Introitus: Žalm 144, 1–7
Pozdrav: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po Zjevení Páně.
144, 1–4
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, opatruj nás – svůj lid – s otcovskou láskou; a protože nemáme oporu jinde, než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíš Krista, který s Tebou a s Duchem svatým kraluje v moci a síle od věků na věky. Amen
1. čtení: Deuteronomium 32, 30–40(43)
192
2. čtení: Lukáš 7, 1–10

Vojáka jde udělat z každého člověka. Z muže a bohužel i z ženy. To se dnes v našem kraji spíše málo ví. Kdo to však věděl velmi dobře, byl právě římský setník. Protože udělat vojáka z kohokoliv byl právě jeho úkol.

Odznakem setníka byla hůl. Hůl, kterou trestal vojáky. Byl srovnatelný s kaprálem, jak jej známe z obrázků zašlých časů. Či se seržantem, jak jej výdáme v amerických filmech. Byl někým, kdo především řve na vojáky. Na vojně, kde nemáte svojí rodinu, svoji postel – dokonce ani svoje oblečení, zmizí celý svět, který jste znali. Z celého světa zbyde vždy jen jedna věc. Rozkaz. Jenda věc, kterou ale musíte bezpodmínečně udělat. Jinak nepudete jíst, jinak nepudete spát, jinak neuslyšíte jediné hezké slovo. Setník vás nutí dělat jednu věc, neslituje se, nesleví vám. Dokud nezjistíte, že tu věc, rozkaz, prostě jde udělat. Nejde jít zpět, nejde jít kolem, nejde zůstat stát. Je jen cesta dopředu a vy nakonec zjistíte, že tu věc můžete udělat.

Úplně se dnes neptáme, proč se vojáci cvičí k bezpodmínečné poslušnosti. Jen stranou můžeme dodat, že je to trochu jako škola smyku pro řidiče: Odbrzdit, vyřadit, zařadit, sešlápnout plyn a stočit volant. Zkoušíte to na nějakém zledovatělém parkovišti tak dlouho, až se z toho stane reflex. Automatická věc, kterou pak, dej Bůh, ve chvíli smyku automaticky provedete. Na přemýšlení v tu chvíli není čas. Stejně tak v boji, ať už se na vás řítí válečník se sekerou, rytíř na rozjettém koni, nebo pálí kulomet. Jinak než bez přemýšlení nejde takové situace přežít.

Setník, který, než se stal setníkem, býval dlouhá léta prostým vojákem, ví až moc dobře, že tohle jde. U každého. Že každého jde vycvičit tak, že se rozběhne třeba i proti chlapovi, co mává sekerou. Muže, konečně i ženu. Jak vzdálený tedy musí být setníkovi svět, kde má každý tisíc výmluv. Kde má každý ve svých očích spoustu smrtelně vážných důvodů, proč nemůže udělat to či ono.

A to je první poučení pro nás: Naše námitky, naše důvody proti poslušnosti Bohu, které se nám zdají tak oprávněné a podložené, jsou ve skutečnosti vratké. Člověku jde přikázat, aby běžel přískoky proti kulometu a udělá to. To je prostě technicky možné. V některých zemích má tuhle zkušenost celá dospělá mužská populace – generace našich pradědů tohle ostatně znala; naši předkové se stejnými geny, jako my. Je lépe říkat: Nechce se mi, není mi to příjemné, nepřijde mi to nutné než říkat: To přece nejde. My konec konců nejsme vojáci: Můžeme klidně říci: To mi nepřijde nutné, to je mi nepříjemné, to se mi nechce. Ale že je něco nad naše síly, tím šetřme – služba vojenská by nám ukázala, že takových věcí není mnoho.

Druhá strana věci je, že když zrovna nikdo nevelí, vojáci obvykle hned spí, nebo se opíjejí, nebo se někde zašívají. Něco má smysl dělat, jen když někdo velí. A ne jen tak někdo: Když velí ten, kdo má právo velet. Setník posílá své přátele ke Kristu, protože Kristus má moc. Ne proto, že by byl Kritus vzdělaný, zábavný, citlivý – to všechno sice Kristus byl. Ale setník ke Kristu poslal, protože v něm poznal nejvyšší hodnost. Toho, který má právo rozkazovat.

Druhé poučení pro nás: Že posloucháme Krista, nebo že alespoň víme, že bychom jej měli poslouchat, to není naší vytříbeností, chytrostí nebo citlivostí; to není ani naším dobrým srdcem – to je tím, že jsme poznali jeho moc a že nám rozkazuje. V jeho službě jistě můžeme – a konec konců bychom i měli – získat i vytříbenost, rozumnost a citlivost. Ale jeho moc předchází vše, čím jsme byli nebo čím jsme nebo čím se můžeme stát. On si vybral nás a ne my jeho. Pán je on a my jsme služebníci, ne obráceně.

Ale hned z toho plyne také třetí věc: Vojáci se nezaměstnávají sami. Čekají na rozkaz, jinak se poflakují. Také my se nemusíme sami zaměstnávat. Ani nemáme. Ale jako světští vojáci šetří síly, jak mohou, také my, vojáci Kristovi, máme jednat tehdy, když Kristus nařizuje. Jako ve vojenském životě, i v našem je mnoho času, nebo mnoho minut, spíše, kdy nemáme nějakou povinnost. Konec konců, na celou neděli velí přikázání Boží pohov. Ten, kdo ví, že musí poslouchat, když jde o právo, sparvedlnost a milosrdenství, ví také, že jindy je třeba nabírat sil, jak to jen jde. Protože až přijde rozkaz, poslechnout se musí, ať síla je či není.

Věc čtrtá: Rozkaz není jediná důležitá věc v životě vojáka. O moc víc jich tedy není, než rozkaz. Dvě. Rozkaz a kamarádi. Spolubojovníci. Náš setník si ze všech věcí na světě přeje jen uzdravení svého podřízeného. Válka končí trvalejším mírem jen tehdy, když jedna ze stran zakusí takové ztráty a ponížení, že se jí několik generací nechce do další války. Jako v našem čase Němci a Japonci. Jako v Ježíšově čase většina národů římské říše. Když je vaším hlavním životním úkolem způsobit někomu takovou ztrátu a bolest, že ztratí všechnu vůli – když právě to vám zamýšlí udělat druzí – pak oceníte, že někdo je na vaší straně, že někdo je váš člověk. Smutné to je, ale je to tak: Vojáci obvykle popisují, že nezažili v životě takovou blýzkost, jako se svými spolubojovníky. Ti byli pro ně ochotni umřít. My někdy kvůli svým blýzkým nedovedeme ani polknout nějaké to jedovaté slovo. Ta čtvrtá věc je tedy tato: Musí přijít velké umírání a strašné ničení, aby člověk ocenil. že má smysl dávat přednost jeden druhému? A myslet na to, aby men druzí mohli snést?

A tak se zde závěrem setkali dva: Setník, nám spíše nepodobný. Setník, který musel mnoho řvát, ničit, zabíjet – aby poznal, že i život pouhého jeho podřízeného je to jediné, na čem záleží. Člověk velmi hříšný – zcela spárně řekl, že není hoden toho, aby Kristus vešel pod jeho střechu. Protože toho opravdu hoden nebyl.

A pak Kristus. Který na nikoho memusel řvát, neničil, nezabíjel. Nám asi více podobný. Který ale přece šel na kříž, i když se tomu šlo vyhnout, ale šel. A v tom jediném nám podobný není. Protože nám se do mnoha věcí jen nechce. Ale místo toho řekneme, že jsou nemožné. Poznejme, bratři a sestry, cenu svých bližních, aniž by to muselo být skrze hrozné ničení a zabíjení. Poznejme ji, protože Kristus, duchovní a učitel, nevoják, za nás byl zničen a zabit. A za nás šel dobrovolně. Amen

Modlitba po kázání: 
326
Ohlášení: 
467
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Kníže pokoje, bez Tebe pravého pokoje není. Tebe prosíme, naplň pokojem naše srdce. Tebe prosíme, naplň pokojem naše domovy. Tebe prosíme, usmiřuj s námi naše nepřátele. Tebe prosíme, dej, ať jsme tvůrci pokoje. Tebe prosíme za smíření mezi lidmi v naší zemi: Skrze to, že lidé poznají pravdu. Skrze to, že budou lidé zdrženliví a pokorní. Tebe prosíme za ty, které jsi povolal do boje, aby nás chránili. Tebe prosíme za ty, kdo bojují se zločinem. Tebe prosíme za všechny, kdo obvazují rány a léčí zranění. Ty, Pane, přijď, a s tebou pravý pokoj. Ty přijď a uzdrav všechny naše rány. Amen
Poslání: 2 Timoteovi 2, 3–9
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Požehnej vás Všemohoucí…
144, 7 (425, 6)