Introitus: Žalm 144, 1–5
Pozdrav: Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle v půstu. Budeme se zamýšlet nad druhým pokušením Krista na poušti.
144, 1–4
Vstupní modlitba: Hospodine Bože, Ty jsi Král králů a Pán pánů, panuješ nade vším. My k Tobě přicházíme, neboť nedovedeme vládnout ani sami nad sebou. Kaž nám svou slávu a nauč nás pokoře, obnov nás v tomto čase svým svatým Duchem, abychom byli hodni království, moci a slávy, jež nám Tvůj Syn vydobil svou drahocenou krví. Amen
1. čtení: Kazatel 3, 1–11
190, 1–3
2. čtení: Lukáš 4, 5–8

Hned na začátku si musíme uvědomit jedno: Ježíši zřejmě nebyla proti mysli moc i sláva všech těch království. Protože člověk může být pokoušen jen tím, co alespoň trochu chce. Jistě bych odolal pokušení poklonit se ďáblu, kdyby mi nabízel, že za to můžu letět raketou na Mars nebo jinam do vesmíru. To třeba mě nijak neláká, ba dokonce je mi taková představa odporná. Stejně tak by ďábel nepochodil, kdyby třeba některé z našich starších sester sliboval, že se může projet v bargu nebo si zastřílet z kulometu. Nebo kdyby někomu z našich mužů sliboval perlový náhradelník. To je zcela neúčinné pokušení. Vlastně to ani vůbec není pokušení. Protože pokoušen může být člověk jen k tomu, co alespoň trochu chce, co v něm je.

Kristus je pokoušen mocí i slávou všech království světa. A touha po moci a slávě v něm tedy nějak je – nakonec toho všeho byl hoden od věčnosti, jak zvěstovali již proroci. Veškerou moc na nebi i na zemi obdržel od nebeského Otce po svém vítězství na kříži. Jako pro mě by nebyla žádná odměna cestouvat kosmickou raketou, tak by Nebeský Otec jistě Krista neodměnil na věky něčím, co je mu zcela cizí. Po vzkříšení říká Kristus učedníkům: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“

Ale zde v poušti říká právě ďábel: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám.“ Je opravdu moc i sláva všech království ďáblova? Mělo by nás napadnout, že ďábel nemusí nutně říkat pravdu. Vždyť je lhář od počátku.

Moc sama o sobě však není něco ďábelského. Vždyť už jako maličké děti se učíme ovládnout svoje prostředí: Učíme se brát do rukou kostky a míčky, které máme kolem sebe, učíme se ovládnou svoje údy a dojít, kam chceme. Rodiče nás učí kolem sebe uklízet, vládnout nad okolím, kde trávíme většinu času, abychom stále nezakopávali o své hračky a oblečení. Není to ďábel, kdo řekl člověku „vládni“. Jak zní vůbec první přikázání člověku v Písmu? Takto: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Vládni nad svým okolím je první přikázání. Je to základ, na kterém se další přikázání staví. Co dobrého může udělat člověk, když je vším jen vláčen? Jakou například uděláte práci, když musíte nejdříve hodinu a půl hledat nářadí, jako by to byl ztracený poklad? Jak mohu být oporou svých bližních, když jsem neustále vláčen tam a sem svými náladami? A bezmoc, to že nevládneme svému světu, bývá nejhorší na každé nemoci a životní tísni.

To víme. Měli bychom však také vědět, že snaha o to, abychom vládli nad svým životem, nad svým okolím, je sama o sobě bohulibá. Bojovat s nemocí, řešit svou obtížnou situaci je sama o sobě dobrá věc. Pokud se člověk po úraze naučí znovu chodit a člověk po mrtvici znovu mluvit, lidé mu tleskají a mají z toho radost. Jsou mu vděční za to, že se postaral, aby byl zase k něčemu. Je to něco úplně jiného, než jít za svým štěstím, za vým pohodlím a spokojeností: Za to vám moc nikdo tleskat nebude a spíše někomu skřížíte plány. Ale za to, že se nějak snažíte fungovat, vás pochválí skoro každý, ani vás moc nemusí znát.

Satanovo pokušení, mimo jiných věcí, spočívá v tom, že Krista vyvedl vzhůru. Do příliš velké výšky, velkého nadhledu, velkého odstupu. Nechává Krista i nás hledět rovnou na království, na mocné a slavné tohoto světa, na systém, na to, jak to na světě chodí. A úplně vynechává, že největší moc je vládnout sám na sebou. To se přitom Kristu právě teď, na konci čtyřicetidenního půstu, podařilo.

Sebeovládání neznamená potlačit a zavrhnout vlastní přání a tužby. Ale vládou nad nimi: Tím, že jim člověk dává průchod v pravý čas, ve vhoudnou dobu na vhodném místě. Nyní se Kristus postil, brzo na to půjde hodovat na svatbu do Kány Galilejské, protože na svatbě se hodí hodovat – v poušti, v práci nebo sám v šest hodin ráno se to nehodí.

Je až podivné, že skoro na všechno se najde vhodný čas a místo: Vezměme chirurga, který řeže do lidí, pročež byla chirurgie celkem pochopitelně většinu dějin pohrdaným řemeslem – kdo by tohle chtěl dělat? Ale během operace se to hodí, nikdy jindy. A také to ovšem má svou cenu, musíte pět let medicíny proležet v knihách a zbytek života prožít v přísné disciplíně. Nebo pokud máte touhu boxovat – to je skoro jako volná stupenka do vězení. Ale pokud se stanete členem boxerského klubu, platíte příspěvky, chodíte na tréningy, hlídáte si dietu, chodíte spát před devátou a přijmete, že vám také ostatní bdou dávat rány, i pro boxování je na světě místo a boxeři bývají celkem příjemní, vyrovnaní lidé. Je až divné jaká všechna přání se člověku mohou splnit, když nad svými přáními vládne, místo aby jimi byl vláčen.

Ale jako u prvního pokušení, i zde satan nabízí zkratku: Měj moc i slávu všech království světa, aniž bys vládl nad sebou. A cena se nezdá vysoká: Poklonit se satanu. Kdo si váží satana? Kdo má rád satana? Nevypadá to jako něco vážného. Vypadá to jen jako to, čemu trefně říkáme úlitba. Jako staří Řekové, když už se těšili na hostinu, na zem ulili z číše vína bohům. Přitom řečtí bohové byli méně mravní a méně spravedliví než lidé. Nebyli hodni úcty. Jen měli moc a proto se jim konala úlitba.

Stejně tak druhé pokušení je: Pokloň se ďáblovi, udělej ústupek. Nic to neznamená, ďábla stejně nemáš rád a nevážíš si ho. A získáš, co chceš, nebudeš už vláčen tímton světem. Co chceš, získáš bez discpilíny, neomezen pravidly té disciplíny, ve které chceš souteěžit. Tak přece získali moc a slávu kráové všech těch králoství světa. Dal jim jí satan. Tak přeskočili všechny ostatní, co se naivně snažili. To říká pokoušitel.

Ale je to opravdu tak? Mezi životy, které nám předkládá Písmo i dějiny církve máme i několik králů. Davida, například. Aby se sta členem králova dvora, musel se nejdříve stát zdatným bojovníkem. To znamená mnoho disciplíny i pro velmi zdatného člověka. A k tomu přistoupila nenávist Saula, kterého přitom David miloval jako otce. I celou jeho rodinu miloval. David byl pak nucen žít jako nepřítel státu a musel stále myslet tak na tři, čtyři věci najendou: Aby se od Saula nenechal zabít, aby ho zároveň neschodil před lidmi, prtože Saul byl pomazaný od Boha, aby pomáhal Izraelcům a zároveň aby z něj měli Izraelci dost strach, aby ho neudali a podporovali ho. To vše na útěku v poušti v pochbné společnosti svých násilnických bratranců.

Nebo náš kníže Václav: Jeho lebka, kterou dosud máme, je samá rána od meče. Musel to tedy být válečník. Zároveň jako jeden z mála ve své době četl knihy a vedl hovory s duchovními církve, což jeho současníkům přišlo změkčilé, zároveň musel vyjednávat se silnějšími, než byl sám, zároveň se snažil žít v bratrských vztazích s vlastním bratrem Boleslavem. Ten ho pak stejně zabil. Vypadá tohle jako jednoduchá cesta, jako zkratka? Dal Davidovi nebo Václavovi království a slávu satan?

K moci ani ke slávě nikdy nevede tak krátká cesta, jak by nám chtěl satan namluvit. Spíše na nás v každé snaze o zlepšení doléhá deset vyrušujících věcí najednou. Takže nám skoro ani nezbývá než se bohu klanět a jeho ustívat, aby nás vším zmatkem provedl. Bez víry, že má s námi Bůh dobrý úmysl a chce, aby se nám alespoň něco povedlo, by se nedalo žít.

Mohli bychom si jistě říci: Zvolím zkratku, nic velého se nestane, udělám malou úlitbu satanovi. Ale kdo může zaručit, že to bude fungovat? Že zrovna nám se povede, co se povedlo Alexandrovi, Neronovi, Džingischánovi, Napoleonovi a všem těm, u kterých soudíme, že jim sám ďábel pomohl k tomu, co chtěli. Ďábel slibuje všem a někomu, celkem náhodně, skutečně k moci a slávě pomůže. Jako ve hře letadlo musí alespoň maličko lidí, kromě toho ďábla, co to řídí, také zbohatnout. Ale budeme to i my? Těžko.

Závěrem tedy: Co zde ďábel nabízí, nabízí Bůh dříve, než to opakuje v překroucené podobě ďábel. Není zlé usilovat o moc a slávu. Ale je třeba na ně čekat v pokoření disciplínou a pravidly a zároveň v důvěře a vděčnosti Bohu. Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat. Amen

Modlitba po kázání: 
191, 1–3
Ohlášení: 
199
Přímluvná modlitba: Tobě se klaníme, Hospodine, Tebe uctíváme. A prosíme Tě jeden za druhého i sami za sebe, abys nám dal vládnout nad tím, co nezvládáme a panovat nad tím, co nás zotročuje. Shlédni, Pane, na všechny nemocné a dej jim úlevu v jejich zápase. Shlédni, Pane, na všechny, kdo za sebou velčou tíži svých předchozích rozhodnutí, svého dosavadního života a dej jim nový počátek. Přines, Pane, smíření mezi lidi, kteří spolu mají vleklé spory. Obrať srdce rodičů k jejich dětem a srdce dětí k jejich rodičům. Dej, Pane, všem, kdo poctivě usilují o dobré, moudrost a dej jim uspět v jejich díle. Shlédni, Pane, na město i zemi, kde žijeme a daruj nám pokojné časy, abychom Tě mohli uctvívat v pokoji a pokoře. Vyslyš nás, když k Tobě voláme slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Římanům 13, 1–8
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen
197