Introitus: Žalm 65, 1–13
Pozdrav: Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle díkůvdzání.
65
Vstupní modlitba: Bože, ty ukazuješ svou všemohoucnost nejvíce tím, že se smilováváš a nenecháváš nás bez pomoci; posiluj nás svou milostí, abychom vytrvale usilovali o dosažení toho, co nám slibuješ, a došli do nebeské slávy. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky věků. Amen
1. čtení: Přísloví 13, 18–25
548
2. čtení: Lukáš 5, 1–11

Tolik ryb, až se trhají sítě. Vlastně nás znepokojuje, trochu leká, když ji jídla nezvládnutelně mnoho. Když jídlo přetéká, padá z talíře, když na hostině padá ze stolu. Ostatně o tom vypráví jedna z pohádek, na které jsme všichni vyrůstali: Hrnečku vař. Kaše bylo tolik, že se jí pak museli projíst ke svým domům. Možní jste jako já přemýšleli, zda u země nebyla ta kaše smíšena s listím, trávou, větvičkami a tak dále. Když je jídla moc, znepokojuje nás to trochu. Ostatně, když člověka dělá brgigádu v nějaké továrně na jídlo, v obří pekárně, mlékárně či čokoládovně, ztrácí pak na takové jídlo chuť i tehdy, když se v takovém závodě zachází s jídlem spořádaně. Je to moc. A bude to i jeden z důvodů, proč je Petr zděšen. Těch ryb je prostě moc.

Spočítal jsem, že při poměrně malém platu si dnes člověk může koupit pět set dvacet chlebů za měsíc. To znamená asi sedmnáct na den. Jistě, už nic jiného si nekoupí. Ale přeci jen, když si člověk představí už skoro pytel chleba, který se dá pořídit, zarazí ho ta moc. Když jsem začal brát první výplaty – a skoro v žádné profsi to na začátku není moc – stejně jsem spočítal, že při jisté bezohlednosti bych si mohl napustit vanu laciným šampaňským – koupel v šampaňském, to je takový obrázek toho, kdy už člověk neví co roupama dělat. A přece to lze technicky provést. Jistě že pak ovšem nebudete mít peníze na jiné věci.

V našem příběhu Kristus káže z lodi. Ovšem protože je jak zcela Bohem, tak zcela člověkem, všiml si jistě, s jakým výrazem perou rybáři sítě. Nic nechytili. Kristus mluví. Může to být i zajímavé. Ale Petr nejspíše myslí na to, že ten den nic nechytili. Těžké na to nemyslet, když jste do práce vložili námahu. Když na výsledku závisí zase spousta dalších věcí. Čteme: Když Kristus přestal mluvit. A řekl bych, to přesně si v tu chvíli Petr přál: Je to zajímavé, mistře, ale teď opravdu ne. Teď můžu myslet jen na ty prádné sítě. Ježíš tedy přestal mluvit, myslím, k úlevě těch neúspěšných rybářů.

A nemohu než představit si to tak: Když Ježíš přestal mluvit, vědouc, jak se ti rybáři během jeho kázání cítili, jakoby řekl: A teď, pokud jde o jídlo: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ Petr zachová slušnost a úctu. Tohle po pravdě nedává smysl. Namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale dobře. Já přece vím, že kázání má smysl. Proto jsem neodmítl půjčit svou loď. Nicméně, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili.

A najednou se sítě trhají rybami. Ne že by jiní kazatelé mohli radit rybářům, sedlákům či řemeslníkům, jak dělat svou práci. Kristus ale svým divem ukazuje, že nakonec, hrubou silou – co je víc hrubou silou, než zázrak, který překračuje všechna pravidla běžného života – hrubou silou jde získat spoustu jídla. Třináct tisíc vám pořídí pět set dvacet chlebů.

Ten zázrak nám ukazuje, co už dávno všichni víme a co jsem již ostatně vícekrát zmínil: Za běžných okolností nejde nikomu jen o chleba. Nikdo z nás se neživí jen chlebem. Jak můžeme, hledáme k chlebu i další, zajímavější chutě. On by sám chleba sice zasytil. Ale člověk chce už i z jídla mít zážitek, tedy cosi pro duši. A kromě toho potřebuje oblečení – a ne úplně to oblečení, které se dává v charitě zadarmo nebo které je v pytli u poplenice. Ale spíš takové, na kterém bude trochu poznat jeho nitro. Oblečení, které bude říkat: To jsem já, jaký opravdu jsem. A bydlet člověk potřebuje. Nejúspornější bydlení je díra v zemi, zemljanka. Stačí ji vykopat, nepotřebujete na ni cihly, dá se snadno vytopit – ale nějak nikdo z nás nechce bydlet v díře v zemi, ale chce bydlet v domě nad zemí, na který ovšem fouká a musí se v něm hodně topit. A to jsou pořád základní potřeby. Chceme ovšem také pojištění pro případ nemoci – i když v tuto chvíli třeba nemocní nejsme. Ale naše duše ví, že být můžeme. A ovšem školu pro děti a jejich duši. A televizi, kde spatříme životy jiných lidí, které vůbec neznáme a nikdy nepotkáme. Ale jaksi naše duše chápe, co se v tom seriálu děje. A telefon, a počítač a jiné věci, které se týkají jen duše a ničeho jiného.

Ten, kdo namítne, že na světe je mnohdy hlad. A najde se i ten, kdo ho zažil. Ten bývá ale nejčastěji proto, že jídlo je drahé. Kdo peníze má, ten ho sežene. Skutečný hlad, kdy opravdu jídlo nelze sehnat, bývá jen v obleženém městě či ve věznici. Kdyby však lidé mohli volně jít jinam, sehnali by ho. Hlad spočívá většinou v neochotě se dělit a ovšem v často oprávněné nedůvěře, že lidé nezneužijí mou ochotu se dělit. Zas a znovu je to nakonec věc duše.

Teď už dává smysl, že nejdříve bylo kázání a pak teprv rybolov. Duše je to, co nakonec žene člověka, žaludek už méně. Jak se kdysi zpívalo v mé domovské čtvrti: Když je, když je, když je třeba, kousek, kousek, kousek chleba vždycky se, vždycky se, vždycky se sežene. Copak o to, jídlo by bylo. Ale bude se chtít někdo dělit? A ovšem, kdo se dělit chce, neskončí nakonec sám hladový?

A proto Petr poznává a vyznává: Já jsem hříšný člověk. Pane, vyznávám před Tebou, že můj zájem ve skutečnosti není jen obživa, jen oblečení, jen místo, kam bych hlavu složil. Nejsem úplně ten chudý rybář jako z pohádky. Mám chutě, chci nějak vypadat, chci bydlet na slušné adrese. Co v životě dělám, nedělám jen z nutnosti. ALe protože něco chci. A někdy je mi jedno, jestli toho dosáhnu správnou cestou.

Bratři a sestry, my tedy snes pamatujme na hojnost, která nám v dnešním čase od Boha nepochybně přichází. Pamatujme na to, že v tom základním nás Bůh zajistil, takže většina z věcí, po kterých prahneme a které nás trápí, jsou věci duše. Proto nám ovšem také Bůh hojnost dal, abychom mysleli hlavně na duši. A protože jsme takto zajištěni, ptejme se především Boha na to, co je skutečným naplněním naší touhy po důstojnosti, po slávě, po uznání, po poznání. Poznejme, že pravá důstojnost je ve spolehlivosti. Pravá sláva v tom, co s námahou konáme a přitom to nikdo nevidí. Že uznání čeká ty, kdo berou slovo Boží vážně. Že poznání dochází ten, kdo s Jóbem říká: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě.“ Amen

Modlitba po kázání: (na dary, z Didaché) Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. Jako úlomky chleba rozptýlené po horách byly sebrány v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista. Amen
399, 1–7
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 4, 12n
Požehnání: Blaze lidu, který zná vítězný hlahol, který chodí ve světle tvé tváře, Hospodine. Budou jásat každý den v tvém jménu, pozvedá je tvoje spravedlnost, neboť ty jsi leskem jejich moci; tvou přízní se náš roh zvedá. Štít náš patří Hospodinu, náš král Svatému Izraele. Požehnej vás Všemohoucí…
486