Introitus: Žalm 1
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po Trojici.
396
Vstupní modlitba: Hospodine Bože, náš Otče, Ty jsi z jednoho člověka stvořil celé lidstvo, Ty jsi stvořil člověka tak, aby druhé potřeboval. Vyznáváme před Tebou všechny činy i slova, ve kterých jsme pomýšleli jen na sebe a na druhé zapomínali. Vyznáváme před Tebou, že jsme ničili ten dům, který Tvoje ruka staví. Prosíme Tě, postav nás znovu na skálu svého Krista. Obnov v nás svým svatým Duchem dobré a prozíravé smýšlení, které na druhé dbá, které v radosti z Tebe a Tvého díla dovede na sebe zapomenout. Daruj nám dnešního dne odpočinutí od hříchu i od každodenních starostí a dej nám dojít věčné radosti spolu se všemi spravedlivými od založení světa, skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Deuteronomium 22, 1–8
690
2. čtení: Lukáš 9, 57–62

Pochopitelně, ani z jednoho z dnešních Ježíšových výroků nejde udělat pravidlo. Jak jsme vícekrát řekli, Zákon vydal Bůh na Sinaji. Zákon jsou hranice života, za kterými je už smrt. Základní povinnosti, bez kterých jakoby už člověk vůbec nežil s druhými. Evangelium je sám život, který je složitý, často nahraně. Ježíš tedy neříká ani „nikdo za mnou nechoďte“ – i když tak to doslova zní, ani „pohrdej rodiči“ – i když tak to doslova zní, ani „kašli na děti“ – i když přesně tak to doslova zní. Ale spíše říká: Ničeho příliš – což samo o sobě není velké moudro, musí se nad tím ještě uvažovat. Mluví ale v zásadě proti nevázanosti, která není svobodou, ale jen maskovaným otroctvím. Proti nesamostatnosti, která znamená nedostatek víry. I proti přehnané odpovědnosti, která nepočítá s tím, že nás nese společenství víry.

První mu řekl: Bude tě následovat kamkoliv. Ježíš odpovídá řečí o zvířatech, která jsou stěží polapitelná. Proto, že následování Ježíše může být člověku jej zástěrkou, jen záminkou, aby se nemusel srovnat s lidmi kolem sebe. Aby nemusel snášet kříž běžných povinností, bežného života. Většina sektářů se ostatně stahuje z tohoto světa. Odmítá občanské povinnosti i běžné lidské zábavy, odmítá dbát na svět kolem sebe. Jako ptáci létají z místa na místo. A ovšem i jako lišky jsou proslulé tím, jak ze všeho dovedou vyklouznout. Ovšem! I lišky mají doupata a ptáci hnízda. Jejich volnost a nespoutanost je iluze, protože se vě skutečnosti každý den vracejí na stejné místo. Jejich volnost, to je jen jiná rutina, než má ovce, která jde na pastvu a pak zase z pastvy. Liška jde z doupěte na lov, běhá ve svém rajónu, pták udělá z hnízda svůj okruh – a vracejí se zas nazpátek. Není to život bez rutiny, je to jen jiná rutina. Ježíš nenabízí nějakou tuláckou svobodu.

Ježíš jnebyl jakýsi zcela nezávislý zjev. Svým učením ve většině patřil k farizejské straně, jak je vidět třeba na jeho rozhovoru se saduceji. Ale ti, kdo s ním měli nejvíc společného s ním měli také nejvíce sporů – což je ovšem zcela běžné. Člověk jistě má mít svůj tábor, svou stranu. – Dobře ustanovil Solón v antické ústavě, že občan, který se ve sporu obce nedovede přidat na žádnou stranu a vyčkává na vítěze, má být vyobcován. Člověk má mít svůj tábor. Jenže pokud je člověk poctivý, brzy zjistí, že pro jedny je moc přísný, pro druhé moc nevázaný. Nikde mu nebudou tleskat zcela. Tomu člověk neuteče, když řekne: Hlásím se do tábora svobodomyslných, nezávislých lidí. Pokud tam bude chtít hlavu složit – a člověk che být přijímán – bude se stejně muset naučit jejich písničku. Proto, překvapivě, lidé hlásající halasně svou svobodomyslnost překvapivě obvykle říkají všichni to samé. Člověk může být svobodný od falše, lenosti, pokrytectví. Těžko však od povinností, kompromisů a stálého dohadování s lidmi.

Druhý mu řekl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Dnes lidi zrovna není třeba vyzývat, aby nepohřbívali své blízké, protože mnozí tak jednají sami od sebe. Hodně se tak totiž ušetří.

I když však dnešní lidé často nejsou ochotni dát svým rodičům důstojné rozloučení, když tak nad tím přemýšlíme, má vlastně dnešní člověk potíž rodičovský dům ve vhodnou dobu opustit. Má-li však člověk ve všem ostatním chování dospělého – volnost ve svých zálibách, svoje prostředky, svůj milostný život, svoje vyhraněné názory – ale přitom nestojí na vlastních nohách a spoléhá stále na péči rodičů – je to duchovní problém. Dospělý je ten, kdo už nespoléhá, že se rodiče postarají. Ale že se Bůh postará. Dospělí jsme proto, že v pevné důvěřě v Boha sneseme obrovksou nejistotu života, naprosto nejisté výsledky našich rozhodnutí a voleb. Ježíš tedy mluví velmi drsně. Ale i když jeho slova pro naši dobu vhodně zjemníme, stejně budou velmi drsná: Hanba tobě, pokud nestojíš na vlastních nohách. Ne peklo tobě, nez trest Boží tobě. Jen hanba tobě. A můžeme ještě dodat, že ani v našem přemýšlení o nás samých nemohou rodiče a srovnání s nimi zabírat tolik místa, jak se dnes pokládá za normální. Někteří rodiče jsou tak mizerní, že se s nimi ani vyrovnat nejde. Jiní natolik předstihují své děti, že se jim též vyrovnat nelze. Člověk může žít i nesrovnaný s obrazem rodičů ve své mysli, prostě proto, že nic jiného nezbývá: Sám o sobě má totiž až dost povinností, aby mohl ve svém životě takto ustrnout.

Slova, která Ježíš řekl třetímu muži, by poslala dnešní svět do mdlob. Třetí muž má jen tak zmizet od manželky a od dětí a následovat Krista. Když už jsme řekli, že králosvtví boží není tulácká svoboda, když jsme vznesli vítku proti lidem, kteří nestojí na vlastních nohou, tak snad logicky vychází, že správný je ten, kdo se stará o rodinu. Ovšem vidíme, že třeba Petr nechal rodinu rodinou a celé tři roky chodil s Ježíšem kázat. Vidíme pak, že sami Ježíšovi rodiče, když jdou ze Jeruzaléma ze svátků domů, nechávají celkem bez starostí dvanáctiletého Ježíše nahodilé péči rodičů či sousedů celý den cesty. Zase taková slova do doby, kdy je celá polovina rodin neúplných, kdy lidé opouštějí své rodiny až příliš snadno.

Ale třeba je nestálost lidí tak velká právě proto, že rodinný život, jak se chápe dnes, je opravdu těžké ustát, je opravdu velkým přemenem. Lidé Ježíšovy doby, ba ještě lidé na počátku století, žili hodně na ulici (a lidé na jihu stále ještě dosti dodnes). Takže rodina má kolem sebe dost lidí, kteří se případně postarají. Od dnešní rodiny se víceméně čeká, že takových alespoň šest let budete po většinu času sedět doma s dětmi sami. A dalo by se říci, čím více jsou lidé nezdrženliví ve svém milostném životě, tím vážněji až tragičtěji se chápou, když se rozhodnou pro rodinný život. Okázalá nezodpovědnost se promění v úkozstnou zodpovědnost, ve které rodiče prolézají byt po čtyřech, aby zjistili, zda snad v dosahu batolete není čistící prostředek, jež by v nestřeženém okažiku mohlo vypít. Rodinnou biblí se stanou různé křečovité příručky o výchově dětí a jejich nemocech. Není ale divu, když je rodina takovou svatyní, že do ní nesmí vstoupit žádná teta, sousedka či jiný známý, který by řekl: Nepřehánějte to.

Přes to, že si za poněkud dusivou podobu dnešního života mladých rodin muže naše doba svými mravy sama, přece mějme pochopení pro lidi, kterým se do rodinného života vůbec nechce. Pokud není rodina provázána z širší rodinou, se sousedstvím a především s církví, co takový stav nabízí? Ženě roli trpitelky, které ostatní ženy většinou jen jejího věku budou utvrzovat v tom, jak to má těžké. Což rozhodně není duši prospěšné. Muži pak roli přisluhovače, který většinou stejně nepomáhá dost a když, tak stejně špatně – přinejlepším dostane pochvalu druhu, jako by byl dalším dítětem v rodině. Ač je tohle vše vděčným tématem společenských žertů a komedií, je to spíše tragedie. Protože je to nedůstojné.

Ježíš ve všech třech odpovědích mluví nesmírně drsně. Myslím, že právě za tyto tři věci než za co jiného by dnes dostal nejspíš kamenem. Ale vlastně burcuje k tomu, aby člověk nic nepřeháněl: Ani svou nezávislost – protože člověk svobodomyslnost nejlépe osvědčí pod tlakem bežných lidí, nikoliv v kruhu svých přitákavčů. Ani naopak svou potřebu péče od druhých – protože člověk se potřebuje podívat za sebe a alespoň něco za sebou vidět, byť to za moc nestálo. Ani svou odpovědnost – protože se máme trochu nechat nést svým okolím, jako zase druhé trochu podpíráme. Mluví o království Božím – vlastěn nejvíc o církvi. Člověk se podřizuje společenství církve, ale ve skutečné církvi nikdy úplně nezapadá – to je ale přirozené. Církev je společenství dobrovolné – proto také očekává lidi, kteří stojí na svých nohách. Církev má přednost před rodinou – proto také od rodiny, která by jinak byla příliš těsným společenstvím, poněkud osvobozuje. Pamatujme na to, že se za nás naši bratři a sestry modlí, i když to nevíme. A že jejich modlitby docházejí sluchu. Amen

Modlitba po kázání: 
505
Ohlášení: dovolená
425
Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. / Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. / Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v mír. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikům daruj poznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteří žijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. / Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: ,Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.' Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen
Poslání: Kazatel 7, 8–22
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Požehnej vás Věmohoucí…
425, 6