Introitus: Žalm 122
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 23. neděle po Trojici.
399, 1–8
Vstupní modlitba: Hospodine Bože, celý svět Tě nepojme, nic není tak malé, abys o tom nevěděl. Co všechny děsí, je tobě k smíchu, co vyřkne chudák a dítě, je u Tebe ve vážnosti. Dej nám, Pane, pravou vážnost v srdci, dej nám i šlapat po modlách tohoto světa. Jezu Kriste, Synu Boží, na tebe čekaly lidské věky, králové a proroci Tě vyhlíželi. A přesto jsi ležel jako dítě ve chlévě, i tví příbuzní v Tebe nevěřili, dočkal ses nevděku a přece jsi byl mírného srdce. Dej nám všem uměřenost a sebeovládání, dej nám i čistou radost sdrce. Duchu svatý, jenž z Otce i Syna vycházíš, přijď na toto shromáždění. Učiň tento dům Domem Božím a toto shromáždění královským kněžstvem. Nad námi nehodnými Bože jediný, Trojice přesvatá, smiluje se. Amen
1. čtení: Kazatel 3, 1–8
434, 1–3
2. čtení: Lukáš 5, 33–39

Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby. Otázka ovšem je, proč se postí. A za co se modlí. Modlitbou a půstem se člověk na něco připravuje. V modlitbě Bohu děkujeme – abychom znovu dostali, co je nám ku prospěchu. Protože sami nemáme moc chuť dávat znovu někomu, kdo nám minule ani nepoděkoval. V modlitbě prosíme, protože máme alespoň malou naději, že dostaneme, že se stane, za co prosíme. Oslavujeme a chválíme Boha – abychom ho jednou spatřili tváří v tvář. Asi jako člověk před dovolenou či výletem básní o místech, která touží spatřit. Nebo člověk, který se hodlá přestěhovat z města ne vankov nebo z venkova do města nebo do jiné země dopředu pěje ódy na to, jak se jemu a jeho blýzkým na novém místě povede dobře.

Podobně se pravidelný půst koná před velkými svátky – před nějakým Božím Hodem, vánočním či velikonočním. Vánoční půst často dodržují i pohané, protože správně chápou, že si jím člověk jaksi dělá místo v žaludku na následující hod. Tradiční půsty se konají, aby člověk lépe rozeznal svátek od všedního času. Asi jako když si chceme užít večer při svíčkách, zhasínáme proto velké světlo. Nebo tehdy se koná půst, když se člověk ani radovat nemůže: Pro svůj hřích a nebo pro zlo, které na někoho nebo na celé společenství dolehlo. Nebo se lidé postí z podobného důvodu, jako třeba chodí na pěší výlety do hor a lesů: Poznávají tak hranice svých tělesných schopností. Jak je hora velká pozná člověk lépe, když na ni pěšky vystoupá než když na ni vyjede lanovkou nebo autem. V nepohodlí člověk začíná oceňovat věci, kterých by si dříve nevšiml. Ale stejně nakonec míří přes nepohodlí k pohodlí.

Když Kristus řekne: „Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi?“, celkem jasně říká: Já jsem cíl toho všechno. Já, ten který s vámi mluví jsem cílem modliteb a půstu. Modlili jste se za to, abych já, Mesijáš, přišel. Kvůli mému příchodu jste se i postili.

Řekl také ovšem „Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit.“ Řekl tedy: Teď tu s vámi mesiáš je. To je dobře. Neříkám, že tu bude nastálo, ale teď tu je. Pod křížem mu to pak připoměli: Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský — ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn! Ano, dobré v tomto světě netrvá. Učedníci s Kristem jedli a pili. Ale nakonec plakali, dívali se do země, schovávali se. „ A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“, říkají potom.

Zdá se tedy, že lepší je nic si nepřát – protože by člověk mohl být zklamaný. Nic nemít – protože by o to člověk mohl přijít. Možná ani nikomu nevěřit – pak by člověk mohl naletět atd. Ale to je spíše učení Buddhovo nebo učení řeckých filosofů. Diogena a kyniků, Epiktéta a stoiků. Ti všichni říkali: Když se naplní jedna touha, stejně pak přijde zase jiná. Nejlepší je tedy po ničem netoužit – tak člověk dojde klidu. Jsou to nauky cizí, Písmo tak neučí. Ale toto byli konec konců pohané. S pouhým rozumem nejde dojít o moc dále, než k takové chmurné vizi. Alespoň byli upřímní.

My ale v Písmu čteme o dobrém stvoření v šesti dnech. O stvoření, které i Stvořiteli přišlo dobré. A čteme i o sedmém dni odpočinutí. Po sedmém dni přichází zase práce – ale proto den odpočinutí nepřestává být svatý. Do samotného stvoření bylo vloženo: Svátek začíná a svátek končí. Ale žádný strach, za týden přijde zas. Samo stvoření má učit důvěře: Bůh dal – a dá zase. A když Ráchel po mnoha let neplodnosti konečně porodila syna, dala mu jméno Josef (to je Přidej-Bůh) a dodala: „Kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna.“ Oproti tomu, co učí Indové i Řekové, je správné si něco přát – protože je od koho si přát. A když se přání naplní, je právné si přát víc – protože je Ten, který může dát znovu a víc.

Nakonec Kristus pověděl podobenství o starých a nových šatech a o starém a novém víně. Podobenství má vždy více významů, jeden, jak soudím, je tento: Žijeme mezi dvěma světy. Ten starý svět se dá různě záplatovat, ale nedá se změnit. To ale neznamená, že nový svět nepřijde. Ani to, že k nám z toho budoucího světa už nyní nic neproniká. Jen se to jaksi do našeho světa nevejde, nezůstává to.

Kristus řekl, že chudých je království nebeské. Zároveň ale počítá s tím, že se vždy budou dávat almužny – jinak by neradil, jak je dávat. Zároveň říká: Chudí budou stále. Starý svět se dá jen flikovat, jako ty staré šaty. Lépe pomoci dnes jednomu chudákovi, než horovat pro nějaký svět bez chudoby. Ten přijde až s druhým příchodem Krista. Ale v tom, že je člověk zde na světě k někomu konkrétnímu laskavý už se ukazuje něco z toho nového světa, i když to nevydrží.

Když se učedníci na Olivové hoře ptali na budoucnost, řekl: Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec. Povstane národ proti národu a království proti království. A zároveň mluvil o tak velké mírnosti, jako že se člověk nechá uhodit do tváře a ještě nastaví druhou. Jistě že není možné čekat něco jako světový mír. Na druhou stranu, třeba jen hodinu po této bohoslužbě můžete zažít, že se vás někdo bude snažit ne snad zabít, ale řečí vyprovokovat. Zkuste mu to nevrátit, když nejde o nic zásadního – tak můžete už teď zakusit něco z Božího míru. Není to mír světový – ale na rozdíl od světového míru je to věc skutečná a hmatatelná.

Nebo se můžeme ptát: Zažiji někdy ve svém životě klid a odpočinek? Pohané se s podobným očekáváním upínají k důchodu; stáří ovšem nění poklidný čas, člověka v tom věku často ruší i hlasitá hudba či hluk na ulici. Ne, klid a odpočinek je právě dnes – tento den Bůh oddělil jako svatý a požehnal mu. Zítra už zase klid nebude. Ten bude až v království Božím.

Kristus prostě řekl farizeům: Něco dobrého proniká už do tohoto světa. Jako to nové víno ve starém měchu nejde udržet, ani v tomto světě se dobré natrvalo neudrží. Že dobré nezůstává ale neznamená, že není dobré. Má smysl se postit – před Božím Hodem. Má smysl se modlit – a také si v pravý čas uvědomit, že se naše přání splnilo. Amen

Modlitba po kázání: 
579
Ohlášení: 
190
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 7, 13–22
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen
210, 5–6