Introitus: Žalm 119, 12–19
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího…
161
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Lukáš 2, 21–40
166
2. čtení: Leviticus 12

To je řád pro ženu při narození chlapce nebo děvčete. My, naši lidé, náš národ, žádný řád pro ženu po porodu nemáme. Ale známe šestinedělí. Jeho raná část, podle našich lékařů, trvá také kolem sedmi dnů. A pozdější šestinedělí, pro chlapce i pro děvče, je tak mezi tím, co je ustanoveno v Zákoně. Nemáme pro ženu žádný řád. Ale nějak zvláštně se s ní stejně zachází. My chodíme kolem šestinedělky po špičkách. Něco jí neříkáme, od něčeho ji zrazujeme. Každopádně my víme, že je v tu chvíli jiná. Jen ona sama vlastně neví, co si má myslet, co se to vlastně děje. Všichni ostatní vědí „to je ta šestinedělka.“ Jen ona vlastně neví, co se to s ní děje.

Zákon postupuje jinak; říká: Toto je řád pro tebe, ženo. Ty víš, co máš teď udělat. „přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích knězi ke vchodu do stanu setkávání.“ To je to první, co se dnes dozvídáme: Když se s někým děje něco zvláštního, lidské zvyky učí, jak s tím „divným“ nakládat. Všichni kolem vás vědí, jen vy nevíte. Kdežto Zákon říká ženě: Nevíš, co se s tebou teď děje. Tím se netrap, hlavně, že víš, co máš udělat. Nevstupuj do svatyně, nedotýkej se ničeho svatého, přines oběť. To je velká Boží milost, že když nevíme co se sebou, když se sami v sobě nevyznáme, pořád alespoň víme, jaké jsou naše povinnosti. Tělo ženy se po porodu vrací do původní podoby. Vedle ní v kolébce leží malý tvoreček, kterého doteď neviděla. Vlastně někdo, koho neznala. Někdo nový, kdo k ní přitom bytostně patří, kdo je její součástí.

„Kněz za ni vykoná smírčí obřady a bude čistá.“ To je radostná zpráva pro ženu. Ten podivný stav nebude trvat věčně. Měsíc nebo dva si musí přiznat, že je s ní něco v nepořádku. K ničemu, co je svaté a tedy důležité, se teď nedostane. Ale nebude to napořád. Musí přetrpět jistý čas nejistoty. Pak jí zase budou přístupné svaté věci, Boží záruky života. Protože za ni byl obětován beránek.

Všimněte si, že ženy dostávají v Písmu hlavní slovo ve chvílích největší nejistoty. Prorokyně Debora povzbuzuje Báraka v boji. Prorokyně Chulda poučuje krále Jošijáše, jak odvrátit Boží hněv proti hříchům Izraele, o kterých se král v hrůze a bezradnosti dozvěděl v knize Zákona. Ester zasahuje, když mají být vybiti všichni židé v Persii a zdá se to neodvratné. Také v případě tohoto příkazu Zákona mají ženy tu čest, aby se skrze ně ukázalo, co je k prospěchu všem, co platí pro všechny:

Každá velká změna v životě přináší člověku závrať a zmatek: Vždyť se děje poprvé. A nebo třeba už potřetí, ale stále je to něco, na co si člověk zvyknout nemůže — jako si nejde zvyknout na porod. Říká se přece, že při prvním dítěti se žena děsí toho, co nezná, při druhém toho, co už zná. Ten příkaz nám všem sděluje: Nevyznáš-li se v sobě, drž se dál od svatého. Drž se dál od důležitých věcí v životě. Když se v sobě nevyznáš, táhne tě to k tomu provést nějakou zásadní změnu v životě. Vztáhnout ruku po posvátných věcech: Opustit staré vztahy, opustit svůj domov, svou práci, svou církev. Ale vezmi si příklad z ženy, která porodila: Vedle ní leží nový neznámý tvor, všechno je najednou jinak. A co jediné jí zbývá, co jediné je jasné: Zákon, povinnost, která tu byla ještě před tím novým narozením. To jediné, ta povinnost Zákona, je něco, na co se dá spolehnout: Všechna přání šestinedělky jsou jen její přání, ale ona se v sobě nevyzná — je z ní nová osoba, právě ji po devíti měsících opustilo dítě. Ale Zákon je Boží přání, je odjinud a je pro všechny, je věcí všech, aby se Zákon dodržel. Oběť přináší kněz, který obětuje za všechny lidi, nejen za mne jediného.

A tak je pro člověka velmi dobré, že i ve chvíli, kdy se v sobě vůbec nevyzná, kdy se jeho život proměnil od základů, kdy si sám není jist, zda je ještě při smyslech, kdy se nedá spolehnout na nic; tak tehdy ještě pořád zůstávají neměnné Boží příkazy, na které se může spolehnout. I těžce nemocný, i zarmoucený, i k smrti unavený, i ten, kdo ztratil domov: Ti všichni se ještě mohou pokoušet jednat vlídně, zdržet se zlých slov, zrady, prokázat někomu laskavost. To stále zůstává správné, i když se zdá, že se celý svět hroutí. Neznamenají právě tohle Kristova slova „kdo tě uhodí do levé tváře, nastav mu pravou“?

Zbývá se však zeptat, proč zrovna žena, která nesobecky dává život novému životu, která přivádí na svět roztomilé děťátko, nad kterým se lidé rozplývají, proč zrovna ona má obětovat za hřích. Vždyť i Panna Maria podle ustanovení Zákona obětovala dvě hrdličky nebo dvě holoubata. Ta, která zrodila Syna Božího a Spasitele světa. Nakonec, není snad prvním příkazem Zákona „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“?

Ale potom přišla nedůvěra člověka, že to s ním Bůh myslí dobře. Eva s Adamem poslechli ten hlas, který jim říkal: Neposlouchejte Boha a budete jako Bůh. A tak v tomto čase není žádná změna v životě přirozená. Kde bere člověk tu troufalost myslet si, že může sám dávat život? Bůh je jediný dárce života a tak je přeci dost troufalé, když si člověk řekne: To zvládnu také. Když člověk děti neplánuje, je to troufalé: Jak může tak velkou věc nechat náhodě? A když je plánuje, je to troufalé: Jak by si člověk něco tak záhadného, jako nový život, mohl naplánovat. A dále i život toho malého člověka: Samostatnosti dosahuje dítě neposlušností. A mnozí vám řeknou: Zlobí vaše dítě? Tak to je dobře, vyroste z něj osobnost. Dospělosti dosahuje člověk tak, že opustí mnohé z toho, jak by si jeho rodiče jeho život představovali. Když člověk zakládá novou rodinu, věnuje jí péči vždy trochu na úkor svých rodičů — kterým má ale přece být za co vděčný. Mnohý řekne: To je přirozené. Ale je tohle nějaká odpověď na bolesti a křivdy, které provázejí růst každého člověka?

A tu je znovu evangelium pro dnešní den. „Kněz za ni vykoná smírčí obřady a bude čistá.“ Bude čistá. Řečeno je to s plnou jistotou. Bude čistá. A tak Beránek, který je zároveň obětí a zároveň knězem, za nás na kříži vykonal smírčí obřad. Tak se znovu posvěcuje plození i rození dětí, tak se znovu posvěcuje růst, dospívání a zakládání rodiny. Beránek nám dává jistotu: I v tom všem divném a bolestném, ba i v tom jasně špatném co provází nutně naše životní proměny, i v tom jste vykoupeni. Buďte tedy poslušni mých příkazů. Váš život je již vykoupen, ať už teď vypadá jakkoliv. Teď vám stačí poslouchat mé příkazy. Uplyne čas a budete opět čisti, opět vejdete do svatyně a budete se dotýkat svatých věcí, život opět nabude jasného smyslu. Amen

Modlitba po kázání: 
378
Ohlášení: 
355
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 11, 1–6
Požehnání: 489