Introitus: Žalmy 148, 1–5
Pozdrav: 
210
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, náš Otče, voláme k Tobě skrze naše nejvyššího kněze, tvého Syna, Pána Ježíše Kriste a prosíme Tě, abys nás obdařil přítomností svého Ducha. Neboť v tobě není tmy a my chceme vidět světlo, za kterým bychom šli. Chceme vidět světlo ve svém nitru, abychom poznali své viny, o které stále zakopáváme. Chceme je nyní vynést před tebe, aby je krev Tvého Syna navěky smyla. Aby už nikdy nepřišly na oči ani nám, ani Tobě. Místo tmy vlej do nás světlo, místo nářků nám vlož na rty píseň, místo tísně vlož do srdce radost. Věříme, že nám Ty to vše dáš a čekáme na Tebe. Dej nám trpělivost a zkrať čas našich zkoušek, neboť jsme před tebou nepatrní a slabí, snadno chřadneme, snadno si zoufáme. Přijď, Pane, nyní a brzy přijď cele. Dej, abychom byli připraveni a vítali Tě s radostí. Maranatha, Pane přijď. Amen
1. čtení: Lk 10, (23)25–37
159
2. čtení: Leviticus 21, 1–16

Kněz, který sám sebe předložil Hospodinu jako pro vždy platnou, jedinou oběť za nás za všechny, je ježíš Kristus. Jiné kněží nemáme . Ani ty, které sami sebe kněžími nazývají, jako kněží nechápeme — jsou to prostě faráři, duchovní nějaké jiné církve. V nebesích předkládá jako kadidlo naše modlitby jediný kněz; jeho jménem znějí v nebi naše prosby i díky. Jeho jménem jsou předkládány i každodenní, i ty nejmenší oběti v našich životech. Naším jediným knězem, jediným knězem před tváří Hospodina je Pán Ježíš Kristus.

Ale zároveň od počátku Bůh ustavil, že celý Izrael mu bude lidem kněží a každý Izraelec, malý i velký, je knězem. A skrze Krista jsme i my Izraelem a každý z nás, i ten nejmenší, žena i muž, je knězem. Proto poslouchejme dnešní ustanovení pro kněze jako něco užitečného. Nepřestali kněží s Kristovým příchodem, každý z nás se stal knězem. A není to tak, že když jsou něčím všichni, tak tím zároveň není nikdo. Ne, každý z nás je opravdu knězem Boha nejvyššího, každý z nás se smí nazývat tím jménem — nakonec, v církvi nejsou všichni. Kdo v ní však je, je knězem. Podívejme se tedy na pravidla pro kněze tak jak tu jsou nejdříve po lidsku. Lidskému pohledu se nabízejí tak jak jsou a Duch, ten dá pochopit.

Přesně takhle si lidé kněze představují a přesně tohle od něj čekají. Tak si představují svaté. Jen krátce připomeňme, co se řeklo již tolikrát: Když se řekne kněz, představí si lidé někoho v obřadním rouchu, kdo snad v kostele i bydlí. Když už vyjde ven, tedy snad aby jen přešel do jiného kostela nebo někde vykonal nějaký obřad a pak rychle spěchal do kostela. Představit si, že má nějaký normální obývák s televizí, na kterou se třeba i po večerech dívá, že chodí třeba do koupelny nebo třeba dokonce sedí u počítače, to nějak ruší tu představu. A člověka napadá: To už není doopravdy kněz. Když jsem jednou spolužákům na fotografii ukázal našeho faráře v tričku a džínách, vzbudilo to v nich rozpaky. Ba až rozčarování: Vždyť to není žádný kněz, je normálně oblečený a sedí na zahradě. Ta normální stránka kněze je dvousečná: Sice se jej lidé přestanou bát, už z něj nejsou tak nesví, když zjistí, že je jako oni. Ale zároveň ztratí část svého kouzla, už není tak opravdový. A to znamená zklamání, pokud po někom zcela jiném toužili, když se skrze nějakého člověka chtěli dotknout svatosti, něčeho mimo tento svět, něčeho nadpozemského.

A protože nejsou žádní kněží, nezapomínejme, a zároveň všichni věřící jsou kněžími, dá se to vztáhnout na každého z nás. Také od nás křesťanů se čeká, že v kostele bydlíme. Ovšem, ano, to každému dojde, že máme své byty. Ale i ty by podle všeho měli sestávat jen ze svatých obrazů, svíček, prostého lůžka z dubových fošen. Na prostém stole hliněná mísa s prosnou kaší. A čas rozdělený mez modlitbu a práci. A když je to jinak, lidé se nás přestávají bát. Ale zároveň s tím si nás přestávají vážit. Protože tohle od nás čekali, takové ba nás chtěli. Aby mohli říci: Vážím si jich, obdivuji to, zajímá mě to, ale sám bych takto žít nemohl. Když žijeme normálně, bereme lidem jejich omluvu z rukou. Žijeme podobně jako ostatní — kde je tedy ta překážka, aby oni byli také věřícími. Člověk by ji musel hledat v sobě. To je velmi těžké, až k nesnesení. Ani se tedy snad na lidi nehněvejme když řeknou: Vždyť oni jsou stejní jako my. A přitom se tváří jako svatí.

Něco z toho je však ve všech lidech, ne jen v nevěřících. Když jsem jako mladý konvertita četl právě toto místo v Písmu, překvapilo mě, že kněží starého Izraele mohli být ženatí. Vždyť vstupovali až k arše, brali do rukou svaté předměty, pronášeli svatá slova svatých obřadů, pozvedali ruce s kadidelnicí v kněžském rouchu. A potom šli domů a tam se objímali se ženou. I při poslech kázání našich farářů mě rušila myšlenka, že mají nějaký rodinný život. Že po bohoslužbách odkládají talár a pod ním jsou oblečení jako všichni ostatní. Spatříme-li paní farářovou, hned si řekneme: Vida, to je ta, co ráno faráři hledá čistou košili a při odchodu z domu mu připomene: Vzal sis kázání? Bývá to ostatně tak a nám dochází: Je to člověk jako my, který také potřebuje pomoc a oporu. A je nám tím blízký a zároveň tím ztrácí své kouzlo. Už to není ten kouzelník v tajemném plášti, který se odkudsi vzal a až řekne své, zase zmizí kdesi v útrobách kostela.

Jak jsem řekl, na takové kněží jako ti z Levitiku dnes člověk nenarazí. Jistí kandidáti na toto místo by mohli být kněží pravoslavní nebo katoličtí. Mají ta vznosná roucha, zpívají táhlé litanie, kouří z kadidelnice. Mnozí jsou pak překvapení, že se pravoslavní kněží žení. A když dnes přijdete za mladým katolickým knězem na faru, bude na sobě dost často mít moderní sportovní obleční. Starý vás zase třeba pohostí mešním vínem nebo poví nějakou veselou historku. Nenajdete snad nikoho, kdo by se podobal onomu studenému bílému přízraku, který se nám objevuje před očima před oltářem v chrámu při čtení Levitiku. To už spíš najdete trochu podobného laika — buď velmi oddaného katolíka, nebo velmi oddaného protestanta, to máte jedno.

Žádné bílé a zlaté přízraky z jiného světa — v jednom je to dobré: Kdo se cítí dobře v přítomnosti přízraku? Nikdo. Ale co když nastane okamžik, období ve vašem životě, kdy už nenacházíte žádnou odpověď v tomto světě. Tehdy toužíte, aby přišla nějaká bytost odjinud, snad anděl z nebe a řekl vám, jak se věci mají. Kam dál. Aby přišel někdo, kdo to má z nebe jako na dlani, kdo to z výšky lépe vidí, než vy. A nebo alespoň aby byl na zemi někdo podobný. Jdete za prvním, kdo má kněžské šaty a vida: On má kancelář s moderním nábytkem, počítač, chce si s vámi vypít kávu. Ale takových znáte, to jste se rovnou mohli ptát na radu kolegů v práci. Jenže ti vám řeknou jen to, co víte taky, protože žijí ve stejném světě.

Půjdete tedy snad za někým, kdo má na sobě šafránové roucho, za nějakým tibetským mnichem. Ten tam, v Himálaji, na střeše světa, žil od nebe jen kousek. A nebo půjdete za někým, kdo má na sobě také bílé roucho a bydlí na místě neméně odtažitém, než je kostel — v nemocnici. Ano, lékařům se lidé chodí vypovídat, aniž by o to oni nějak moc stáli nebo na to byli připraveni. Bílý plášť má také holič či kadeřník: On či ona se toho od lidí také mnoho dozvědí. Navíc je zády k nám. Nebo taxikářům se lidé svěřují, protože ti jsou k nám také zády — kabina taxíků je skoro jakási zpovědnice. A šofér podle všeho bydlí v tom autě. Vůbec všichni lidé, kteří jako by patřili k nábytku, k inventáři, slouží jako vrby. Komu ti by to řekli, ti jsou tu nastálo. A tak i hlídači nebo sekretářky se ledacos dozví.

Kdežto takový evangelický farář? Vždyť určitě všechno po večerech vykládá své ženě. A nebo katolický farář? Možná, ale posledně nám vykládal, jaké nemohl nastartovat svůj vůz. Má teď potíže s autem, co mu budeme ještě přidávat své starosti, patrně by neměl náladu. A ten evangelický taky. A dobrá, třeba umí držet tajemství, ale obvykle se s námi normálně baví. A jak bychom se s ním mohli dál normálně bavit, kdyby věděl o našem tajemství.

Jistě že nyní přeháním: Lidé navštěvují duchovní a mluví s nimi. Co je podstatnější: Mnozí z křesťanů vůbec se ještě docela často stávají důvěrníky lidí kolem sebe. Takže není všechno zlé a skutečně na nás lze spatřit: Jsme všichni skutečně kněží Hospodinovi. Ale jak jimi být nejlépe? Zpět k dnešnímu nařízení.

Izrael věděl, že má kdesi v chrámu kněze, který tam bude pořád. Dokonce i když mu zemře otec nebo matka. I v takové hrozné chvíli on tam dále bude předkládat prosby a oběti za Izrael. I když mi budeme uprostřed nářků a bolestí, takže už se ani modlit nedokážeme, ten kněz tam uprostřed chrámu stojí a odříkává modlitbu za nás. Na našem místě. Když mi nemůžeme. Nemáme na bedrech celý svět. I v té naší nejslabší chvíli je někdo silný. I on je člověk. I jemu muže zemřít někdo blízký. Ale jeho se to nedotkne — ani nesmí dotknout. Jak dobře pro nás, že se v takové chvíli nezachová lidsky, ale zcela nepřirozeně: Dál bude stát a modlit se za nás. Ostatně jaké štěstí, když lékař neodflákne naši operaci i když se právě dozvěděl, že ho opustila žena nebo kdo ví co jiného hrozného. Protože normální a lidské je v takové chvíli seknout z prací a jít se někam vyplakat. Není vždy dobré být lidský a normální.

A tak i k naší kněžské službě patří to, že jsme v něčem neproměnní. Každý z nás má jiné obdarování, každý je pevný a neproměnný v něčem jiném. Na první pohled se to jeví jako vada, ba obludnost. Někteří lidé jsou třeba velmi přesní a důslední. Lidské je detaily přehlížet. Ale co když přehlédnete zrovna nějaký osudný detail? Víte však, že je někdo pořád na stráži. Jiní lidé jsou stále vlídní. Až si říkáte: kdyby se tak alespoň jednou rozčílil. Takhle se nic neprosadí! Ale za kým půjdete, když už nikde v pochopení nedoufáte? Jiní jsou třeba jen štědří, jinak na nich na první pohled není nic vidět. Ale kde bychom byli bez štědrosti? Jiní se stále modlí, nevynechají. Ti se modlí i za vás, když vy nemůžete. A tak buďme stálí v tom co nám jde dobře. I když nám zrovna dobře není, i když vděk nepřichází, ani žádná odměna.

Tajemství kněžství je dělat něco, co jiní nemohou nebo co dělá příliš málo lidí. Závěrem se vracíme k prvnímu čtení. Nyní víme, proč se raněného nedotkl kněz — vypadal totiž jako mrtvý. A kněz má sloužit v chrámu. Stejně i levita. A tak na Samařanu zbylo, aby byl bližním.

To je evangelium dneška: Nemusíme všichni dělat všechno. Co dělají naši bratři a sestry, dělají i naším jménem, společným jménem Kristovým. Co dělají naši bratři a sestry, jako bychom dělali i my. Někdo koná prospěšné dílo ale zrovna mu nevyjde čas na modlitbu. Ale může ulehnout s klidem — někdo jiný se za něj modlí. Někdo by rád udělal něco prospěšného, ale neví jak nebo už nemá síly — ať se tedy modlí za druhé a pak v klidu ulehne. Jedni konají misii, ale s obráceným si pak už nevědí rady — ale jiní se jej ujmou. Jedni jsou laskaví k těm, které už z církve znají, ale trápí se tím, že nedovedou oslovit nové. Nemusí se trápit příliš, jiní je přivedou.

A dnešní Zákon je: Neříkej si: Já sám něco dělám, sám se snažím, druzí pro to nedělají nic. Vytrvej, i když tě mají za podivína. Nebuď zahořklý — vždyť velekněz nesměl ve své službě ani otce nebo matku pohřbít, po tobě se chce daleko méně. A opět, netrap se, že nejsi ve všem stejně dobrý — jiní jsou lepší za tebe a na tvém místě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen

Modlitba po kázání: 
446
Ohlášení: 
440
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Petrova 2, 1–5
Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž má na paměti všechny tvé obětní dary, kéž tvou oběť zápalnou rád přijme. Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr! Požehnej vás…
450