Introitus: Žalm 51, 1–10
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách deváté neděle po sv. Trojici.
498
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Soudce i Zachránce. Přinášíme před tebe v tuto svatou hodinu všechny naše skutky uplynulých dní. Před tvou tváří se nyní radujeme ze všeho dobrého, co jsme z tvé moci učinili; ač v tu chvíli byla naše duše vratká. Nyní jsme s tebou a naše duše okřívá. Ty však vidíš vše. Tvůj Syn snášel stejné těžkosti a přece Ti byl věrný až po smrt; a to smrt na kříži. Pro jeho slavné velikonoční vítězství se odvažujeme před tebe předložit i všechny své zlé skutky. A je jich mnoho, Pane. Až si nás přijal za své, my jsme tvé jméno ve světě zahanbili a vydali hříchem v posměch. Patříme na Krista, jednoho z nás a přeci dokonalého a odhazujeme před tebou všechny své výmluvy. Jsme před tebou nazí a v hanbě, pane. Prosíme tě vroucně, přikryj nás královským pláštěm zásluhy Kristovy a svým svatým duchem nás posvěť, abychom tě nyní upřímně a s radostným srdem mohli oslavovat. Skrze Krista Ježíš, našeho Pána. Amen
1. čtení: 1. Samuelova 12, 1–9
274
2. čtení: Marek 12, 35–37

Jak mohou zákoníci říkat, že Mesiáš je syn Davidův? Ptá-li se takto Ježíš, je jistě připraven na naši odpověď. Měli bychom tedy mít nějakou připravenou. Ptá se nás, abychom si sami odpověděli. A abychom zjistili, že naše odpověď nestačí. Odpovězme tedy prozatím starým židovským příslovím: Když otec smrdí po česneku a matka po cibuli, dcera nebude vonět po růžích.

Jak jsme se vzali na světě? Jsme jen spojením našeho otce a naší matky. Po otci máme třeba nos, po matce oči. Moc jiného už se na nás nenajde. Leda by se u nás projevilo něco, co měl otcův otec nebo děd. Jedině tak je možné, že nevypadáme jako jednoduché spojení našeho otce a matky. Ale stejně; v zásadě jsme utvořeni z toho, co do manželství přinesl náš otec a naše matka.

Proto si také lze přát jen takového Mesiáše, který je z královského rodu. Někoho z osvědčené rodiny. Písmo samo, dokonce samotná evangelia, tohle ostatně nepopírají. Hned první evangelium, Matoušovo, začíná, vzpomeňme: Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. A to proto, že už dříve je psáno: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Nebo: Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.

Uvědomme si teď, že není nic, na čem by Písmo šlo nachytat. Lidé s oblibou říkají: V kostele zní všechno tak pěkně, ale ve všední den je to jinak. Faráři lakují všechno na růžovo, ale skutečný život dokáže být pěkně temný. Nuže, není to tak. I samotný střed Písma, i listina rodu Ježíše Krista souzní s mnohdy trpkou lidskou zkušeností: Člověk se těžko vymaní z toho, čím prostě je. Příkladů je nesčíslně: Od těch nejjednodušších, tělesných, až po ty duchovní. Lidé stižení hluchotou mývají hluché děti. Čí otec nemá vlasy, ten už pomalu může své vlasy začít počítat; bude jich každého dne méně. To je ještě vše celkem únosné. Jsou horší věci: Dívka, která má za otce surovce, nejspíše si za muže vezme zase surovce, jak známo. Kdo má za matku semetriku, nejspíše se s ní i ožení. A ještě hůře: Ke komu se v dětství zle chovali, zřejmě se stejně oplatím svým dětem. Toto vše je jedna z nejhrozivějších věcí v životě. Člověk neví co se životem. Chce se tedy vrátit pro radu ke svým vlastním počátkům. Ale tam, u svého otce a matky, nejspíš nalezne tu samou potíž, jakou má sám.

Odtud ostatně pochází, že pro každý svůj špatný čin dokážeme najít důvod. Nikdo totiž nejedná zle jen tak. Po každém zlém činu je snadné říci: Můj život je prostě takový, že jsem nemohl jednat jinak. Vy můj život nežijete. Ale z mého pohledu bylo hrozně těžké rozhodnout se jinak. Už jsem tak prostě naučený, za mým rozhodnutím je dlouhá zkušenost a dlouhá tradice. Něco, co se předává z generace na generaci.

Každému z nás se tak také snadno posuzují druzí lidé: Jak jen mohl udělat to a to! Na sebe bychom tak přísní nebyli znali bychom své důvody. To by byla dostatečná omluva za všechno naše špatné jenání.

Vtipně to řekl dranatik Oscar Wilde: Dokážu odolat všemu kromě pokušení. I první člověk Adam, rodičů nemaje, říká: Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a A co? Co? To je právě nemoc naší doby. My, lidé, to dnes stavíme takto: Z toho, že je pokušení, nutně plyne, že je také hřích. Lidé milují různá se. Dnes se už do kostela nechodí. Dnes se už lidé nemodlí. Dnes se už bible moc nečte. Dnes se hodně pracuje a tak na nic není čas. Kupodivu, to kouzelné slůvko se se už daleko méně objevuje ve větách: To se nesmí. To se musí.

Neplakejme však nad svou dobou. Žijeme v úžasné době! Úžasné v tom, že dnes je člověk opravdu nahý, jako kdysi v ráji. Dnes alespoň nikdo neschovává své nectnosti a slabosti za Boží jméno. Dnes je alespoň bezradnost lidí otevřená. Dnes se říká se. A se vlastně nic neznamená. Dnes alespoň lidé nehalí svůj hřích pod průhledný plášť falešné zbožnosti. Jen ten, kdo je opravdu zbožný, řekne dnes, že je zbožný. Když se dnešního člověka zeptáme, proč nejedná jako křesťan, odpoví upřímně: Protože prostě nejsem křesťan. Žijeme v poměrně blažené době, protože dnes lidé na svou omluvu většinou uvádí jen svou slabost. A to není žádná omluva. Dnes vlastně lidé říkají: Selhal jsem, protože jsem selhal. Chybuji, protože jsem člověk chybující. To není vůbec špatné východisko pro slyšení evangelia. Pro slyšení slova, jež vysvobozuje od slabosti a hříchu.

Proč Mesiáš není syn Davidův, přesto že je z Davidova rodu? Protože David měl pro své jednání právě jen takové důvody, jako má každý. Každý má svou výmluvu a měl ji i David. Podívejme se na část jeho příběhu, když David bojuje s Pelištějci:

Když se David doptával Hospodina, on odpověděl: „Netáhni. Obejdi je zezadu a napadni je směrem od balzámovníků. Jakmile uslyšíš v korunách balzámovníků šelest kroků, tehdy si pospěš, neboť tehdy vyjde před tebou Hospodin a pobije tábor Pelištejců.“

Když se vedly bláhové spory o to, co z Davidových příběhů lze zachovat jako skutečné a co je jen povídačka, jedna učená žena moudře napsala: Neměňte na jeho příbězích nic. Protože tak, jak to bylo s Davidem, tak bychom si to ve svém životě přáli. Jak rádi bychom při každém důležitém rozhodování slyšeli: Jakmile uslyšíš v korunách balzámovníků šelest kroků, tehdy si pospěš, neboť tehdy vyjde před tebou Hospodin a pobije tábor Pelištejců. A takto skutečně David svým životem procházel. Jak rád bych od Boha slyšel: Až zašumí v živém plotu, tehdy je vhodný čas napsat kázání, tehdy zajdi za tím a tím, tehdy a ne jindy zařiď to a to. A myslím, že po tomhle ve svém rozhodování touží každý: Až dostaneš znamení, udělej to a to a nespleteš se, Bůh bude s tebou.

Ale jaký je pak Mesijáš Davidův syn, když se v zahradě Getsemanské po třikrát modlí: Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. A v žádných balzámovnících nezašumí, žádný hlas z nebe se neozve. Ač je duše Ježíšova smutná až k smrti, ať při modlitbě potí krev, pořád je jen ticho. Odpověď nepřichází. Na místo ní přichází chrámová stráž. Je vidět zdaleka. Pořád lze ještě utéci, Ježíš ostatně dopředu ví o Jidášově zradě. Jeho učedníci se ještě pořád chtějí být mečem a snad i mají ve zmatku noci proti chrámové stráži šanci. Ale Ježíš se podrobí boží vůli. Bez jakéhokoliv znamení. Ví jen, že je o Mesijáši psáno, že bude popliván a zbit, vydán pohanům a ti jej zabijí. A po třech dnech vstane.

Později v životě, když David spí s ženou jiného muže, ba dá ho proto zabít, přijde k němu prorok Nátan. Vypráví mu příběh o jediné ovečce, kterou ukradl ten, který jich sám měl velmi mnoho. David sám nad sebou nemůže než vynést ortel, aniž by to tušil: Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! Selhal jsem, protože jsem selhal.

Po tom všem tedy můžeme říci, že Ježíš Kristu, Mesijáš, je i není synem Davida. Na začátku Matoušova evangelia čteme listinu jeho rodu. Od Adama, až po Josefa. A přitom víme, že Ježíš se narodil z čisté Panny. Do života si tak přináší tradici své rodiny. Tradici králů, kteří byli od Boha pomazaní. A Mesijáš neznamená nic jiného než pomazaný. Tradici králů, které vedl Bůh. Ale když bylo na nich, když zrovna neševelilo v balzámovnících, podlehli okolnostem. Hřích není nic jiného, než podlehnout okolnostem. V zahradě Getsemanské stojí Ježíš znovu po staletích na jejich místě. Ptá se, jak se má rozhodnout. Ale nikdo mu neodpovídá. A nejde mu teď o nějakou ženu, nejde mu o slávu na bitevním poli jako králi Jošijášovi. Jde mu o život. Kdo by nechápal, kdyby teď utekl. Ale on se po staletích rozhoduje znovu na místě svých královských předků. Zná svůj rodokmen, zná jejich příběhy, okolnosti jejich života. Ví, jak to s králi v Izraeli chodilo. Je po staletích znovu na místě svých předků. A říká: Ne jak já chci, ale jak ty chceš, Bože.

Závěrem tedy: I my máme svůj rodokmen. Ostatně máme přímo přikázáno: Cti svého otce i svou matku. Máme znát jejich příběh, máme chápat okolnosti jejich životů a důvody, proč se v jistou chvíli svého života rozhodli špatně. Jsou to totiž i okolnosti našeho života. My teď, v této době stojíme na jejich místě. Uplynul věk jedné generace. A my znovu stojíme na témže místě jako oni. A žádný balzámovník nezaševelí. Místo toho máme ve křtu toto slovo:

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.

Máme stejné podmínky jako naši rodiče. Ale v těch samých podmínkách je rozhodnutí na nás. A to správné rozhodnutí zní: Ne, jak já chci, ale jak ty chceš.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, ty jsi hleděl v Getsemanské zahradě do tmy a žádná naděje před tebou nebyla, ty jsi pro nás sám sebe zmařil. Tvou kořistí byl věčný život. Proto my tam, kde je hrob a zmar, vidíme nyní světlo tvého vzkříšení. Proto v tebe doufáme a prosíme tě: Dej nám v našich malých rozhodnutích opřít se o tvé mocné rámě, abychom s tebou, s tvým Otcem a s Duchem svatým byli živi v blaženosti, na věky a navždy. Amen
510
Ohlášení: 
504
Přímluvná modlitba: Náš nebeský Otče, oslavujeme tě slovy tvého služebníka Davida: I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. Prosíme tě tedy dnes zvláště za rodiče. Ty znáš slabost člověka a přece jsi svěřil muži a ženě, aby tebe před dětmi zastupovali. Oživ svým Duchem slitování okoralá lidská srdce, aby skrze všechny rodiče proudila k dětem tvá všeobjímající láska. Zjev ve všech rodinách své odpuštění, aby rodiče pro vlastní hřích před dětmi neochabovali a vedli je ke kázni a spravedlnosti, které se přece každým rodičům někdy nedostává. Tvému synu, pane, ukládal Herodes o život. Proto Tě prosíme, zastaň se ohrožených dětí, uzdrav zraněná dětská srdce, v nejhlubších temnotách to buď přece ty, kdo je dětem přítomen. Chválíme Tě za všechny, kdo děti chrání a pečují o ně, s důvěrou Tě prosíme, abys jim dal sílu a vytrvalost, abys odměnil jejich skutky ctí a radostí. Jako tvé děti k tobě voláme slovy tvého jednorozeného Syna: Otče náš
Poslání: 1. Petrova 1, 17–23
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.
489