou, ještě bych se řízl. Není důvod šít jehlou, ještě bych se píchla.

Je to asi to největší pokušení posledních, řekněme, třiceti let: Jsem cenný, protože každý je cenný. Každý je dítě Boží. Ano, ale přeci jen, ukaž nám: V čem jsi cenný? V čem jsi dobrý? Co umíš, v čem se na tebe dá spolehnout? Ta otázka je tak prostá a tak palčivá, že je na ní každý nucen odpovědět. A bohužel musí často odpovědět smyšlenými úspěchy: Nejčastěji, že má nějaký správný názor na politiku, na zdraví a životní styl, na osud planety. Nebo že je prostě lepší než nějaký jiný člověk, kterého musí pracně najít. Ale to je bábovička z písku, chleba z kamení.

Ježíš odpovídá veršem, který zní takto: „Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“ Pokořoval tě a nechal tě hladovět. I pokoření, mírné ztrapnění se v něčem, je dar od Boha. Dar z Hospodinových úst: Konečně nám někdo řekl, jak na tom skutečně jsme. Je vysvobozením vědět, co neumím, nedělám zrovna dobře, protože alespoň vím, co zlepšit. Mám před sebou cestu, po které jít, volný prostor, který jsem ještě nezaplnil. Být mistr všeho je zoufalství, člověk ani neví, co by dělal. Navíc, slova zákona pokračují takto: „Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla.“ Nebylo to na druhou stranu úplně špatné, obešlo se to bez zničených šatů a úrazu. Ve zkouškách zjišťujeme, že nejsme nejlepší – ale často i to, že nejsme na úplné nule, že nějak dovedeme zvládnout i to, co je těžké.

První pokušení je tedy pokušení náhražek a zkratek. Pokušení říci si: Když něco neumím, když mám v něčem slabiny, není to důležité. Ale je. Jako chleba z kamenů není chleba ale jen atrapa, tak také sebevědomí, které není založené na skutečné znalosti a praxi, na skutečných výsledcích, chutná nakonec trpce. Tolik první pokušení.

Modlitba po kázání: Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! Dej nám vytrvat a uspět ve všem, co je dobré, co má před Tvou tváří cenu. Amen
568
Ohlášení: 
71
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Timoteovi 5, 24–25
Požehnání: Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Áronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým. Požehnej vás Všemohoucí…
485