Introitus: Žalm 119, 17–27
Pozdrav: Pán praví: „kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“ Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle v postní době.
119, 9–13
Vstupní modlitba: Soudče všeho světa, Bože, otevři naše srdce pro slovo pravdy. Dej, ať nalezneme zalíbení ve spravedlnosti, dej, ať si ošklivíme hřích a podlost. Prohlub naši víru ve svého Syna, Pána Ježíše Krista, abychom před ním vyznávali své hříchy se srdcem upřímným a zcela spoléhali na jeho přesvatou oběť. Sešli Ducha svého, ať v nás denně roste a sílí, co se Tobě líbí. Amen
1. čtení: Malachiáš 3, 13–20
515, 1–6
2. čtení: Lukáš 7, 36–50

Kdyby žena hříšnice něco takového udělala v našem prostředí, tedy líbala někomu nohy a mazala je vonným olejem, jaksi, v našem světě by tím jen ke svým hříchům přidala jeden další. Možná matka může políbit nožku kojence, kterého přebaluje a žertuje s ním, takové gesto je možné v nějaké hodně důvěrné manželské situaci. Ale všude jinde by to byl velmi hrubý zásah do prostoru lidské důstojnosti, cosi necudného a ponižujícího.

V orientě ovšem ne; na pozdrav se tam běžně líbají muži, kteří se v podstatě znají jen od vidění. Ministři Saddáma Husajna mu před zasedáním vlády líbali podpaždí a přenášela to státní televize. V Iráku to nikomu nepřišlo divné. Vrhat se někomu k nohám, chytat se jeho kolen je to, co se od člověka, který přišel s nějakou prosbou, bere jako normální. A tak farizeovi samo to jednání nepřišlo zase tak divné. Asi jako nám není nijak divné jít se koupat je v plavkách, kdežto otevřít takto oblečen na poštu by asi nešel nikdo. Nebo v tanečních může mladík vzít zcela nznámou dívku při tanci kolem pasu bez problémů; kdyby to udělal v autobuse, je to trestný čin. Člověk tak moc žije slovem a různými symboly, že spoustu věcí už vůbec nevnímá tělem. Ale chápe je prostě tak, jak jsou domluvené.

V orintě tedy není nepatřičné někomu líbat nohy. To neznamená, že ti lidé nějací volnomyšlenkáři, spíš naopak: Hříšnice se Krista neměla dotýkat vůbec, nejlépe neměla s ním neměla být ani vjedné místnosti. A když tuhle hranici překročila, už je víceméně jedno, jestli Kristu podala ruku nebo mu myje nohy slzami. Především na něj neměla vůbec sahat.

A to proto, že žena hříšnice svých chováním dává najevo podanost Kristu. Jako by byl jejím pánem, jejím velitelem. Jako když se voják postaví do pozoru před velitelem. Ale co ona se má co počítat do vojska Kristova? Mezi Ježíšovy oddané stoupence? Farizeus sám se pokládá ze Ježíšova stoupence: Říká mu Mistře, kdežto Ježíš jemu jen Šimone. Pozval ho k sobě na jídlo, nechá se od Ježíše zkoušet z hádanek.

Ale bere to tak, že Ježíš jaksi vede stranu nás slušných lidí. Chápe Ježíše stejně, jako jej dnes chápou mnozí pohané a učenci: Jako velmi významnou osobnost mezi všemi námi, co stojíme naté správné straně. Jako, řekněme, předsedu strany slušných. Co v té má co dělat žena hříšnice? A nenechme se příliš rozptlit představou, že ona žena je mladá prostitutka, jak se to obvykle maluje na obrazech. To pravdu není ten jediný hřích, co existuje. Klidně to mohla být stará lichvářka či nějaká pavlačová čarodějnice s jedovatým jazykem. Byla to každopádně osoba bez zásad – co ta má co dělat na naší straně.

Farizeovi nedochází, že v Ježíšově příchodu vůbec nejde o to, aby se slušní lidé dali dohromady pro dobrou věc. Kristus přichází jako ten, koho ohlašuje Křtitel: Jako soudce, jehož sekera už je na kořeni stromu. Přichází za pět minut dvanáct. Ještě je chvilka na to, urposit jej. Ta žena to pochopila. Té ženě došlo, že ježíš je ten, před kým se stojí s čepicí v ruce a s pohledem upřeným do země. Ta žena uvěřila a pochopila, že skutečně přichází ten oheň spalující, o kterém mluvil Křtitel. Že je zle a už se dá udělat jen jedna věc. Farizeus nepochopil, že žena nepodává Ježíši přihlášku do strany slušných lidí, ale prosí jej o život, o milost.

A to byl problém farizeů: Brali by Ježíše jako kolegu. Klidně jako služebně staršího kolegu. Ale nikoliv jako soudce, jako Pána nad vlastním životem a smrtí, jako Boha. Zvali ho na oběd, místo aby před ním padali do prachu. Skutečně, úplně se minuli tím, jaké gesto by bylo pro Ježíše vhodné. Ježíš tuto neomalenost trpně snášel; proto také přišel na tuto hostinu. Je to jako byste obdarovali žebráka a on vám na to řekl: Díky, ta tohle mi teď můžeš tykat. Je to zcela nevhodné gesto, které ukazuje, že je dotyčný úplně mimo situaci. Ta žena hříšnice se chovala daleko patřičněji, přesně podle pravidel a konvencí pro danou situaci.

Jak další Ježíšova řeč naznačuje, potíž člověka je v tom, že si vlastní hříšnost dovede uvědomit obvykle jen na drastických důsledcích. Když za námi zůstane něčí zlomená ruka, rozbité manželství nebo zničená kariéra, napadne nás asi, že je snámi něco v zásadním nepořádku. Ale když nikde není předmět doličný, kouřící zbraň, připadáme si v pořádku. A většině lidí tak připadáme také. Díky tomu na tom jsou vlastně lépe lidé, kteří se dočkají všeobecného odsouzení od lidí. Ti mají alespoň důvod nad sebou přemýšlet.

Ježíš pak Šimonu farizeji ukazuje, že je mnoho jemných hříchů, u kterých dejde ukázat na předmět doličný a přece to hříchy jsou. Věcí, které dělají svět chladným, dusivým, nesnesitelným místem – a přece nemůžeme vyskočit a ukázat prstem na skandál. Kupříkladu ty, Šimone: vodu na nohy jsi mi nepodal, nepolíbil jsi mne,nepomazal jsi mou hlavu olejem. Ježíš vyjmenovává pro nás velmi podivné věci: U nás na návštěvě nečekáme hned ve dveřích lavór. A rozhodně nás nezarmoutí, když první věc, kerou hostitel podává, není vlasový gel. Nicméně v Ježíšově době si lidé bez vonného oleje ve vlasech nedovedli šťastný den představit – včetne Ježíše. Můžeme to zhruba přirovnat k tomu, když jsme pár týdnů bez srpchy. Jaksi, životní pohoda, dobrý pocit sám ze sebe se ztrácí. A je to dané. Tak to prostě u nás je; bz ohledu na to, že v jiných krajích se lidé nesprchují vůbec a nijak tím na duši netrpí. Ale mi ano.

Tím, že farizeus tyto pro nás podivné obřady pohostinství opoměl, se prohřešil možná proti nejstaršímu a nejzákladnějšímu lidskému zákonu vůbec: Zákonu pohostinství. Tento zákon se dodržuje i tam, kde už žádné jiné zákony nejsou – třeba v mongoslké stepi nebo v horách Hindukúše. Kvůli porušení tohoto zákona vyvrátil Hospodin Sodomu a Gomoru, kvůli porušení tohoto zákona byl vyhuben téměř celý izraelský kmen Benjamín na sklonku doby soudců. Nestarat se ani o člověka, jež je pod mou střechou, zcela v dosahu mých možností – co vlastně už je větší lhostejnost? Šimon farizeus dal Kritu najíst, ale další podstatná gesta pohostinnosti úplně vynechal. Ovšem některá gesta jsou v místě a čase tak zažitá, že člověk může svou lásku bližnímu vyjádřit právě jen jimi. Člověk naprosto nemůže být v některých věcech svůj a originální. Když věci neudělá tak, jak se dělat mají, je neomalený. Člověk odpovídá za to, jak si lidé jeho chování vyloží. Když každému tykáte, i neznámým i starším lidem, není to vaše srdečnost, ale vaše bezohlednost a neomalená pýcha – protože takhle se prostě u nás s lidmi nejedná. Když se na někoho v životě neusmějete, v životě na něj nepromluvíte vlídným hlasem – nemůžete říkat, že lásku vyjdařujete svým jiným způsobem. Ne. Prostě jste takovému člověku žádnou lásku neprojevili, protože na to, jak projevovat lásku, jsou daná pravidla, která musíte repektovat.

A tak je možná skoro lepší mít vadu všem zřejmou a do očí bijící, jež nsá nutí vrhnout se vykupiteli k nohám v pevné naději odpuštění hříchů. Než být neomalený, nepříjemný člověk, jemuž lidé dohromady nemají co vytknout, ale jehož tisíc malých necitelností činí život kolem něj nesnesitelným a on přitom vůbec necítí potřebu na sobě něco měnit. Každý z nás musí být aslespoň trochu, alespoň někdy milý a příjemný. Amen

Modlitba po kázání: 
515, 7–9
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Tobě, Pane, děkujeme, že jsi vyslyšel prosby své církve a vysvobodil našeho bratra Petra z vězení; v důvěře se proto k tobě obracíme se svými prosbami: Prosíme Tě, ať svěděctví tvých věrných vyznavačů a mučedníků dojde sluchu ve světě i v naší zemi a toto pokolení se k Tobě obrátí. Prosíme Tě za všechny, kdo se k Tobě navracejí, abys jim dal sílu sami se sebou zápasit a připravil jim v církvi místo, kde je budou všichni vítat. Za sebe prosíme, abys nám dal sílu bojovat s našimi slabostmi, nedostatky, se vším, co je v nsá zlé. K Tobě voláme slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Židům 13, 1–8
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
450