Introitus: Žalm 42, 8–12
Pozdrav: Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. Amen Bratři a sestry, vítám vás na konci času přípravy pro den příchodu našeho Pána, ve 4. neděli adventní.
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty neumíráš a věku ti neubývá, kraluješ bez konce v nebeské slávě. A my jsme před Tebou jako nazí v trní, jako žebráci. A přece si nás obdaroval Tím nejcenějším. Tvůj jediný Syn nepohrdl lůnem Panny a nahý se narodil do jeslí. Za nás zemřel v tomto světě, ponížený na dřevu Kříže a Ty jsi jej přijal do slávy. Dej nám, Pane, pokorné srdce, nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Skrze svého Syna, na nějž čekáme, přijmi nás všechny k Sobě, Pane, nás nehodné. Amen
1. čtení: Lukáš 6, 31–38
259
2. čtení: Malachiáš 3, 13–24

Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně? To jsou příliš smělá slova. Po našem, je to pěkná drzost, je to na pěst. Ti, kteří se bojí Hospodina, o tom rozmlouvali. Ale pozor! Za pozornost stojí, že na to nic nenamítají. Nic neodpovídají. Neříkají: Sloužit Bohu ve skutečnosti není nudné jako stát na stráži. Stát na stráži totiž je nudné. Neříkají ani „Před Bohem přece není třeba chodit zachmuřeně“. Neříkají „oblečme se do duhových barev a zatancujme kolo s úsměvem od ucha k uchu“. Ti, kteří se bojí Hospodina, na ta smělá slova nemají, co namítnout.

Říkají si ale: Tohle bych se bál říci. To by mě Bůh zahubil. A skutečně, následně prorok ohlašuje: „Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne“. Ti, kteří rozvažují o těch smělých slovech, se bojí Boha a jak vidíme, právem.

Nicméně, kromě toho, že jsou ta slova „Co z toho, že jsme … chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně?“ nevhodná, není na nich něco pravdy? Je, jak brzy řekneme. Ale ne vždy je na místě něco říci jen proto, že ja na tom něco pravdy. Když má někdo, řekněme, popálený obličej, je něco pravdy na tom, že vypadá strašně. Přesto je zcela hovadské něco takového říci nahlas. To volá po výprasku. Není důvod říci takovou věc, protože ji jednak každý vidí a zároveň je také velmi smutná.

Stejně tak byla v něčem bolestná služba Bohu té hrstky, která se navrátila z Babylóna, znova vystavěla chrám a Jeruzalém. Bylo jich málo, zmohli málo a začátky byly ubohé. Ne prvních pár let, ale spíš prvních pár generací. Pro ty, kteří znova budovali město Boží, bylo všechno malé a ubohé po celý jejich život. Konec konců, my žijeme v čase, kdy už několik generací křesťanů nevidělo za celý život plný kostel, do kterého každou neděli chodí. Odpověď na to však není udělal z boholužeb zábavnou show – mnozí se o něco takového pokoušejí a je to prostě trapné a nedůstojné. Skoro bych řekl: Říká si to o pár facek. Odpověď není ani donutit se do úsměvu, když nění z čeho se radovat.

V době, ke ketré mluví prorok, nezbývá než držet před Hospodinem stráž, držet, jak se říká, ztracenou vartu. A možná i chodit zachmuřeně, protože situace prostě je vážná. Chovat se prostě přiměřeně ke skutečnosti, být při smyslech, při věci. Není nijak znepokojivé vidět člověka trochu smutného, když prochází těžkostmi. Vidět člověka vážného, když řeší vážné věci. Naopak je děsivé vidět člověka nadšeného, když se žene do skázy. Vidět člověka zcela klidného, když by se měl opravdu začít starat. Je děsivé vidět padesátiletého vyvádět jako puberťák.

Ve službě Bohu, v modlitbě, by měl být člověk holé skutečnosti nejblíže. Proto před Bohem vyznáváme své hříchy – věci, které jsou na nás nejhorší a možná silnější, než my. Jen Bůh může hříchy zahladit, kdežto ve světě mají vždycky důsledky. Jen Bůh nám může dát sílu bojovat s tím, co je silněšjí, než my. Ve službě Bohu jsme nejblíže tomu, jaký svět skutečně je: Proto Bohu vzdáváme díky, protože nám dává vidět, oč hůře bychom na tom mohli být. A na druhou stranu: Bůh nám dává upřímně nahlédnout, v čem by náš život mohl vypadat daleko lépe – proto jej o takové věci prosíme.

Před tváří Boží prostě jde o vážné věci. Je na místě se tvářit zachmuřeně. A je na místě držet před Bohem stráž – to znamená zůstávat důstojný, nedělat rychlé pohyby, nekonat divoké akce. Protože někdy nám Bůh vyjevuje, že máme problémy, se kterými nemůžeme nic moc dělat. Věci, které můžeme jen přetrpět a zachovat si důstojnost, nic víc.

Co nemůže člověk vyřešit, co může jen snášet, to je jeho kříž. Tomu, co vyřešit lze, se říká problém, povinnost, výzva. Nikoliv kříž. Kříž je to, co řešit nejde, co člověk jen důstojně snáší a čeká na vysvobození. Řešit problém, postavit se čelem nějaké výzvě, plnit povinnost – to samo o sobě je zábavné. Většina legračních historek je z práce nebo z toho, co člověk zařizuje: Buď se mu věc povedla, nebo alespoň zpětně ví, co se mu nepovedlo, nebo kde udělal chybu někdo jiný. V komediích se bavíme tím, jak někdo jiný dělá chybu, nebo jak někdo jiný něco vyřešil. Ale do kostela se chodí s tím, co sám vyřešit nedovedu. S tím, kde sám nevím, kdo udělal chybu – jestli já, nebo někdo jiný.

Proto prorok zakončuje: „Pamatujte na zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu pro celého Izraele nařízení a práva. Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný.“ Je dost jasné, jak by měly být věci správně.

Cíkrvi Boží se stále někdo vysmívá kvůli jednoduchým pravdám, které po staletí sdělujeme: Že se má člověk v mládí něco naučit, aby byl platný, že se muž a žena mají chvilku jeden druhému dvořit, pak terpve se vzít, pak terpve žít jako muž a žena, že dětem je třeba dát něhu i řád rovným dílem. Stále si z toho někdo střílí – a nakonec ve statistikách vychází, že nejšťastnější jsou v průměru lidé, kteří se poměrně brzo vzali bez větších zkušeností, mají práci a tři děti. Je třeba zdůraznit: V průměru. Většinou, ne vždy. Je-li však jaký vědecký světový názor, tedy náhled na život, který by potvrzovala tvrdá statistická data, je to v zásadě to, čemu lid říká „katolická rodina“. V průměru, ne vždy.

Znát Boží zákon, pochopit Boží řád života, to je snadné – apoštol Pavel říká, že nektěré národy znají Boží Zákon i bez Zákona. Těžké je osobně, prakticky, svůj život s Božím Zákonem sladit. Tehdy přicházejí praktické potíže, potíže s druhými lidmi a se sebou samým, které jsou skoro nebo úplně neřešitelné. Tehdy, když člověk zjistí: U jiných lidí to jde, u jiných lidí by to šlo, ale u mě ne – tehdy našel svůj kříž.

Je třeba pamatovat na zákon Mojžíšův, na to, jak má život vypadat. Teprv když člověk vůbec zkusí žít dobře, zjistí, že život je docela vážná věc, že je tisíc věcí, které se mohou pokazit. Není nijak nepravděpodobné, že v každém osobním životě přijde den „veliký a hrozný“. Terpve, když se pokusíme žít svůj život rozumně a vážně, přijdou na nás obtíže a zklamání, přijde kříž, který z nás může sejmout jen Mesijáš, Syn Abrahamův, Syn Davidův, Syn Boží.

Proto je však před námi svátek narození Mesijáše, abychom od svého kříže, od všech starostí na chvíli opočinuli. Užijme té příležitosti, odpočiňme. Nám přece platí ta slova: „V den, který připravuji, boudou mým zvláštním vlastnictvím, budu k nim shovívavý, jako bývá shovívavý otec k synu, jenž mu slouží.“ Amen

.

Modlitba po kázání: Nebeský Otče, buď k nám shovívavý a dej nás odpočinout. Amen
541
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Pane, před Tvou tváří již nemůžeme mnoho učinit, čas přípravy ke svátku narození Tvého Syna je již u konce. Tebe prosíme, za nás všechny dokonči náš zápas, daruj nám pokoj v srdci i pokoj s našimi bližními. Želíme, pane, před tvou tváří života třinácti horníků, kteří v tomto svátečním čase zemřeli. Utěš, Pane, jeich blýzké. Pomáhej, Pane, všem, kteří se vydávají v nebezpečí, abyhcom měli světlo a teplo, všem, kteří se strají o náš bezpečný a pohodlný život, aniřž by kdo viděl jejich práci. Požehnej, Pane, všem statečným a dej jim dojít své slávy, zbabělcům změň srdce a veď je k srdnatosti. Požehnej tomuto městu i celé zemi, ať jsme k sobě všichni navzájem shovívaví a zažijeme v nadcházejících dnech pravou radost i pokoj. Skrze Krista, pro nás narozeného, jež jsi poslal z nebeské výsosti. Amen
Poslání: 1 Petrova 5, 7–9
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
264, 1