Introitus: Žalm 18, 14–25
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách masopustní neděle.
18, 1–3
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty svým slovem udržuješ celý svět, slunci si dalpříkaz, aby svítilo ve dne, mesíci a hvězdám, aby ozařovali noc. My ti dnes děkujeme, že jsi do dnešního dne zachoval svou církev zde, aby Tvé jméno přebývalo uprostřed ní. Všemi nebezpečími jsi nás provedl, když jsme byli tlčeni nouzí, vyvedl jsi nás z ní k naději. Za všechny, které jsi nám poslal ku pomoci, za všechny, jejichž srdce jsi nám naklonil, Ti děkujeme. Prosíme, pomáhej nám dnes i denně svou milostí, abychom zůstávali ve společenství Tvé svaté církve, žili k tvé chvále a skrze Tvého Syna, Pána Ježíše Krista, vešli jednou společně do věčné radosti. Amen
1. čtení: Přísloví 30, 4–17
419
2. čtení: Lukáš 7, 18–35

Nemůžeme se moc divit Janovým pochybám. Jan Křititel seděl ve vězení, protože káral krále za to, že přebral manželku svému bratrovi. Seděl ve vězení lidí, kteří se jím cítili osobně uraženi – protože jim sáhl do svědomí. To je velmi obtížná situace. Když se lidé střetnou, ledacos se dá později vysvětlit, možná upravit své postoje. Ale když někomu řeknete, že dělá něco špatného a on dobře ví, že dělá něco špatného – jaký je tu prostor pro vyjednávání? Buď by musel svou vinu přiznat, nebo vás musí zničit, aby měl klid. I kdyby byl Herodes ochoten uznat chybu – jak čteme, Herodes Jana rád poslouchal – i kdyby Herodes uznal svou chybu, pak by ale řekl, že ta chyba, kterou udělal, je Herodias, žena, kterou bratrovi odloudil. Jaksi, už dva lidé by si mezi sebou museli říci: Co mezi námi leží, je hřích. To není nemožné, ale málo pravděpodobné – Jan tedy tuší, že smrt je blýzko.

Jan Křtitel ví, že v jeho situaci nepomůže, když se zamyslí, zda třeba nemluvil moc příkře. Nepomůže, když se zamyslí, zda měl Herodovi a Herodiadě ukázat jejich hřích třeba pomocí maňásků nebo se s nimi někde v klidu posadit. Prosblém je, že opravdu zhřešili a nikdo jiný, než on, jim to neřekne. Na Jana proto dělá Ježíšova činnost prostřední dojem: Ano, uzdravil pouhým slovem na dálku otroka římského centuriona. Vzkřísil z mrtvých syna vdovy. To jistě nejde udělat jinak, než mocí od Boha. Ale proč jsou to jednotlivý lidé? Proč se nemění celá situace, celá společnost, všechny poměry? Poměry, ve kterých Jan řekl něco, co vědí všichni, co dobře ví i Herodes s Herodias. Ale on jediný to řekl a on jediný za to za chvíli přijde o hlavu. Aby Janovi bylo lépe, nestačí na to jeden dotek, jedno slovo. Hodně by se toho muselo změnit. Hodně zlých věcí by muselo být odhaleno a po právu odsouzeno.

Po Herodově smrti se hned začalo veřejně říkat, že to byl darebák a dodnes to každý ví. Stalo se to veřejnou věcí. V našem čase a v naší zemi pak by teď nikdo nemohl vládnout tím stylem, jako Herodes. Nezavřou vás, když promluvíte veřejně proti vládci. Natož aby popravili, nepopravuje se vůbec. Soud dějin nad Herodem i změna poměrů. To nastalo. Ale jsme proto bez problémů?

I méně vážná nemoc než hluchota nebo slepota, jen třeba chronická bolest zad nás dovede sužovat. A chudoba, i když přímo neznamená hlad nebo to, že bych neměl boty, stejně mě bude trápit. A i kdybych byl zdráv a bohat, konečně, pak jsou trápení rodinná, trápení nad smyslem vlastní práce, trápení se sebou samým, která se nedají tak snadno ukázat jako zchromlá ruka. Trápení, u kterých věšina řekne „ty to ho naděláš, vždyť ti nic není.“ A přece je to trápení k nepřežití. A to, že se změní vládce, je nezmění. Jen Bůh může pomoci – a to je to, co teď právě Ježíš dělá. Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. Blaze tomu, komu tohle nepřijde málo.

Ježíš odpověděl dosti ostře. Ale hned, jak Janovi učedníci odešli, Ježíš za jeho zády vychválil. Většinou se to dělá obráceně: Napřímo se člověku řekne něco diplomatického, pak, když už se to nemůže dozvědět, takového člověka před ostatními lidmi trochu shodíme. No, víte, on to Jan trochu přehání. Ne tak Ježíš.

Na co jste vyšli se na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Tedy, někdo, kdo trvale žije na poušti, zřejmě nebude úplná slečinka. Někdo, kdo odejde napoušť a živí se kobylkami a medem divokých včel to dělá proto, aby neměl žádného chlebodárce, na kterého by musel brát ohled. Dělá to proto, aby nemusel myslet na lidi kolem sebe, od kterých potřebuje laskavosti. Takový samozřejmě nebude brát ohled na nikoho. Ale právě proto jste si ho přišli poslechnout.

V člověku totiž je to tušení, že věci jsou nějak špatně. Vidí intriky vládců. Vidí i zpustlost chudiny. Nějak tuší, že někde je hluboký problém. Ale neví, jak to říci. Na poušti se pak od Jana dozvídá, že problém je v něm samém. Že kdyby byl vládcem, bude podobný, jako Herodes – hříchy vládců jsou jen naše každodení hříchy, jen jakoby prohnané zesilovačem moci. Člověk si namlouvá, jak je ušlechtilý. Ale spoustu zlých věcí nedělá prostě proto, že si je ve svém postavení nemůže dovolit. Proto, že následky by byly příliš velké. Tahle zábrana s mocí padá. S bídou to funguje stejně, jen obráceně: Mnoho zlého nedělá člověk proto, že ho k tomu nic netlačí. Jan není ani bohatý, ani si nevidělává dřinou. Ale není ani tím člověkem uspostřed, který si nalhává, jak je slušný: Protože nepoznal ani pokušení moci, ani skutečný tlak bídy. Ten má díl špatnosti mocných i díl špatnosti chudých, je uprostřed toho všeho. Jan je mimo to vše.

Snadno však jde namítnout: Co ví Jan o životě? Žije na poušti, mimo běžné poměry. Kdo se může řídit jeho slovy? Kristus říká: Nu, máte přece příklady lidí, kteří se vyznají v tom, jak to v životě chodí. Máte příklady lidí, kteří pochopili ducha doby, od kud vítr fouká. Ty, kdo mají skvělý šat a žijí v přepychu, jsou v královských palácích. Ale k těm bevzhlížíte, ty nemáte potřebu si poslechnout.

Ježíš pak provede toto srovnání: Nepil víno – říkáte: ,Je posedlý.‘ Janova střídmost se zdála přehnaná. Byl vnímán jako ,fanatik‘. Ježíš jí a pije – říkáte: ,Hle, milovník hodů‘ A Kristus byl zase příliš ,normální‘. Je-li prorok, neměl by být trochu jiný, něž běžný člověk?

Moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí. Jak by to tedy mělo znít správně? ,Tak akorát radikální‘, ,umírněný fanatik‘ – zní samozřejmě jako zjevný nesmysl. Stejně tak jako ,málo normální‘ nebo ,extrémně normální‘.

Samozřejmě, když má někdo burcovat, musí to být ,poděs‘, ,jurodivý‘, ,radikál‘. Jinak si toho nikdo nevšimne. Jinak je to jen hra na společenskou kritiku, jakou ostatně zažíváme zhusta u dnešních umělců: Týká se vždy někoho jiného, než posluchačů. Buď právě jen ,zkorumpovaných politiků‘, nebo ,nepřizpůsobyvých‘, jenom nás ne. A tak může člověk zůstat v klidu. Ovšem pokud chce zůstat v klidu, především nepotřebuje proroka.

Pokud pak chceme vzor normálního života, musí být opravdu úplně normální se vším všudy. Je zde Ježíš jako dokonalý člověk, jako prvotina nového stvoření. Jako takový se samozřejmě rád napije, dobře nají. Jako takový si rád natře vonným olejem, jak vidíme vícekkrát – je to kulturní zvláštnost středomoří. Jako normální člověk má Ježíš i cosi jako humor (podobenství jsou podobná našim anekdotám), jako takový je občas unavený a má všech lidí plné zuby, potřebuje být sám. Jako normální je občas překvapen nebo z něčeho dojatý. Pokud tedy chceme něco jako normální život, pak je to Ježíš. Ale skutečně se vším všudy, i s hody a pitkami.

Ježíšova řeč nám ukazuje, že pro spravedlivého je bežné, že je pro jedny moc radiklální, pro druhé příliš umírněný. Pro jedny moc konzervativní, pro druhé příliš liberální atd. Často to může znamenat, že má prostě pravdu. Amen

Modlitba po kázání: 
163
Ohlášení: V příštím týdnu začíná postní doba.
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 2, 3–16
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí… Amen