Introitus: Žalm 146
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách páté neděle po svaté Trojici.
546
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, nebeský Otče, blahořečíme Ti, neboť ty zamýšlíš pro člověka vše dobré. Proto také před tebou vyznáváme, že jsme, jako Adam, mnohokrát zatoužili mít svět Tebou stvořený ve své moci a na tebe se neohlížet. Po právu jsi nás vydal moci člověka, Pane. A my ti znovu musíme děkovat, že maříš úmysly vládců tohoto světa. Ty jsi to, kdo vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Děkujeme ti, že stavíš hráz každé lidské svévoli a každé ďáblově lsti. Dej nám, Pane, trpělivě snášet vládu člověka, být vděční za ty, kteří stojí ve své službě s upřímným srdcem. Posilni nás, abychom také dokázali stát proti všemu bezpráví a byli tak hodni tvého vyvolení, a byli tak podobni tvému Synu, který statečně vydal svědectví před Pontiem Pilátem i všem apoštolům a mučedníkům, kteří Tě oslavili před vládci tohoto světa, pro tvého Syna a skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Amen
1. čtení: Exodus 23, 1–6
477
2. čtení: Marek 12, 13–17

Můžeme si to sami zkusit. Prohlédnout si minci, až bude příležitost. Je tam vyraženo „Česká republika“ a je tam i její znak. A tato republika své peníze také chrání. Zničit minci nebo bankovku je trestné, ač to člověka napoprvé překvapí. Samozřejmě, proč by to někdo dělal. Ale přece. Se svým majetkem si člověk jinak může dělat co chce. Něco bezdůvodně zničit je vždy nectnost. Ale řekněme si, patří k pocitu domova, že si člověk může říci: Co zde neopatrností zničím, jen sobě zničím. U cizích se člověk musí hlídat, cítí se nesvůj, aby jim nenašlapal na koberec, nerozbil pěknou soupravu na kávu. I doma je škoda něco rozbít, ale co: Udělal jsem újmu jen sobě, bližnímu jsem jeho věc nezničil, hřích na mě neleží. Když člověk rozbije něco sám sobě, leží na něm jen mrzutost. Ale každá mrzutost před Pánem Bohem mizí, protože on stokrát víc slibuje. Hřích však před ním hanebně trčí.

Peníze tedy tvoří zvláštní výjimku. Zákon zakazuje je ničit. Přitom co je lepší majetek, než peníze? Dva milióny, za které člověk pořídí pěknou chalupu, se vejdou do kufříku. Kdežto když přijde požár nebo povodeň, chalupa zůstane na místě. Nikdo ji neodnese. A tak jsou peníze ten nejlepší majetek: Člověk je může nosit s sebou a když se mu zamane, promění je v co chce. Za peníze je všechno k mání. Tedy skoro všechno; ale zase pořád víc, než by člověk čekal.

V penězích se snoubí práce, důvtip, rozumné jednání, které člověk strčí do kapsy nebo do kufříku. A když člověk peníze má, má v nich moc je na jiném místě proměnit ve věci, v cizí práci atd. Člověk může proměnit penězi svět kolem sebe, prázdnou lednici proměnit v plnou, čtyři holé stěny proměnit v útulné místo. Může měnit svět kolem sebe, nemusí se nechat vláčet. S mocí, které je v penězích, jde tedy i svoboda. Ale peníze samotné vrchnost zakazuje proměnit třeba v popel.

Peníze bez vrchnosti totiž ani snad nikdy nebyly. Snad ještě když byly peníze ze zlata a stříbra, bez vrchnosti se obešly. Ovšem zase, když na penězích není napsáno: Tenhle plíšek je ze zlata a je to právě jeden zlatý; když tam tohle není napsáno, tak jak má člověk hned zjistit, že ten plíšek je opravdu ze zlata a že váží právě tolik a tolik, aby za něj šla koupit třeba sele. Jak to má člověk hned poznat, jak má věřit cizím vahám a jak má zase někdo jiný věřit jeho vahám? Trvá dlouho zkoušet peníze v nějaké kovářské výhni, ještě déle trvá domluvit se s někým na správných vahách. To už by pak to svoboda pomalu mizela, kdyby je člověk vždycky musel přeměřovat a převažovat. Už by je nemohl jen jedním pohybem ruky hodit na pult a odnést si z obchodu, po čem jeho srdce touží.

Aby měli peníze své nepopíratelné kouzlo, musí se za ně někdo zaručit. Někdo. Vlastně ne jen tak někdo. Já bych se za ně mohl zaručovat, mohl bych se dušovat, ale kdo by mi věřil. Prodavač by se za ně mohl zaručovat, mohl by se dušovat, ale nevím jistě, zda bych mu věřil. Musí se za ně zaručit někdo, kdo na nich nemá bezprostřední zájem. A nejlépe tedy ten, kdo už má dost, kdo už víc nepotřebuje, takže nemá zájem je dělat větší nebo menší. Někdo, kdo už má dost. Vrchnost. Ale proč by se někdo zaručoval za něco, co není jeho? A proto nezbývá nic jiného, než aby všechny peníze patřili jenom vrchnosti. My je máme jen půjčené.

A hned ta svoboda, co je v penězích, vypadá jinak. Ano, můžeme mít kufr plný peněz. Ale přijde nějaká reforma a pokud se k nim člověk nedostane včas, může je použít tak možná jako tapety nebo na podpal.

Ostatně, pořád na farní zahradě nacházím nějaké peníze. Je na nich napsáno: Československá republika. Protektorát Čechy a Morava. Československá socialistická republika. Ale žádná z těchto vrchností tu už není, aby se za ně zaručila a tak mi ani nikdo věřit nebude, že mají nějakou cenu; nikdo mi za ně nic nedá.

A to se dříve bankovky dušovaly, že jsou kryté zlatem. Už tak sto let nebo déle tohle není pravda. Vrchnost se ale tvářila, že to tak je a člověk se tvářil, že tomu věří.

Peníze jsou vždy založené na slibu. Na zaslíbení. Takový nápis byl na všech nejstarších bankovkách, na anglických penězích třeba doteď stojí: Banka Anglie se zaručuje vyplatit držiteli této bankovky tolik a tolik ve zlatě. Peníze jsou jako zaslíbení. Člověk má v ruce nějaký popsaný plíšek. Nebo ještě jasněji je to vidět na bankovkách. Papír a na něm nějaká slova. Zaslíbení. To se vlastně podobá situaci věřícího: Má v ruce svazek papírů, knihu, kde stojí: Kdo ve mě věří, neumřel, ale je živ na věky věků.

Proto nepochybně užitečné a prospěšné peníze jsou vždycky zároveň Božím protihráčem. Až to zaráží, jak ostrý je Kristus, když dojde na řeč o penězích. Ale tady opravdu dělá někdo něco na hraně. Od vládců tohoto světa máme napsáno: Slibuji vyplatit ve zlatě. Od vládce věčnosti stojí psáno: Všechno je vaše.

Tu se nás zmocňuje podobné rozčarování jako se zmocňovalo lidí Ježíšovy doby. My jsme poctivě pracovali, byli jsme prozíraví ve svých věcech a nakonec stejně nemáme nic svého. Nakonec to, co za to dostaneme, závisí na čestném slovu vrchnosti. A jaká bývá vrchnost, to každý ví. Jsou to jen lidé.

Bůh tu však v Kristu říká: Co chceš, člověče? Chtěl si v ráji svobodu? Chtěl si jako Bůh znát dobré i zlé? Dobrá. Ale nestvořil jsem tě samotného. Již na počátku jsem stvořil dva. Takže ve své vyvzdorované svobodě, jak tomu říkáš, vždy musíš počítat také s tím druhým. Dobrá, jsi svobodný, ale někdo jiný je ještě svobodnější. Jeho je tvá svoboda, proměněná v peníze a ty na něm závisíš. Svobodu důvěry v Boha si odmítl: Tu máš tedy ve svých penězích svobodu, založenou na důvěře v člověka.

A tak nám nezbývá, než na tuto hru na důvěru, na hru s penězi, přistoupit. Vrchnost se dále bude tvářit, že bankovky jsou kryté zlatem, my se dále budeme tvářit, že jí věříme. Když budeme prozíraví, včas peníze proměníme ve věci. Nebo si pořídíme peníze nějaké prozatím solidnější vrchnosti, třeba té švýcarské. Každopádně, pokud jde o peníze, pořád je to jen hra. Hra. A ta se hraje s lidmi, proto patří k pravidlům hry slabšímu spoluhráči občas přihrát. Patří k pravidlům hry umět s penězi prohrát. Patří se tedy nakonec to, co čteme v dnešním podobenství: Vrátit peníze, tyto hrací žetony, tomu, kdo nám je dal. Vrchnosti. Proto je dětinské a člověka ve víře dospělého nedůstojné nadávat na různé poplatky. Peníze nám dala vrchnost na hraní a ať si je tedy také vezme. Nemá totiž smysl jejím slibům příliš věřit. Přesto, co tu člověk na zemi má dělat než na tuto hru přistoupit. Také může ze hry vystoupit, být zcela odkázán na pomoc druhých. Ale i tak musí člověk s penězi dál nějak počítat, protože hru s nimi hrají odedávna všichni kolem něj. Kdo sám stojí mimo hru, ten se nudí a je mu smutno. Ale pořád, s penězi, to je jen hra.

Ale patří nám ještě jiný potištěný papír, než peníze. Jako je papír peněz silnější a houževnatější než obyčejný, tento je zase tenčí a křehčí. Tzv. papír biblový, papír, na kterém je tištěno Písmo svaté. Zde jsou také sliby. Ale ručí za ně ten, který neovládá jen jednu malou zapomenutou zemi. Který ovládá víc než světadíl, víc než celý svět. Který ovládá věčnost. Jeho slova nepomíjejí, jako všechny možné druhy císařství, republik a protektorátů. S ním se nehrají hry. Cena jeho slibů je Krytá životem, prolitou krví a zmučeným tělem jeho jediného syna. Každé tvrzení je prý zpochybnitelné, říkají filosofové. I když je napsáno na zlatě, i když je důmyslně vetkáno do prostřed papíru jako vodotisk. Jen to, že někdo trpí bolest, to prý zpochybnit nelze. A tak se s Bohem nehrají žádné hry. Nemá smysl se tvářit, že mu věřím a nevěřit mu. Tím člověk nic nezíská. Musí mu opravdu věřit a tedy také opravdu trpět s ním, nést každého dne svůj kříž.

Když tohle člověk má, má vyhráno. A pak už je jen spíše věc talentu, jak obstojí ve věcech, které takovou vážnost nemají. Jak obstojí ve hře s penězi. Nemá smysl s nimi podvádět, protože hra, která se nehraje podle pravidel, je nudná. Ale může si hru s penězi užít, může slabším hráčům pomáhat — to je pýcha, která skoro nikoho nezraňuje, když člověk ve hře pomůže slabšímu. A může také stále prohrávat. A přece by nebyl dospělý, kdyby proto trucoval. Jaký má člověk talent na hry, to o něm přece nic nevypovídá. Je ukvapené říkat: štěstí ve hře, neštěstí v lásce. Ale něco na tom je, že kdo nemá peníze, může mít zase něco jiného. A někdo má i peníze i něco jiného. Nakonec je to ale jedno. Čí je nápis? A čí je obraz? Císařův. Stejně člověku nakonec většinu věcí vrchnost zase sebere, proto je hloupé lpět na penězích. Vrchnost dala peníze, ať si je tedy zase vezme. To jsou slova oprávněné pýchy. Ale slova svaté pokory zní: Vezmi lásky mé si květ, vezmi, co je tvého, zpět; vezmi tělo, duši sám, kéž ti všechno cele dám. Amen

Modlitba po kázání: 
473
Ohlášení: 
339
Přímluvná modlitba: Bože Hospodine, Hospodáři světa. Tobě patří vše a jen z tvé ruky jsme dostali vše, co máme. Děkujeme Ti za všechny dary, které jsme dostali již v tomto čase a pro tento čas. Prosíme Tě, zachovej nám svou otcovskou péči, nevystavuj nás nouzi a strádání, neboť přece znáš naši slabost. Vědomi si této své slabosti, prosíme Tě také za všechny chudé. Ty, Pane, je pozvi k svému stolu ve své církvi. Jméno Kristovo ať je jejich slavným štítem a Tvůj Duch jejich bohatstvím. Pane, před tebou jsme jen žebráci, vše máme od tebe. Dej nám to srdcem poznat a dej nám srdce štědré a velkorysé. Ty vše moudře spravuješ, proto Tebe prosíme, abys nás vyučil, jak druhým pomáhat účinně a prozíravě, jak ve všem pomáhat i duši a na Tebe ukazovat. Celý svůj příští týden, své každodenní starosti vkládáme do modlitby, kterou nás naučil Tvůj Syn: Otče náš
Poslání: Kazatel 7, 8–14
Požehnání: Žalm 67
467