Introitus: Žalm 110
Pozdrav: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle adventní.
110
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit skrze tvého Syna, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje ve věčné radosti. Amen
1. čtení: Matouš 22, 23–40
275
2. čtení: Malachiáš 2, 13–17

Což on neučinil člověka jednoho a nedal mu částku ducha? Oč má ten jeden usilovat? O Boží potomstvo. Prorok vrací k prvním Božím příkazům hned po stvoření: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ a „opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“. To Bůh řekl na počátku, když byl svět ještě nezkažený a měl nadějné vyhlídky, Prorok však přece mluví v době, kdy si všichni stěžují: „Každý, kdo se dopouští zlého, líbí se Hospodinu, takovým on přeje.“ Anebo: „Kde je Bůh zastávající právo?“ Tedy kdy lidé Boha obviňují ze zkaženosti světa. Kdy kněží odbývají bohoslužbu, protože v ní nevidí smysl. Sám prorok zakončuje své proroctví ohlášením „přijde den Hospodinův veliký a hrozný“. Když tedy svět už není, jaký býval, když vše upadá a zánik se blíží, má smysl ještě o něco světského usilovat? Nebo, má smysl přivést potomstvo do světa, který je před zádnikem, jak často říkají i lidé něvěřící?

Po většinu dějin církve křesťané mluvili více o konci světa, o pomíjivosti života než o vyhlídkách na šťastný život zde na světě. Církev nekonala žádné večery pro manželské páry, naopak: V kostele seděli muži a ženy odděleně. Hrdinou církve byl poustevník či zasvěcená panna. Když už se dělali nějaké skupinky, tak setkání vdov nebo polévka pro bezdomovce tehdějšího času. A souběžně s tím se přitom povětšinou ženili a vdávali, plodili a množili a zaplnili zemi. Natolik, že Evrop byla v některých časech lidem těsná, takže se roztáhli až do obou Amerik, do Austrálie, na čas dobrodružné povahy odcházely i do Afriky a Asie. Domorodci se divili, odkud se ty bledé tváře pořád berou.

Je to asi tím, že kdo poznává Boha, poznává souběžně sám sebe. A dovede také lépe rozlišovat Boží vůli a svou vlastní vůli. O Boží vůli slyší každou neděli v kostele, sám u sebe pak dovede rozenat, co o člověku platí už od stvoření: Lidé ve své většině mají samozřejmě obrovský zájem o milostný život, téměř stále zaměstnává jejich mysl. Dále, stačí jim se jentrochu dívat kolem sebe, aby jim došlo, že s dítětem si člověk pořizuje někoho, kdo ho má rád téměř automaticky. Minimálně proto, že nikoho jiného stejně zatím nezná. Takže ve většině dob není třeba lidem připomínat, aby se ženili a vdávali a měli děti. Spíš naopak, je potřeba je vyzývat, aby se starali taky o něco jiného.

Prorok Malachiáš však nežije v době úplně obvyklé, stejně ani jako my v ní nežijeme. Žije v době unavené, která se nestará o Boží vůli. Nestará se mnoho, co chce Bůh a tak nemá s čím srovnávat, co si vlastně přeje sám člověk.

Apoštol Pavel ve velmi odvážné pasáži listu do Korinta, kde píše: „Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout.“ dodává také: „To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz.“ Vím co chcete, dobře, ale je to ústupek. Zní to hodně divně a snadno si z toho lze dělat legraci. Jenže je to asi daleko chytřejší, než by člověk myslel: Jak praxe ukazuje, milostnému životu nejvíce prospívá, když se na něj hledí jako na cosi tak trochu zakázaného a nevhodného. Čím prduérnější je společnost, tím více v ní lidé plodí děti, zřejmě díky tomu, že se o to prostě často pokoušejí. Ve společnosti, kde otec zamyká dceru doma a obchází po večerech dům s brokovnicí, aby odehnal nápadníky, provdá ji tak do dvacíti. Dnes dceru vypustí v osmnácti do světa na vysokou školu, nemá ani potuchy, co vlatně v té Praze provádí. A někdy kolem třicítky se začne nervózně vyptávat, zda se někdy dočká vnoučat – a snadno také vůbec nedočká. Opět se v praxi ukazuje, že nejlepší způsob, jak něco udělat zajímavým, je to zakázat, nebo spíše ztížit.

Zdá se rozumné nehledět na manželství i rodičovství jako na něco záslužného a příliš je propagovat. Mravokárci na konci starého Říma i Řecka se právem děsili toho, že se skoro nikdo nežení a nevádává, že dospělí lidé se raději věnují svým různým hračkám a zábavám, že se rodí strašně málo dětí. Ale nic tím nezměnili. Křesťanství naproti tomu hledělo na manželství po většinu času spíše jako na lumpárnu, kterou lze ještě tolerovat. Kterou necháváme bez komentáře. A křesťanské kultury, jak jsme řekli, měli většinu času problémy spíš s přebytkem než s nedostatkem lidí. Vymírá až dnešní osvícená, racionální Evropa a vědecko-technické Japonsko.

Na manželství je skutečně třeba hledět zhruba jako na uždíbnutí z kusu čokolády, co má člověk někde schovanou či jako na přihnutí z láhve pálenky před spaním: Jako na něco, co člověk dělá sám pro sebe, pro svojí radost, co mu také pomáhá nést jeho různé úkoly a starosti — a co je zároveň trochu hra s ohněm, podobně jako noční mlsání nebo láhev pálenky; jako užívání těchto věcí, i u manželství je vždy ve hře, že se člověku nějak vymstí. Každopádně, úkol člověka je někde jinde: V oslavě Boha a v rozvíjení charakteru a dovedností, které mu umožní být ku prospěchu všem kolem, protože bída světa pochází z největší části z toho, že někdo nedělá, co dělat má a co se od něj čeká.

Z pohledu evangelia by tedy rozumní manželé měli být jako spiklenci, kterým bylo dopřáno jistého osvěžení v bídě tohoto světa. Podobné je to obvykle i s výchovou dětí, která je, jak se i z výzkumů jeví, účinná právě jen do chvíle, kdy je vlastně současně také zábavná. Vzpomeňme jen na to, do jakého věku asi na nás samé mělo vliv, co říkali rodiče a od kdy asi jsme se rohodli mít vlastní rozum. Oženit se či vdát se je před tváří Boží asi jako jít společně krást hrušky. Chyba, kterou dva lidé udělali společně, když neměli rozum a která je tím ovšem spojuje a staví na stejnou rovinu. Přestat se k takové společné akci hlásit, říkat: Já né, to on, se považovalo za ubohé a verolomné už v dětském věku. Kdepak, spískali to dohromady.

Závěrem zpět k úvodní otázce: Má smysl se ženit a vdávat a přivést potomstvo do světa, který se hroutí? Právě asi nejvíce do světa, který se hroutí – pokud člověk ví, že manželství ani děti tu nejsou až tak moc pro budoucnost, ale spíše pro hezké chvíle, které jsou teď. V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. Amen

Modlitba po kázání: 
263, 1–4
Ohlášení: 
263, 5–8
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě dnes nejvíce za všechny děti, ať nemají důvod z zoufání. Nám všem dospělým dej, ať žijeme tak, aby děti, které nás vidí, měly důvod se na dospělost těšit. Buď, Pane, při všech, kteří jsou sami, a dej, ať je jejich rodinou rodina víry. Všem, kteří žijí v manželství dej, ať sjou součástí tvého lidu celý srdcem a nerozpolceni, požehnej též manželstvím křesťanů, ať jsou všem časným zázemím a útočištěm. Do našich rodin, Pane, vnes v tomto čase pokoj. Dej, pane, dorbý směr všem, kteří svtupují do života, vytrvalost všem, kdo stojí v úkolech dospělého života, smíření a mocnou naději života budoucího všem, kdo stojí na konci života zdejšího. Smiluj se nad námi, když k Tobě slovy Tvého Syna voláme: Otče náš…
Poslání: 1 Korintským 7, 26–35
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
269, 1.11–12