Introitus: Žalm 33, 1–15
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen
33
Vstupní modlitba: Bože, tys nám poslal Vykupitele a přijímáš nás za své syny; pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej, aby všichni, kdo věří v Krista, dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Skrze tvého Syna …
1. čtení: 2 Královská 4, 8–37
371
2. čtení: Lukáš 4, 37–39

Ježíš se sklání nad Ježíšovou tchýní a posléze ji zvedá na nohy. Podívaná je to zvláštní, už jen když uvážíme, že v domě svých přátel normálně težko zavítáme do místa, kde by ležel nemocný. Tím spíše přirozený cit a slušnost velí se vyhnout ložnici tchýně a tchána. A vůbec – není pravděpoobné, že bychom vůbec přišli do nějak tesnější blýzkosti tchána nebo tchýně našich přátel. A tady Ježíš víceméně objímá Petrovu tchýni, kterou ještě před chvílí lomcovala zimnice.

Zde tedy vidíme, že Ježíš Kritus a jeho slovo mají právo překročit všechny hranice, které jsou jinak mezi lidmi z dobrého dvůdou vybudovány. To slovo může najít a oslovit každého. Staří dobře říkali, že o každém, kdo poslouchá slovo Boží, máme mít dobrou naději – máme na něj pohlížet jako na spaseného. Protože když vidíme, že slovo Boží dělá něco s námi, že nás proměňuje k lepšímu, máme dobrý důvod čekat, že něco dělá i s ostatními lidmi, i když to třeba navenek nevidíme.

Řekli jsme, že slovo Boží překračuje hranice, které jinak mezi lidmi jsou. A ty ovšem dávají dobrý smysl. Právě tchýně a tchán jsou ve většině národů a kmenů tabu, nedoktnutelné osoby. Papuánci, Austrálci, Kúšijci a Bantuové v Africe i severoameričtí Indiáni dokonce používají úplně jiný jazyk, když je tchán či tchýně nadoslech. Asi jako kdybychom my v přítomnosti tchána a tchýně mluvili pouze francouzsky. Soužití obcí těchto kmenů je velmi těsné – člověk tu nemá mnoho soukromí, lidi ze své vsi vidí a potkává naustále. Spory a třenice, které mezi tchánem a zetěm, snachou a tchýní a tak dále, které mezi takto příbuznými vznikají, by mohly celé to společenství, kde si lidé tak říkajíc dýchají dotváře, snadno rozložit.

Potíž je v tom, že člověk jednou přestane být dítětem, ale rodič nikdy nepřestane být rodičem. Cílem výchovy je, aby člověk jednou stál samostatně před Bohem. Aby jeho Otcem byl Bůh sám. Zda se to podaří, nakonec není zcela v našich rukou. Ale můžeme odvést svůj díl práce. A ten ovšem spočívá v tom, že svou vlídností i pevností vůči dětem jim zrpostředkujeme lásku i spravedlnost Boží. A pak ovšem, když děti založí vlastnní domácnost s protějškem z cizí rodiny mají tyto naše silné pocity najednou ustat? To je přeci téměř nemožné a nebylo by to ani správné. Váha a hloubka citu se přece pozná podle toho, že je stálý. A tak to má každý rodič, jemuž se vdá či ožení potomek docela obtížné: Sice už nemá (nebo by neměl mít) moc zasahovat do nové rodiny – jeho city však zůstávají stále silné.

Mnohý z nás zde shromážděných je nebo se brzy stane tchánem či tchýní. A jsou i jiná postavení v životě, která v sobě mají rozpor, který je těžké vyřešit. Různé síly, z nichž každá táhne na jinou stranu a jakoby nás napínají a trhají. Je spousta chvil a období v životě, zcela přirozených a běžných, která v nás přece vyvolávají pnutí a neklid – jako bychom byli v horečce.

V našem příběhu vidíme Krista, který se sklání k ženě, zmítané horečkou a pramálo se stará, že ona je vlastně tchýně jeho vrstevníka a učedníka. A výsledek uzdravení? Tchýně vstane a hned Ježíše a jeho učedníky u stolu obsluhuje. Představme si to v našich životech: Kamarádi, přijďte dnes k nám, tchýně nám uvaří a bude nám nosit pivo. Bylo by velmi pošetilé něco takového očekávat. A nejen pošetilé, ale i nesprávné něco takového čekat. Protože hranice mezi lidmi různého věku a rodinného postavení mají svůj dobrý smysl. Ale zde ustolu není Ježíš, Petr a učedníci jako parta kamarádů. A tchýně tam už není tchýně. Ale tvoří spolu církev. Jako v kostelních lavicích při kázání, jako v jednom kruhu u věčeře Páně. Kde také neplatí, kdo je čí příbuzný, čí manžel či manželka, čí dítě.

Slýchával jsem léta takovou poučku o psaní kázání: Zamyslete se, zda by oslovilo třicetiletou svobodnou matku dvou dětí. Je zcela nesmyslná. Jednak, jak církev učí, Bůh nanovo tvoří duši každého člověka; duše nevzniká spojením duší rodičů. Duši člověka nejde prohlédnout, ani když známe oba jeho rodiče. Tím spíše nejde uhádnout jakou má člověk duši jen z toho, že je matka nebo svobodná matka. To by byla velká troufalost. A druhak: Bůh nám dal duši, která nám umožňuje přemýšlet o místech, kde jsme nikdy nebyli, třeba o Brazílii, O věcech, které máme jen v hlavě a nejsou ani k vidění; třeba o rovnoběžkách, které se protínají v nekonečnu. Bylo by tedy velmi povýšené soudit o lidech, které Bůh stvořil, že přemýšlejí jen o sobě. Žádná matka, myslím, ani nechce být viděna jen a pouze jako matka. Protože žádná žena není jen matka. Nebo není jen tchýně, není jen vdova.

Tak bychom měli smýšlet o druhých, sice že nejsou jen tím jedním v životě a nečekat, že jediné, čím se jejich duše zaobírá, jsou oni sami. A ovšem s vlastní duší musíme také takto zacházet, protože je od Boha. I když máme často povinností i protichůdných starostí mnoho, přece nesmíme zůstávat jen u nich. A sami sebe nemáme brát jako pouze manžela či manželku, jako celoživotního otce či matku, vdovce či vdovu a čím ještě vším člověk postupně v životě je. Naše duše má navíc a konečně v Písmu svatém neustále čteme příběhy cizích lidí cizího jazyka z jiné doby – a přece jim rozumíme. A přece nejsou cizí, neboť skrze Krista s námi tvoří církev živých. Jediné, čím jsme stále: Děti Boží. A skutečně jimi jsme. Amen

Modlitba po kázání: 
480
Ohlášení: 
484
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2 Petrův 1, 3–11
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
486