Introitus: Žalm 66
Pozdrav: Milost vám a pokoj v hojnosti. Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po Zjevení Páně.
66
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, ty řídíš všechno na nebi i na zemi;

vyslyš prosby svého lidu a dej našim dnům svůj řád a mír. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky a navždy. Amen

1. čtení: 2 Samuelova 19, 1–15
210
2. čtení: Lukáš 6, 26–37

Kdo sám sebe zná, kdo nemá zalíbení sám v sobě, musí být z dnešních Ježíšových slov „Milujte své nepřátele“, zaražen. Pokud nelžeme sami sobě, musíme přece vidět, že nám někdy dělá potíže jednat dobře i se svými přáteli. I se svými nejbližšími. Kdo o sobě může říci, že je ideálním životním protějškem muži či ženě, které dal slib celoživotní lásky? Upřímný člověk nahlíží, že má stejně sklon stále dělat tu či onu věc, jíž svůj protějšek dráždí, byť je to třeba maličkost. Kdo prokazuje plnou úctu svým rodičům? Kdo je dokonalým rodičem, jak zásadovým, tak laskavým? Kdo může říci, že nikdy s hanbou nevzpomene na přátele, kterým se už dlouho neozval a nechal je plavat v jejich životech? A to jsou často teprve ti, kteří i nás milují. Ti, od kterých jsme i my přijali něco dobrého.

Za okruhem naši příbuzných a přátel se pak nacházejí lidé, kteří sice nejsou naši nejbližší, ale známe je podle tváře. Žijí blýzko nás. A přicházejí chvíle, kdy bychom bez vtěší námahi mohli učinit něco dobrého, co si o to samo říká, co je nasnadě – ale nakonec to neuděláme. Jsou kolem nás lidé, kteří nám nic zlého neudělali a kterým přece ukřivdíme, třeba jen z nevšímavosti či nedbalosti. Někdy musí člověk i témeř neznámému člověku říci: Promiňte, moc se vám omlouvám. A kdo tohle nikdy nemusel udělat, měl by se nad sebou vážně zamyslet.

Tedy člověk kajícný, člověk, který se nad ebou dovede zamyslet, cítí svůj životní dluh i k nejbliším – třeba ne ke všem, ale alespoň k někomu z nich. Člověk kajícný ví, že je pravdivé to vyznání „přispívám k bídě tohoto světa“. Že jsme lidé hříšní, že potřebujeme vykoupení, smilování Boží, to je znát právě na tom, jak selháváme ve věcech základních a přirozených. Kdyby v našich životech šlo jen o malé chyby a drobné slabosti, bylo by vůbec třeba, aby kvůli nim Kristus umíral? Ne, jde o velké chyby, třeba jako když Jákob, zvaný Izrael podvedl svého bratra Ezaua nebo jako když Juda navrhl prodat svého bratra Josefa izmaelským otrokářům. Takový jsou hrdinové Písma – lidé, kteří za sebou vidí hřích. A takoví jsme i mi.

„Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“, říká Ježíš na jiném místě. A jidny zase: „Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek.“ Když není v pořádku ani to základní, jak postoupit dál. Když má láska vážné vady i v kruhu nejbližších, jak má obejmout celý svět?

Přitom snadno spatříme, že kde se mnoho mluví o lásce k nepřátelům, pokrytectví často nebývá daleko. Narazí člověk snadno na lidi, slovy vyznávající nenásilí, kteří však svůj názor prosazují velmi agresivně. Mnohdy se neobejdou bez snižování ba zatracování druhých. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi. Byli bychom, soudím, mnohdy raději, aby se za nás někdo popral, aby se za nás někdo hádal, když nám někdo křivdí, když nás někdo ohrožuje. Ne aby nás blahoskolnně pokáral a řekl nám: Buď mírný. Myslím, toužíme více po lidech, kteří mají rádi přímo nás, než po těch, kteří milují celé lidstvo. Po lidech, kteří mají pochopení pro nás konkrétně než po těch, kteří nám vykládají o světovém míru.

A tak, jako vždy u Ježíšova kázání, je třeba začít tam, kde nás osobně bota tlačí. Zamyslet se nejdříve nad tím, proč není pokoj v naší domácnosti, u nás v práci, v našem sousedství. Proč nevládne pokoj tam, kde si mají být lidé nejbližší? Nemíváme s nebližšími, s přáteli, se spolupracovníky a sousedy spory bez důvodu. Přijde nám v nějakou chvíli, že náš manželský protějšek neplní slib lásky až do smrti. Že rodiče nám tím či onním výchovným postupem do života zavařili, že jejich rady a připomínky nejsou žádoucí. Že děti nejsou vděčné, že spolupracovníci přehrávají své úkoly na nás, že přátelé vidí jen své starosti a ty naše je nezajímají, že sousedé zasahují do našeho soukromí. A často je to i pravda. Teoreticky jsou to ti nejbližší, říkáme si. Prakticky někdy platí, co jinde řekl Ježíš: 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'.

A jistě, pořád vidíme i vlastní chyby; ale přece máme pocit, že jaksi držíme ten kratší konec bidla, ten kratší konec provázku. Že my jsme v obraně, oni v útoku. A v tuto chvíli si znovu poslechěme Ježíšova slova: „Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“

Sice víme, že jsme někdy příliš prudcí nebo naopak nepřístupní. Ale také vždy víme, že si ten druhý začal. Naše křivdy nám přidjou oprávněnější než křivdy, páchané druhými. A ono to po pravdě řečeno ani jinak být nemůže. Protože jsme ve vlastní kůži, ve vlastním těle, ne v kůži druhých. Ježíš tedy říká: Buď ty ten, kdo drží kratší stranu bidla. Kdo tratí.

Kristus se nakonec odvolává na Nebeského Otce. Na Hospodina, hospodáře světa. Ten také mnoho snáší, mnoho promíjí, aby byl člověk zachován. Konec konců, pro slovo, které je zde přeloženo „milujte“, nemáme v češtině úplně výraz. Řekové jím však obvykle mysleli jakousi starostlivost, která zapomíná na sebe proto, aby byly věci v pořádku. Třeba jako má hostitel v domě, který se na prvním místě nestará o to, jak on se baví, ale zda jeho hosté mají všechno, co potřebují. Jednání, ve kterém člověk pro tu chvíli nechává stranou, jak on se cítí, a přemýšlí, jak se cítí všichni kolem.

Vezměme si tedy závěrem, že někdy se člověku ani nechce sednout v kuchyni u stolu, protože už jen čeká, jakou řečí ho zas kdo rozčílí. Někomu se do kostela nechce, tuší, že se pochopení nedočká. Někdy by člověk z domu nevylezl, někdy by člověk ani z postele nevylezl. Tehdy je čas nastavit nejbližšímu okolí druhou tvář. Pokud člověk nedovede napodobit velkorysost Boží ve vlastním domě, jak může být správcem celého světa? Amen

Modlitba po kázání: 
440
Ohlášení: 
442
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 12, 6–21
Požehnání: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
326, 1