Introitus: Žalm 27, 7–14
Pozdrav: 
182
Vstupní modlitba: Modlitba J. Kalvína po trojici
1. čtení: Job 40, 1–14
433
2. čtení: Lukáš 5, 1–11

„Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili.“ Chytat ryby v noci musí být pěkně nevděčná práce. Jen si to představte: Vstáváte někdy kolem druhé v noci, tudíž jste toho předtím moc nenaspali. Člověku předčasně probuzenému bývá nepřirozeně zima a to je ještě zima přirozeně všude kolem. Vždyť ta část noci po půlnoci, to je ta vůbec nejstudenější část celého dne. Táhnete těžkou loď na hladinu, nohy v sandálech vám kloužou v blátě a mokré trávě. Kotníky máte odřené od boku lodi a ještě vám všichni nadávají, co že to provádíte, protože jsou stejně mrzutí z nevyspání jako vy. Chca nechca musíte s lodí vlézt po pás do studené vody , něž ji bezpečně položíte na hladinu. Nasedáte tedy už mokří a tak prosedíte v lodi i celý lov, protože nemáte jak uschnout — při nejlepší vůli totiž svítí tak akorát měsíc.

Proč se podstupuje taková mrzutá námaha, když by člověk mohl pěkně posedávat na lodičce za poledního horka, nechat se ofukovat větříkem a chladit si nohy ve vodě? Inu, dlouholetá praxe ukázala, že takto se toho z hlubin vod vytěží víc. Čím komplikovanější úsilí, čím temnější práce, tím větší výsledek. Ani nemá smysl to dělat jinak. Co nám bude radit Tesař? Jsme rybáři a ryby jsou přece naše obživa.

Naší obživou jako křesťanů, naším denním chlebem je, bratři a sestry Písmo. A praxe ukazuje, že i z hlubin Písma se často vytěží víc, když jej člověk čte tak, jako by sám na krok neviděl, když cítí ten chlad všude kolem sebe, když se s tím všelijak maže a když se mu podaří pořádně se namočit. Často pak vyloví ledacos zajímavého. Ovšem když si pak už člověk myslí, že to ani nejde jinak?

Když si člověk myslí, že to ani jinak nejde, dopadne to takhle: Tento týden mi volal jeden můj kolega farář a s neskrývaným pobavením my četl z komentáře ke knize Jozue oddíl o tom, jak Izraelci s archou Úmluvy přejdou Jordán suchou nohou. Píše se tam:

„Div dosvědčený biblickým vyprávěním není sám o sobě ničím napřirozeným. Lze jej vysvětlit z přírodních podmínek. Jordán je dravá, prudce tekoucí řeka; vine se meandrovitě v hlubokém úvalu.Tlak a náraz vody na pobřežní skaliska v místech ohybu je značný, zejména při zvýšeném stavu vody. Není tedy divu, že se někdy podemletá skála zřítí do řeky a přeruší tok. Stalo se tak např. také v roce 1267, jak se o tom dočítáme ve vyprávění jednoho arabského spisovatele.“

Takže zázrak to není, Bože chraň (!), prostě se jen, když se statisíce Izraelců seřadili v slavnostním průvodu včele s archou, jako na potvoru zrovna urvala skála velká jako stodola a jako špunt ucpala rozvodněný Jordán. Na tom není nic zázračného, vždyť se to stalo i v roce 1267, jak nám sdělují spolehlivé arabské zdroje. V tomto příběhu o zázraku nejde o zázrak.

Taková hloupost! Tak to dopadne, když člověk příliš důvěřuje svým dovednostem, když příliš spoléhá na to, že má už v Božích věcech praxi. Ano, Boží tajemství, jímž je Kristus, nesnese rutinu. A já ji v Božích věcech také nesnáším. Tak třeba věta: Ježíš tě miluje! Jeden čas jsem ji čítal v Praze na stovkách plakátků. Horliví evangelisté se namáhali celou noc s jejich vylepováním, ale moc toho asi nakonec neulovili. Občas jsem měl rozpustilý nápad polepit město plakáty ‚Ježíš tě nesnáší, protože nejsi křesťan. Dělej s tím něco.‘ Kdybych něco takového viděl sám, asi bych se šel alespoň ze zvědavosti podívat, kdo je autorem.

Ale dobře. Ježíš tě miluje. No a? Kdo mu nakonec brání, ale co já s tím. Možná se to dá zpívat na tisíce různých nápěvů, jak nám předvádí křesťanská rocková hudba, krkolomně to dokazovat na tom, že my křesťané si nakonec ten život víc užíváme než pohané, ač to tak na první pohled nevypadá, přesvědčovat, že křesťanství není nudné. Ale výsledek je myslím stejný, jako u toho Petrova nočního rybolovu. Nefunguje to, protože je to taková osvědčená rutina, taková věta, kterou se dá odpovědět na cokoliv. Nějak jsme si ji vyvařili z Písma, ale kupodivu v Písmu zas tak moc často není napsáno, že Ježíš všechny lidi miluje. Vždyť i v dnešním příběhu vidíme, že mu bylo protivné, že se na něj lidi tlačí a tak je raději, když ho od nich dělí vodní příkop.

Ano, je tu ten oblíbený biblický verš, který na vás vyskočí prakticky odevšad: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ale opravdu smíme být tak neomalení a číst ho: Bůh už tak miloval svět, že už mu vážně nezbývalo nic jiného, než aby dal svého jediného Syna? Nelze mít za jasnou věc, že Bůh miluje svět a že z toho plyne, že Krista na svět vlastně musel poslat. Kdo si troufne Bohu něco předepisovat? Kdo mu bude radit? Kdo mu nejdřív něco dal aby to mohl chtít zpět? Vždyť Bůh ani nemusel stvořit svět, aby měl koho milovat. Vždyť je u něj od počátku jeho Syn, to slovo, skrze nějž je teprve všechno stvořeno.

Je to tedy úplně obráceně. Jak čteme: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ Pravý Bůh je především plný moci a důstojnosti, svatý a nedostupný. A teprve ten, kdo pozná Krista, pozná, že je Bohem milován. A o Synu zase platí, co řekl Filip Melanchton: Poznat Krista znamená poznat jeho dobrodiní.

To je přesně to, co se stalo Petrovi v našem příběhu — že poznal Kristovo dobrodiní, když se jeho sítě zázračně naplnily. A nyní poslouchejte pozorně, co z toho plyne: Boha poznává člověk nejdříve ve viditelných věcech. Na počátku křesťanského života stojí viditelné znamení křtu. A pak dítě poznává Boha skrze lásku rodičů a skrze ně v něj nejprve věří. Dospělý pak zase poznává Boha skrze lásku sboru, proto na ní také tolik záleží. A sbor zase stojí na viditelném společenství svaté Večeře Páně, zde se skrze viditelný chléb a viditelné víno neviditelně sytí tělem a krví Krista. Platí tedy, že jako jsme poznali neviditelného Boha až skrze Krista, který přišel v těle, tak i ve všem křesťanském poznání musíme začínat od konkrétního, od viditelného. Od Písma a od svátostí, od bohoslužby, od církve jako viditelného společenství, viditelné organizace. Jinak nás čeká jen neúspěšná práce v temnotě a chladu, jakou byl i Petrův noční rybolov.

A na tom se jasně ukazuje ještě jedna věc: Nelze jen tak rutinně říkat, že člověk vždy Boha nejlépe pozná v utrpení. Vždyť utrpení způsobuje ďábel. Tak ja to jasně napsáno i v knize Job, z které jsme dnes četli. Jak nám může ďábel svědčit o Bohu? Utrpení naopak od Boha odvádí, jak dokazují osudy mnoha a mnoha lidí. Je to ale právě Boží pomoc v utrpení; ať na těle nebo na duchu, která přivádí k Bohu. A je to vůbec radost, láska a krása v životě člověka, krása stvoření a všeho, co člověka obklopuje, co k Bohu přivádí.

Tedy si shrňme, o čem je dnešní příběh: Boha člověk nepozná skrze nějakou jednoduchou poučku, třeba právě skrze ‚Bůh tě miluje.‘ Hospodina, oděného mocí a důstojností pozná člověk, až když spatří jeho ohromující dobrotu a krásu, ve viditelných projevech. Boha, vzbuzujícího bázeň pozná člověk v dobrodiní Kristově. A to je tak velkorysé, to natolik překonává lidské očekávání, že vzbuzuje bázeň též. Ano, milosrdenství, dobrota a krása Kristova je tak velká, že si s ním člověk najednou neví rady. Najednou cítí, že ani nemůže být dost vděčný. Sám se ho už ale člověk vzdát nedokáže, proto jako Petr říká: ‚Pane, ty ode mne odějdi, neboť jsem hříšný člověk, já už to nedokážu.‘ Je to milosrdenství tak velké, že z něj jde až strach. Vždyť i ta síť plná ryb málem převrátila vratkou Petrovu loďku. Je to milosrdenství tak velké, že se o něj musíme dělit s bratry, s bližními, protože jinak by i převrátilo vratkou loďku našeho života. Ano, pokud je v nás stejné ohromení Kristovým milosrdenstvím, že se nám před tváří Boží alespoň někdy chce říci „Pane, odejdi ode mne, neboť jsem hříšný člověk“, pak máme slyšet: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ A pak, stejně jako Petr, dokážeme přirazit vratkou loďku našeho života ke břehu, nechat za sebou i ty plné sítě a jít za ním.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, přemoz naši světskou moudrost a životní zkušenost. Dej nám na vlastní oči spatři svou dobrotu a učiň z nás rybáře lidí. Amen
443
Ohlášení: 
442
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Petrova 3, 8–15
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.