Introitus: Žalm 130
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám na bohoslužbách páté neděle v půstu.
130
Vstupní modlitba: Agenda II — Ambrožovo Te Deum
1. čtení: Lukáš 14, 12–24
2. čtení: Leviticus 21, 16–24

Dnes to známe spíše už jen z filmů: Slepý, hluchý, chromý nebo bláznivý jde vsí nebo městem. A za ním houf dětí, které za ním něco pokřikují. Nějakou nelichotivou přezdívku, pod kterou ho každý zná. Nebo si dělají legraci z jeho postižení. Ještě v padesátých letech však prý bylo docela běžné, že se třeba spolucestující v tramvaji smáli mentálně postiženému, tak mi to alespoň vyprávěl můj otec. Mezi rumunskými Čechy jsem se sám často setkal s takövým soudem nad sousedem: „To není dobrý člověk, on má tu vyrážku na obličeji, tu nemoc.“ A nakonec: I dnes, když někdo vstoupí do veřejné služby a je malý nebo zakrslý, bere se jako dobrý vtip mluvit o něm jako o krtkovi nebo o trpaslíkovi. Kde se to jen v lidech bere?

Kde se to jen v licech bere? Inu, na tuhle otázku si člověk většinou nejlépe odpoví sám. Má to původ někde v lidech. I my jsme ale lidé. I v nás to je. Ve vás i ve mě.

Když člověk vidí někoho nemocného postiženého, napadne ho: Jak bych se asi cítil já, kdybych neviděl, nechodil. To je přece hrozné. A tento pocit je svatý a dobrý; říká se mu soucit. To sám Bůh chce, abychom dokázali cítit za druhé lidi. Když se něco stane jednomu, jako by se to stalo i mě. „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny.“ říká Pavel o církvi.

Jenže žijte s pomyšlením, že se jednoho dne zbudíte slepí, hluší nebo ochrnutí. Hrůza pomyslet. A tak se lidé méně bojí, když si řeknou: To se mě stát nemůže. Co mě! Nám všem se to stát nemůže. To jsou nějací jiní lidé, kterým se to stalo. Ty je potřeba oddělit, ukázat na ně prstem, aby bylo jasné, že nás se to netýká. A čeho se člověk bojí, na to reguje humorem. Všimněte si, že zvířata nasazují škleb podobný úsměvu ve chvílích strachu. Humor je většinou jen přetavený strach. Kdo se posmívá nemocnému, hned se cítí zdravější, přestává se bát. Nemocní jsou odděleni, už není třeba se bát.

Nutno dodat, že je v tomto daleko zbožnější a spravedlivější než doby minulé. Dnes se opravdu nesmí smát nemocnému, dávat mu přezdívky. Ano, i pohané se dovedou kát, jak ukazuje příběh Jonáše v Ninive. Mnozí umělci a lidé, kteří konají službu pro nemocné nám v pravdě prorocky ukázali, jak zlé je takto jednat.

Jenže, zmizel s tím strach z nemoci? Může zmizet? Vždyť jsme si řekli: Ten máme, protože dovedeme soucítit. Dovedeme si představit, že co se stalo druhému, stalo se nám. Cítíme s ním; tak moc, že se vidíme na jeho místě. Když zmizí strach z nemoci, zmizí i soucit. Protože je to vlstně jedno a to samé.

Bratři a sestry, studenti odborné péče o postižené se dnes opravdu učí: „Do sociální práce nepatří soucit. Soucit je strach o sebe sama.“ Z poloviny je to pravda: Ano, soucit je strach o sebe sama. Ale z druhé půle je to strašné rouhnání. Totiž říci, že soucit je hanebný. Zakazovat soucit. Vždyť nic jinéh Bůh od člověka nežádá než spravedlnost a soucit. A tak i tam, kde bychom to čekali nejméně, roste spolu s pšenicí i plevel.

Na druhou stranu: Co jiného než taková věta zbývá světu, který neví o Kristu? Kdo dokáže žít trvale ve strachu? Svět se tedy dnes utěšuje takto: Nemoc vlstně není nemoc. Nemocní jsou stejní jako my, jen jiní. Takže není třeba se bát: Kdyby se nám něco takového stalo, budeme žít úplně normálně, jen jinak. Asi jako Portugalci žijí jinak než my — ale kdo by řekl, že Portugalci nejsou normální, zdarví?

Tak to zní hezky pro nás. Taková myšlenka nás uklidňuje. Taková myšlenka může na chvíli ukolébat i nemocného. Ale chybí jí právě soucit. Je bezcitná a chladná. Co až nemocný zjistí, že to tak docela nefunguje? Až si všimne, že jej přeci zdraví s sebou všude neberou, že nezná některé jejich zkušenosti. Co až si posteskne: Kéž bych byl zdravý! Co mu na to řeknou? Takhle to nemůžeš brát! Nelituj se, si stejný jako my. Jenže člověk sám sebe někdy prostě musí politovat. Člověk se někdy potřebuje podívat na smutnou, tragickou stránku života.

Vzpomeňte si na dětskou hru „Chodí pešek okolo.“ Když se při ní tak v kruhu sedí, se zavřenýma očima, co tísní nejvíc? Že člověk dostane ránu? Dává se jen malá, v různých rvačkách, při vybíjené dostane člověk i horší. Ne, nejhorší je, že někdo chodí okolo, bolest kolem obchází, a my se na ni nesmíme ani podívat.

Bratři a sestry, asi si ještě pamatujete na můj komický nástup do tohoto sboru. Přijel jsem o dvou berlích, snad jsem o berlích z tohoto místa i kázal, to už si sám nepamatuji. Co však mohu říci: Nikdy jsem si neřekl: Jsem jako ostatní lidé, žiju úplně stejně, jen jinak, jen mám zlomenou nohu. Sám jsem si tohle nikdy neřekl. Naopak, lomcoval se mnou vztek, říkal jsem si: Zpropadená noha! Nikam nemůžu, musím se dívat, jak náš nábitek stěhují ženy a starší muži z rodiny. Zpropadená noha! A jak bych tedy jen na okamžik mohl chtít po někom jiném, nemocném, aby nebyl rozhorčen a rozčilěn.

A tak i Bůh, který je milosrdnější než lidé. I Bůh dle svědectví Zákona, které jsme dnes slyšeli, I Boha nemoc rozčiluje. I Bůh se hněvá na nemoc. Nechce ji ve svém svatostánku: Nepřiblíží se žádný kdo by měl zlomenou nohu! To jsme dnes četli. Bůh se hněvá spolu se všemi slepými, hluchými, chromými, hrbatý a zakrnělými! Bůh se hněvá spolu s nimi, zatímco zdraví odpočívají v klamném klidu nebo jsou ochromeni strachem, nebo se ze zbabělosti posmívají. Jenže člověk se většinou hněvá naprázdno, pak se zařídí jinak. Ale když se Bůh hněvá, pak také jedná!

A Bůh posílá na zem svého prvního rytíře, svého nejmocnějšího válečníka, svého jdiného Syna, našeho Pána Ježíše Krista. A ten vztaženou paží a nebeskou mocí vymítal a zaháněl každou nemoc, co mu jako člověku síly stačily. Ježíšovo pozemské působení je křížová výprava, trestné tažení proti vší nemoci. Vyjdi z něj a už se nevracej! To jsou Ježíšova slova. Žádné smíření s utrpením, ale válka do posledních sil. „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ To jsou Ježíšova slova.

V posledním čase, ve kterém nyní žijeme a ve kterém započal svůj vítězný boj i náš Pán Ježíš Kristus, v tomto čase se Bůh rozhodl, že pro jeho svatou službu není nikdo docela bez vady. Projevil více svou svatost, zpřísnil své požadavky. Nikdo z vás, duchovních slepců, lidí hluchých k mým přikázáním, ochrnutých v každém dobrém skutku, nebude už víc mým knězem. Zastavil kvůli nám službu ve svém chrámu. A poslal kněze nejvyššího, Beránka bez vady, Páne Ježíše Krista. Ten vedl válku se vší bolestí a nemocí. A nechal se přemoci, nechal se ochromit na kříži. Tam na golgotě, kde jej oslepovalo slunce a ohlušovaly nadávky přihlížejících. Tam, kde ztratil poslední naděje a volal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Nechal se přemoci, užil té nejlepší válečné lsti: A zvítězil na věky nad hříchem, bolestí i smrtí.

Co z toho plyne? Ne že jsme všichni zdraví, ale pravý opak: Kdo nemá nemocné tělo, ten je vždy alesPń nemocen hříchem. Ale Bůh nenávidí hřích a každou nemoc těla i ducha. A Bůh to vše také již porazil. Proto se nemůžeme za svá trápení schovávat, nasazovat si je jako masku. Říkat: To jsem já, ten starý, ten nemocný, ten chorobně smutný. A jiný již nebudu. Každý z nás má ve svém těle nepřítele. U někoho je více vidět, ba je i silnější. Těm patří obzvláštní čest, pokud boj nevzdávají. Ale tento nepřítel každého z nás je již poražen. Víme o něm, ale už nás nepřemůže. Proč jsem nebyl smířen, když jsme měl zlomenou nohu? Protože jsem věděl, že to je jen na pár měsíců. Ale každá nemoc a bolest je jen pro tento život tomu, kdo věří. Každý ať se připojí k Božímu hněvu nad nemocí, ať si řekne: To přeci nejsem já, to je ten nepřítel nadobro poražený.

A kdo se raduje, ať se dokáže radovat také s chudými, zmrzačenými, chromými a slepými. Ať je každý přijme za sobě rovné. Protože oni a jejich nemoc, to jsou dvě věci. Oni ještě teď nemají jak odplatit. Jak jsem já vám mohl odplatit vaši laskavost, když jste mi pomáhali se stěhováním? Byl jsem tehdy bez sil. A stejně jste přišli. Nemocní nám teď nemají jak odplatit. Ale oni jako my, my všichni stojíme proti společnému nepříteli, jímž je hřích, utrpení a smrt. Jsou to přátelé, kteří jsou zrovna bez peněz. Ale přátelé, kteří jsou spolu s námi dědici společného nebeského dědiství nevýslovné ceny. Každý, kdo jedná s nemocnými jako s přáteli, jedná velmi rozumně: Je to jako by zaožil penězi milionářského dědice, který je zrovna bez prostředků.

Modlitba po kázání: Všemohoucí Bože, dej, ať se chováme rozumně v tomto světě, neboť máme z tvé milosti převzít celou zemi za dědictví, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Agenda
Poslání: Římanům 12, 4–16
Požehnání: Nechť vás Hospodin, Bůh vašich otců, rozhojní ještě tisíckrát, nechť vám žehná, jak vám přislíbil. Požehnej vás Všemouhoucí …