Introitus: Žalm 65
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách třetí neděle v půstu.
65
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče, tvé divy nejde vystihnout. Ty přehlédneš všechny hlubiny vesmíru, na zmi víš o každém broučku. Tebe nepoděsí zemětřesení ani hukot moře, ty zůstáváš v dokonalém pokoji, ty jsi dárce pokoje, v tobě je pravý pokoj. A my se ti klaníme s nepokojem v srdci, nebO't naše svědomí není čisté. Svatý Bože, Ty, který sídlíš v shromáždění svatých, mysleli jsme mnohdy jen na sebe, k nebesům za tebou jsme ani nepohlédli. Věděli jsme o tobě, spatřili jsme tvého Syna, jak jde mezi námi chudý a obtížen břemenem. Ale toužili jsme po vzdálených věcech, po tom, na co jsme nedokázali dosáhnout, ač jsi nám ty sám podal chléb života a víno své věčné slavnosti. Prosíme Tě tedy pokorné naději o slitování: Nezavrhuj nás, přijmi nás opět znvu všechny do svého lidu. Věříme v tebe, doufáme v tebe, žízníme po tvém oživujícím Duchu. Přijmi tedy naši chválu, jak je vzdávána od věků: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, navěky. Amen
1. čtení: Matouš 4, 1–11
247, 1.4–6
2. čtení: Leviticus 11, 1–19

Snědli byste sovu? Nebo čápa? Ani by vás to nenapadlo. Přitom to nejsou nijak odporní tvorové. A klidně by mohli být i jedlí. Sova je celkem velký pták, možná imasitý. Je rozhodně větší neš slepice nebo holub, kteří se běžně jedí. A čáp — tedy, žádného jsem neviděl tak zblízka — ale ten už se velikostí blíží huse. Nejsou nijak odporní. A nejsou zase ani příliš roztomilí, jako třeba kočka. Nejsem nijak velký milovník zvířat, zvířata mě nechávají spíše chladným. Ale snís kočku — to bych si připadal jako ukrutník. Ale králíka jsem jedl mnohkrát. A ten může, myslím, s kočkou v roztomilosti směle soutěžit. A co taková ovečka nebo tím spíš jehňátko! Dle mého soudu je jen málo roztomiljších tvorů. A bojí jsem jedl. A, konec konců: Dívali jste se někdy krávě do očí? Ne nadarmo se ve starší literatuře někdy říkalo o půvabné ženě, že má kraví oči. V posledu to není k smíchu — kráva má skutečně krásné, dojemné oči. Hovězí stojí dost peněz, ale podle všeho jsem ho tento měsíc také už měl; jako v měsících předchozích. A necítím ani nejmenší výčitku. Čím to? Jak je to možné, jak to jde dohromady?

Ale ještě než odpovím — namítnete mi: Sova, čáp, ti se vykytují vzácně. O kočičím mase je známo, že není dobré. Ale co třeba pes? Jistě jste už narazili na někoho, kdo se chlubil, že už psa jedl. Je zvykem se tato chlubit. Všichni ti, které jsem slyšel já, říkali: Není to špatné maso. U nás doma, to na sebe prozradím, jsme zase s oblibou jedli maso koňské — doteď si na něj nemohu stěžovat. V Číně jsou některé druhy psů plemenem chovaným na maso. Jistý druh červů se z jižní Afriky vyváží do zbytku kontinentu v konzervách jako vyhlášená a žádaná pochoutka. Tentokrát nemohu sloužit, ale o žabích stehýnkách, které pojídají francouzi, mohu říci: Chutnají jako pikantní kuře. Na šnecích mi zase nepřišlo nic zajímavého, ale ani odporného.

Šneci u nás nejsou nijak vzácní, na farské zahradě si lze nasbíat podle libosti. Ale nikdy mě to nenapadlo. Nicméně, něco nejíme, i když to není ani odporné, ani roztomilé, ani příliš vzácné, ani málo chutné. Nakonec, chutě se dají upravit. Hřib žlučník se dá zbavit hořkosti máčením v mléce. Víte, že lidé v našem kraji jsou velmi zdatní v hospodárném myšlení. Co jde nějak zužitkovat, na to najdou způsob. A přece nikdo nechytá třeba ptáky na zahradě. Přitom by se asi našla cesta, jak to účinně provést, jak se zbavit případné nedobré pachuti. Muselo by se hodně obírat, ale to je u kuřecích křídel potřeba také. A přitom je lidé kupují, jsou totiž levná.

Ale ještě naposledy: Pořád můžete říci: Ano, v cizích zemích jedí ledacos. Jsou divní. Ale i nad naším jídelníčkem jidne kroutí hlavou. Ve velké části západního světa a ještě více v Jižní Americe nejedí vnitřnosti. Přijde jim to odporné. Kdo někdy jedl takové ledvinky musí uznat, že ti lidé nevědí, o čem mluví.

Něco se prostě nejí. Bůh seslal apoštolu Petrovi vidění plachty, sestupující s nebe, plné zvířat čistých i nečistých. Řeknu tedy teď: Zkusme sníst všechno, i to nejdivnější, to je ta svoboda. Neřeknu. Zákon byl přece vydán pro prospěch člověka. Jistě jej Bůh nevydal, aby někomu uškodil. Zákon není trest, ale veliká milost pro tápající, hříchem promořné lidi. Přece nění možné, aby Bůh něco nařídil, a pak se rozmyslel. Přece není možné, aby nařídil za něco vyobcovat a v jiné generaci řekl: Rozmyslel jsem si to.

Jedné věci jsme si snad vespolek všimli: Pro člověka je přirozené jedno jíst, druhé odmítat. Jen to všude berou jinak. Sami snad poznáváme tu nejistotu: Co se vlstně má jíst, co nemá? Ta hranice se posouvá země od země. Jen jedno je jisté: Sníst všechno se skoro všude považuje za odporné. Jenže když člověk pozná cizí kraje, když někde pobývá dlouho jako host: Bude se na to dívat stejně? A když u nás bude pobývat jako host někdo, kdo jí něco divného, budem si ho ošklivit? Zůstává jedno: Člověk potřebuje hranice, jinak by sežral všechno. Kdyby lidé neměli alespoň nějaké zvyky, opravdu by přemýšleli, jak chytit na zahradě toho posledního zpěáčka a namlýt jej do buřtů.

Člověk ví, že kdyby si nedal hranice, je schopen pohltit všechno. Kdyby však člověk všechno snědl, co by mu zbívalo pro potěchu? Šel by člověk se stejnou radostí lesem, díval by se na všechno stejnýma očima, kdyby tam všechno mohl sníst? V každém z nás je kus otesánka. Dokonce novorozeně, kdyby se v jistu chvíli nezbrzdil jeho růst, mohlo by být do takových třiceti velké jako zeměkoule, kdyby mělo co jíst. Ne každý růst prospívá. Když se buňky našeho těla vzbouří proti svému účelu a začnou růst zcela podle svých možností, vzniká nádorové onemocnění. To není nic jiného, než zcela volný růst.

Znovu, co bychom měli ze světa, kdybychom jej celý mohli pohltit? Z Boží vůle v nás stále zůstává tušení, že jsme omezení. Proto jsme lidé, že jsme na jednom místě, a ne jinde, v jednom čase, a ne jindy. Na věky a všude je Bůh. Kdybychom všechno mohli pojmout, pozřít, spolknout, kdybychom mohli všecho obsáhnout, na co bychom byli? Bůh tu byl už od věčnosti, v něm a skrze něj je vše. Na co ještě my? A tak naše podstata je v tom, že jsme omezení. V těle žijeme, v těle také zemřeme. Právě v těle nás našel Kristus, v těle, jaké má smrtelný člověk, k nám přišel. V těle vstal z mrtvých, pro jeho zásluhu i my vstaneme v těle, ne jako duchové. Navěky budeme žít, ale čas nám jistě poběží. Naše těla se nerozpadnou v prach, ale budeme stále na jednom místě, v těle — i Ježíš vstoupil na nebe v těle. Bůh zaslibuje i v dnešním přkázání o jídle naději pro tělo a jenpro ně. V Kristu, ve Slovu, které se stalo tělem, se to zaslíbení naplňuje. A, jak naposledy připomínáme, z Boží milosti toto všichni lidé tuší: Člověka dělají jeho hranice.

Závěrem tedy: Bůh dává příkaz, který lidé potřebují, který si jinak sami dávají. I ten, kdo snídá slavičí jazíčky, nějak jinak se zase omezuje: Třeba by nejel škvarkové sádlo. Lidé si dávají svévolné hranice, Bůh jim dává ty pravé. Ať jsme se snažili jak chtěli, nedokázali jsme určit, proč Bůh Izraelcům zakázal právě ta jmenovaná zvířata a ne jiná. Důvod je jediný: Já Hospodin to zakazuji jíst. Smysl příkazu není v těch zvířatech, která ostatně Bůh stvořil a v Kristu nám dovolil jíst. Ten příkaz zůstává věčný: Stejně, za všech okolností by sis v životě něco ošklivil. Oškliv si tedy to, co Bůh sám odmítá. A mimo to ti uůstává tolik svobody, že ji sotva uneseš. Ten, který nese kříž, tě však naučí i unést tvou svobodu. Amen

Modlitba po kázání: 
446
Ohlášení: 
473
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, pro tvu věčnou zásluhu travá nad námi slitování tvého Otce, podle jeho nařízení opět přichází čas jara, čas růstu. Prosíme Tě v tomto shromáždění dnes nejprve za ty, kteří pro nás všechny obstarávají potravu, za zemědělce. Požehnej naší zemi iv letošním roce, dej nám dostatek úrod; těmto lidem ať z nich plyne spravedlivá odměna za jejich práci. Pane Ježíši Kriste, zjev se jako Pán opět nad venkovem, kde v tebe dříve lidé doufali, kde jsi jim pomáhal nést břemena. Prosíme tě za přicházející generace, ať si dovedou vážit hojnosti, ve které vyrůstají. Prosíme za všechny nemocné a ztrápené, kterým bolest a žal brání úžívat tvých dobrých darů, kteří se nemohou nasytit, i když tvá ruka je otevřena. O to víc, pane, nasyť jejich srdce svým útěšným slovem, dej, aby šli v síle tvého pokrmu jako proroci a apošotolové, takže se lidé podiví a vzdají Ti chválu. Prosíme Tě za nadcházející návštěvu, dej, ať jsme dobrými hostiteli, kteří mají z hostů radost. Prosíme Tě i za nadcházející sborové shromáždění: Nauč nás být svědomitými hospodáři, nauč nás štědrosti i prozíravosti. Každého dne nám dáváš vše potřebné, my tedy voláme k Otci tvému i našemu slovy, která jsi nás naučil: Otče náš…
Poslání: Žalm 15
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Požehnej vás…
452