Introitus: Žalm 51, 3–12
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 19. neděle po nejsv. Trojici.
500
Vstupní modlitba: Bože Všemohoucí, Tobě není nic skryto, v každé chvíli jsi přítomen. Ty pamatuješ i na to, co jsme v myšlenkách zaplašili, vidíš i to, co my vydět nechceme. Znáš hřích, který ulpěl na našich rtech i na našich rukách. A přece nám dovoluješ přijít před svou tvář a zveš nás k sobě, pro svého Syna, který nesl dřevo kříže. Prosíme tedy, dej nám, Pane, skrze svého Ducha, abychom dovedli nahlédnout sami sebe v pravém světle a svou bídu. Dej nám odvahu ke statečnému vyznání hříchů, uděl nám své odpuštění tak, abychom uvěřili. Přijmi naši chválu a dej nám připojit se k chvále tvých svatých andělů a všech spravedlivých před tvou tváří. Neboť Ty jsi Bůh jediný, Otec, Syn i Duch svatý, navěky a navždy. Amen
1. čtení: Leviticus 13, 1–8
544
2. čtení: Lukáš 5, 12–16

Malomocenství dlouhou dobu nevypadá nijak děsivě. Hlavním příznakem je rýma a pár bílých skrvnek po těle. Časem malomocný ztrácí cit v rukách a nohách, ale rozhodně mu neupadnou, jak se vypráví. Nanejvýše se snáze zraní, protože nemá cit a pak může nastat další nákaza. Přímé nutkání utéci od malomocného jen proto, že vypadá jako oživlá mrtvola, byste většinu času neměli. Zle začne vypadat až za hodně dlouho, protože malomocenství je vleklá nemoc.

Malomocenství se šíří podobně jako rýma, kýchnutím. Ale je snad stokrát méně nakažlivé, než rýma. U toho, kdo žije s malomocným, se zvyšuje šance na nákazu. Asi tak, jako kouření zvyšuje riziko rakoviny – ale nedostanete jí rozhodně po první cigaretě. Nebo jako pití alkoholu zvyšuje riziko alkoholismu – ale téměř nikdo se nestane alkoholikem po prvním přípitku o svých osmnáctých narozeninách. Nebo nikdo nedostane infarkt po jednom chlebu se sádlem atd. Prý dokonce mnoho z nás díky svým genům ani malomocenství dostat nemůže.

Za třetí, malomocenství se rozvíjí dlouho. První příznaky se projevují po pěti až dvaceti letech.

Tedy nic, co by člověka přirozeně odstrašovalo. Proto je také musí řešit Boží Zákon a to velmi podrobně. Ten totiž řeší jen to, co má člověk sklon zanedbávat. Pokud by se člověk po dotyku malomocného do druhého dne změnil vzhledem v oživlou mrtvolu, jak si to mylně představujeme, dával by si na malomocenství pozor každý. Nákazy, jako je mor, rychle přijdou a zas rychle odejdou. Jsou jako dravec na ostrově, který sežere všechna zvířata – potom sám zajde hladem. Ale malomocný může mezi lidmi chodit roky a nic než předvídavost a odpovědnost nenapovídá tomu, že by se to mělo nějak řešit.

Proto mnozí vykladači vidí v malomocenství obraz hříchu. Samozřejmě ne proto, že by malomocenstvím doslova onemocněl ten, kdo je nějak zvlášť hříšný. To ne. Jde o to, že hřích začíná podobně nenápadně. U mnoha přikázání se jedním přestoupením nestane z člověka psanec mimo zákon, všemi odsuzovaný. A často si říkáme, že ani nikdo nebyl poškozen. A nebo ještě spíše, že ten, kdo se cítí poškozen naším jednáním, by se tak ani cítit nemusel. A ovšem časem na to nějak začneme spléhat, že se vlastně nic neděje. Že hřešit je normální. Říkáme si: nikdo není dokonalý a podobné stokrát opakované hlouposti.

A ovšem naše malé křivdy proti bližnímu a naše malé lži působí, že také on má pak pocit, že může druhým trochu křivdit a trochu lhát. Říká si, že na to má právo, protože je ukřivděný. A zase ten, komu ukřivdí on – lidé si dost často vybíjí svoje bolesti na někom úplně jiném, než je ten, kdo jim ukřivdil – ten také nabyde dojmu, že může být trochu zlý. A nákaza jde dál a časem se začnou dít už velmi zlé věci, které už opravdu děsí. A my třeba ani nevíme, že řetěz křivd začal někde u nás.

Všední hřích je jako malomocenství: Napoprvé se nemusí ani nic vážného stát. Ani na podruhé. Nikdo nemůže ukázat: tady se stal zločin! Kdo by se proti křivdě ozval, dostane odpověď: Ty naděláš. A skutečně, sama o sobě je to maličkost. Když jednou někoho trochu ponížíme, když jednou zapomeneme na nějaký malý slib, když jednou odepřeme člověku laskavost, nic se nestane. Ale když takto jednáme běžně, ne pokaždé, ale běžně, už se cosi začne rozvíjet. A časem umírá přátelství a vztahy v rodině a se spolupracovníky a se sousedy a tak dále. Ale co je hlavní: Na začátku nikdo z lidí, ani církev, nedovedou a ani nemohou ještě říci: tady něco zlého začíná. Stejně jako když onemocníte malomocenstvím, celých pět let to ještě není poznat.

Až když se objevily první bílé skvrny na kůži, kněz nemocného od lidí oddělil. A co je velmi důležité: Už to bylo pozdě, ale přece. On už nemocný a nakažlivý nějakou dobu byl. A nakazil se dost často od někoho, na kom to ani nebylo poznat. Stejně i církev, když už někdy musí na někoho ukazovat prstem – a bohužel některé církve na někoho ukazují prtem neustále, jiné zase téměř nikdy – nezbývá ji stejně nic jiného, než ukázat na to, co už je vidět, co už je varovné znamení. Co předcházelo, to ani poznat nemůže. A tak v Zákoně šlo hlavně o to, aby malomocenství postupně nechytili úplně všichni. Aby se nestalo normou. A i v napomínání církve jde vlastně jen o to, aby to, co se už nějak rozšířilo, se nestalo normou. Úplně spravedlivé nemůže být nikdy.

Toto vše jsme museli říci, abychom pochopili, kdo před Kristem v dnešním příběhu stojí a oč zde běží. Malomocný má za sebou zlá léta. Začalo to nenápadně a pak se to už jen horšilo. A už se stěží může dopátrat, odkud ta nákaza přišla. Kde vlastně všechno to zlo začalo. Od kdy to začalo být opravdu zlé? Od jisté chvíle byl označen za malomocného, ale byl už před tím. Od jisté chvíle byl označen za malomocného, ale v tu chvíli mu ještě tolik nebylo, měl je rýmu a bílou skvrnku na kůži. Kdy to začalo být opravdu zlé? Těžko říci: Teď je to zlé.

Opatření Zákona ohledně malomocenství i opatření lidská, ať církevní či světská ohledně hříchů a přečinů, to je technická věc. Zřízení na to, aby se církev úplně nerozpadla, aby se svět úplně nesesypal. Kde hřích začal, od koho přišel – toho se dopátrat nemohou. Řeší jen to, co už je vidět – a to už je dost pozdě. Už dlouho před tím se něco vážného dělo. Lidé to řeší už pozdě. Lepší než nikdy, víc není v moci člověka. Ale skutečné lékařství ani skutečná spravedlnost to není.

Ani malomocný se nedopátrá kořene zla, které jej nyní naplnilo. Ví jen, že teď už může pomoci jen nějaký Bůh. A kupodivu v Kristu Boha poznává – protože se mu jako Bohu klaní, tehdejší židé by se člověku tváří k zemi neklaněli, vlastně se lidem neklaněli skoro vůbec, jen Bohu. Malomocný poznává v Kristu Boha možná vlastně jako první z lidí. A přitom ještě mnoho nenasvědčuje, že je Bohem. I jiní proroci uzdravovali. Ale malomocný si přeje, aby tento Ježíš, který hlásá pokání po kterém přijde odpuštění, který říká „já jsem to“, přeje si, aby tento Ježíš opravdu Bohem byl. Aby se víra zrodila, patrně stačí, aby si člověk tolïk přál, aby Ježíš měl skutečně pravdu, že už ani jinou naději nehledá. Je už jedno, kdy to začalo. Je už jedno, že mě označili a musím teď před sebou volat „nečistý, nečistý!“. Teď už chci jen, aby to skončilo.

A víra malomocného je skutečná a velká, protože neříká: Jestli mě dokážeš očistit, budu v Tebe věřit. On už věří, že Ježíš může. Že je Boží Syn. U Boha nikdy nejde o to, co může, protože může všechno. U Boha jde jen o to, co chce. A když nechce – žádný jiný už není. Proto také nelze stále hřešit s tím, že Bůh stejně nakonec musí odpustit. Právě že Bůh nemusí vůbec nic.

Kristus ovšem řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo. A skrze jeho slovo zmizela ta nemoc. I její dávné a neznámé počátky, i současná bída. Řekl to ten, skrze něhož je všechno stvořeno a který přece pak klesl pod křížem a nemohl jej unést. Ptá-li se kdo, zda Bůh může stvořit kámen, který by neunesl, tady má odpověď: Už to jednou udělal, ne s kamenem, ale s dřevem.

Ale nakonec stejně posílá malomocného ke knězi. Nemoc jednou oficiálně začala. Když ji kněz označil. Ona mohla začít už dvacet let před tím. Ale aby lidé neviděli jeden v druhém jen zosobněnou smrt, aby člověk nevytáhl hned vydle i na pošťáka, pokud trochu smrká, je to církev a ne kdokoliv, kdo říká: Tohle je malomocenství. A ovšem stejně důležité je, že pak stejně oficiálně říká: A už to skončilo. Problém vyřešen. Už o tom nebudeme mluvit. A nikdo už o tom nebude mluvit, tento člověk je zdráv. Protože jinak by na bývalého malomocného každý koukal divně až do smrti. Ostatně, zkuste se dnes vrátit do práce po operaci mozku či léčení na psychiatrii, jako by se nechumelilo. Už Zákon byl dál, než jsme my dnes. Ujištění lékařů „je zdráv“ na rozdíl od ujištění kněží u jistých nemocí tu sílu bohužel nemá.

Důležité zůstává, že veškeré posouzení lidské a soud lidský je jen nahrubo. Dívá se jen na to, co je možno vidět. A pokud je člověku svěřen předběžný soud, je odkázán jen na to co vidí. Nemůže si domýšlet, co nevidí – pak se totiž bude mýlit ještě víc. Všichni víme, že každá věc je složitejší, než můžeme vidět. Ale to je tak všechno, co víme. Proto každý lidský soud, světský ale i církevní, je jen předběžný. Jen pro pokoj v tomto světě. Tak tomu má rozumět především ten, komu je věřeno soudit, ale i ten, kdo je v tomto světě souzen. Všichni víme, že je toho víc, co by se mělo vzít v úvahu – jenže ty neviditelné věci jsou nám nedostupné.

Jedině Kristus, který zná vše, může skutečně očistit a ospravedlnit. Jen on stojí na Zákonem. V něm hledejme skutečné ospravedlnění a v pevné naději v něj se podřizujme časným lidským diagnózám a soudům. Amen

Modlitba po kázání: 
379
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korinstkým 2, 6–16
Požehnání: Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. Požehnej vás Všemohoucí…
510