Introitus: Žalm 138
Pozdrav: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle velikonoční.
579
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, stále v nás posiluj účinky velikonočního tajemství, ať ti, které jsi obnovil svátostí křtu, pod tvou ochranou a tvou mocí přinášejí hojné plody a dosáhnou radostí věčného života. Skrze Tvého Syna, jenž je s Tebou a s Duchem svatým rovné moci, cti i slávy. Amen
1. čtení: Numeri 11, 1–17
375
2. čtení: Lukáš 9, 7–17

Svou nejistotu, bezmoc, rádi přehrajeme na někoho jiného. Nemají co jíst! Co s tím jako chceš udělat, Ježíši? „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?“ A stejně tak čteme o Herodovi: Že býval celý nejistý, když Jan Křtitel mluvil. Ale rád mu naslouchal. Ale když se zavázal nerozumnou přísahou a bylo mu najednou trpně před mladou dívkou, před vlastní ženou, před všemi vlastními hodnostáři, raději dal Jana popravit. Udělal z toho Janův problém a ten vyřešil. Dal Jana stít.

Ale nyní Herodes slyší o Ježíši, který je větší, než Jan. Nevládne jen slovem – to bylo už dost nebezpěčné na Janovi. Jeho slovo nezasahuje jen duše, ale mění hmatatelné věci: Slepí vidí, hluší slyší, chromí chodí. A Ježíš nemá jen tuto moc: Dovede svou moc předat i dalším. Kromě Ježíše tu je teď dvanáct dalších problémů. Dvanáct učedníků, kteří chodí po vesnicích, káží a uzdravují. Už není jeden Jan, kterého jde nakonec umlčet.

Ježíš přímo proti Herodovi nekáže. Alespoň o tom nic nečteme. Ale potíž je větší: Ježíš mění celé převažující myšlení doby. Prostřednictvím svých učedníků na docela velké pološe. Jeho zvěst míří ke vzkříšení: Na co je člověku, když získá celý svět, ale svou vlastní duši ztratí? S takovým smýšlením už je méně pochopitelné, že Herodes musel přebrat ženu svému vlastnnímu bratrovi, aby byl šťasten. Štasten. Jistě, každodenní štěstí nejde podcenit. Jenže kolik je Herodovi? Jak dlouho jeho domácí štěstí bude trvat? Co je proti věčnosti, která je téměř zarohem každého života. Lidé, naslouchající Kristovu evangeliu, méně chápou Herodovy pohnutky. A když na to přijde, mají menší strach z Herodových pohrůžek. Protože je má kdo vzkřísit. Alespoň syna vdovy a dceru Jairovu již Ježíš vkřísil.

I v malé skupině se snadno smete ze stolu jako přepjatý názor jednoho člověka. Už dva se stejným názorem začínají být problém. Už jejich názoru, sice neradi, ale přece, musíme popřát sluchu. Když už si pak hodně lidí myslí něco jiného, člověk začíná být opatrný se svým názorem. Nebo si ho nechá pro sebe. To, jak Herodes jedná, za Ježíšova působení pomalu vychází z módy. Možná by měl Herodes Ježíše vidět, aby byl v obraze, co se dnes nosí.

Ale pohleďme: Stejná představa, že řeč jednoho jde utnout, kdežto je třeba brát vážně pocity mnohých, ta stejná představa panuje i v táboře Ježíšových učedníků. V tom davu, kterého se Herodes tak obává. „Propusť zástup, ať jdou do okolních vesnic a dvorů opatřit si nocleh a něco k jídlu, protože jsme zde na pustém místě.“ Dodejme, že posluchači jsou na tom místě ne více, než den. Člověk vydrží bez jídla až měsíc – a takový týden i bez újmy na zdraví. Nejde tedy o to, že by jinak posluchači na místě hlady pomřeli. Jen, že by jim to nemuselo být pohodlné. To, co učedníci cítí, ve skutečnosti není úplně soucit se zástupy. Jindy asi naléhavě neupozorňují Ježíše na každého, kdo šel spát bez večeře. Obávají se z převládající nespokojenosti. Domnívají se, že lidí, kteří by si už přáli, aby kázání skončilo, je výrazně víc, než jich.

Většina z těch nejkřiklavějších věcí, proti kterým se postavila reformace, vnikla právě takto: Modlitby k andělům, Panně Marii a světcům, uctívání ostatků, zpěv kostelních kůrů, ve kterém už nebylo rozeznat slova, Večeře Páně, na kterou už se lidé jen dívají, ale neúčastní se jí: To nebylo nápadem nějakých biskupů. Naopak, předáci církve takovým věcem stoupili, začlenili je do života církve, prostě jen proto, že si to hodně lidí takto přálo. I dnes se církev mění k horšímu, pokud jediným důvod změny je: Hodně lidem se tohle nelíbí/hodně lidem by se to líbilo jinak.

„Dejte jim jíst vy!“, řekl jim Ježíš. Je-li ti někoho líto, je-li to opravdová lítost a ne jen strach z toho, aby to špatně nevypadalo, je řešení na tobě. Smysl má jen účinná lítost. Pocit druhu „mělo by se něco udělat“ je jen brblání. Jen přehrání vlastní nejistoty, vlastní nervozity, na někoho jiného. Pokud bychom se vrátili k duchovním věcem: Pokud se lidé ostýchají modlit ke Kristu samému a hledjí další prostředníky, pak je jim přece třeba kázat Krista, před jehož tvář může každý předstoupit bez ostychu. Krista, který je Bůh s námi. Pokud lidé neumějí zpívat, je třeba je to učit, nikoliv je nahradit zpěváky na kůru. Pokud se lidé ostýchají k večeři Páně, je třeba kázat, že to je hostina omilostněných hříšníků. Ne říci: Jděte si po svém, mi vám to milostivě dovolíme, protože pro vás nic nemáme.

Celé to jde táhnout takto daleko. Nicm. zde jde o chléb. „Dejte jim jíst vy!“ „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby“. Dobře, to není dost pro pět tisíc. Ale třeba pět lidí už by se z toho najedlo. Poč ještě těch pět chlebů a dvě ryby mají u sebe, když je jim těch lidí tak líto? Proč nerozdali nejdříve to, co už mají a pak se terpve neptali. Případně, proč nerozdali, co měli a pak neřekli: Udělali jsme, co jsme mohli a víc už se dělat nedá? Neudělali však ani to málo, jen se Ježíšovi snaží vnutit neklid.

Ponaučení zní následovně: Na množství nehleďte. Člověk nemusí být za každou cenu originální. Nemusí být proti všem. Člověk má málokdy všechnu pravdu. V tom mále ale, co ví jistě, nemá ustupovat. Je to jako v té pohádce Císařovy neové šaty, kde z davu pochlebníků jen dítě je schopné zavolat: Císař je nahý. A to stačí.

Nemusí říkat víc.

Co platí o pravdě, platí i o milosrdenství: Pravý soucit vždy pohne k činu. Opravdu líto je člověku jen toho, komu podle svých možností, ze svých prostředků, pomůže. Ostatní není soucit, jen zneklidnění, znepokojení, kterého se člověk zbavuje tak, že jej hodí na hlavu někomu jinému. Jak říká vtipný výrok: Někdo by měl se vším všechno udělat. Pravá lítost vždy dříve či později přináší čin. Zbytek je jen nervozita. Po člověku se pak nežádá více, než je v jeho možnostech.

Protože naše činy jsou zde hlavně proto, aby se vyjevilo pravé smýšlení srdce. Skutečná moc proměnit celý svět, nasytit zástupy, je, jak se ukazuje, v Kristu. Všechny ty obavy Herodovy, všechny ty obavy z Heroda, všechny ty obavy druhu „je nás málo-je jich moc“ završí Kristus tím, že jako na vojenské předhlídce rozsadí po útvarech pět tisíc mužů – sílu vojenské legie, sílu v té době schopnou pevně ovládat celou jednu zemi. A ty všechny dovede na pustině nasytit rozmnožením chlebů – něčím, co se vymyká našemu základnímu poznání pravidel fyziky; možná i více, než třeba chůze po vodě. Slabina každého vojska zejm. tehdy ale i dnes pak bylo zásobování. Jak řekl Napolenon, armáda pochoduje na žaludku. S nedostatkem chleba končilo každé tažení. Ježíš ho seřžene i na pustině. Množství vojenské moci není problém. To je Ježíšův jasný vzkaz Herodovi, učedníkům i zástupům.

Co zůstává problémem, je srdce člověka. Zda je upřímné v pravdě, upřímné v lítosti nad druhými. Zda se srdce lidské přimkne k většině, či ke Kristu. Přímkněme se ke Kristu! Amen

Modlitba po kázání: 
467
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Hospodine, náš nebeský Otče. Ty vše spravuješ, Tobě jsou známa všechna tajemství, Ty konáš mocné činy. Tebe prosíme, abys nám i všem lidem daroval rozumnost. Podepírej, Pane, ty, kteří podepírají druhé. Korunuj zdarem dílo těch, kdo konají dobré dílo. Uhášej hněv, znesvářené přiváděj ke smíření. Těm, kteří sešli na cestu tísně, dej prohlédnout. Pomáhej nám všem, kteří vedeme zápas sami se sebou, abychom se den ode dne více podobali Tvému Synu, skrze Kterého se k Tobě modlíme: Otče náš…
Poslání: Jakub 2, 12–18
Požehnání: Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj. Požehnej vás Všemohoucí…
425, 1–2