Introitus: Žalm 22, 24–29
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího … Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách n. neděle po sv. Trojici.
159
Vstupní modlitba: Hospodine zástupů, náš nebeský Otče, přinášíme dnes před tebe v tento svatý den všechny své viny uplynulých dní. Přišli jsme za tebou, protože nemáme zalíbení ve zlém. Protože jsme zahlédli smutné konce našeho sobectví a naší slabosti. Takoví, jací jsme, před tvůj svatý trůn nemůžeme předstoupit. Ale poznali jsme tvého Syna. My před tebe předkládáme jen své viny. On vzal naše viny na sebe a předložil ti svatou a neposkvrněnou oběť, když se za nás obětoval na kříži. Za Krista a skrze Krista, nejvyššího velekněze, ti děkujeme, že jeho krev stále nanovo smývá všechny naše hříchy, takže už nejsme poskvrnou tohoto tvého svatého domu. Prosíme Tě, posvěť nás nyní svým svatým Duchem, ať jsme způsobilí tě nyní chválit, uctívat a tebe i prosit za vše potřebné, čeho se nám nedostává. Amen
1. čtení: Leviticus 20, 7n
166
2. čtení: Marek 12, 38–44

Dlouhou řízu, kterou mám nyní na sobě, nosili před staletími duchovní i církevní učenci jako své běžné oblečení, i ve všední den. Dnes již faráře na ulici nepoznáme; i kdyby jej někdo nakrásně chtěl zdravit nebo se na něj s něčím obrátit, nerozezná jej od ostatních, pokud jej nezná.

Ve velkých kostelech zůstávají často přední lavice prázdné. A nic nepomůže, když naivní kazatel vemlouvavě přemlouvá shromážděné, aby se přesunuli blíže k němu, aby nemusel tolik namáhat hlas. Je to jak prosit lidi, aby se dobrovolně posadili do průvanu nebo na židli s ulomenou nohou. Takové místo pochopitelně nikdo „schytat“ nechce.

Přichystáme-li pro návštěvu, kterou důvěrně neznáme, nějaké pohoštění, taktéž zůstane většinou téměř netknuté. Člověk má skoro pocit, že různé pochoutky připravil lidem jako past, jako nějakou zkoušku. Jako zakázané ovoce, jehož se není radno dotknout.

Modlitbu na veřejnosti už lze jen těžko spatřit, ba mnozí považují modlitbu za tak soukromou věc, že je neslušné se na něčí modlitební život vůbec ptát.

Naposled, i s chudou vdovou je to dnes jinak. Tehdy „mnozí bohatí dávali mnoho.“ Tedy mnozí bohatí. Dnes, soudě podle běžných lidských řečí, mnoho bohatých není; ba chudí jsou snad všichni. A tedy i všichni ti, kteří dávají, dávají ze svého nedostatku.

Zdá se tak, že Ježíšova slova došla v našem věku svého cíle. Tedy pokud bylo Ježíšovým cílem převrátit všechen řád světa. Z černé udělat bílou. Z každé věci udělat její opak.

S čímž se těžko smiřuji. Svět je již tak plný různých převleků. Dospělý člověk musí být už tak dost opatrný, aby neskočil na nějakou lest. Ba jak jen děti odrostou, učíme je: Některé věci nejsou takové, jaké se zdají být.

V tomto se těžko smiřuji se svou dobou, kterou, jak jste si všimli, spíše jinak chválím. Viník je oběť, oběť je viník. Spořádaní jsou zkažení, vyvrhelové jsou ryzí. Těžko se v tomto smiřuji i s velkou částí své církve, kterou mám ještě daleko raději než svou dobu: Zbožnost jako by byla prokletá, bezbožnost svatá. Čím je církev světštější, tím by měla být více Kristova. Z těch dvou synů dobrého Otce je prostě správný ten marnotratný.

Nemyslím však, že evangelium, kterému jsem uvěřil, není nic víc než jednoduchá matematická operace; jen to, že místo plus dáme mínus a místo mínus plus.

Setkal jsem se spíše s tím, že sní-li vůbec lidé o nějaké církvi, tak o takové, která z vnějšku vypadá přesně tak, jak ji popsal Ježíš: Před očima mají obrázek malebné vesničky, kterou se ránem ubírá dobrotivý pan farář v dlouhé říze. Každý ho hned zdraví on s úsměvem na pozdrav odpovídá. Lidé se jej nestydí zeptat na radu a on jim laskavě a moudře odpovídá. Na venkovské veselce sedí na čestném místě u stolu, střídmě upíjí a občas řekne nějaké moudré a útěšné slovo. U stolu sedí pan farář, a proto se lidé hanbí chovat jako utržení ze řetězu; vědí však také, že se veselí s nimi a má pro ně pochopení.

Na dalším obrázku vidíme venkovský kostel, kde v prvních řadách sedí lidé nejváženější, protože nejmoudřejší a nejpoctivější. A tu zas vidíme pana faráře v komůrce nějaké vdovy, jak s úsměvem chválí bábovku, kterou přikusuje ke kávě a ta žena z toho má radost. Nepřišel jen tak na kus řeči, odchází s modlitbou. Když se pak sbírá na kostel, bohatí sedláci dávají nejvíc a lidé jsou rádi, že je ve vsi mají.

Kdo by v takové vsi nechtěl žít? I velký boháč z velkého města snad někdy zpomalí svůj vůz, když z dálky spatří barokní vísku a naivně se zasní: Tak nějak to tam asi chodí, to by nakonec byl ten nejhezčí život. I životem semletí dobrodruzi a bouřliváci, otrávení už vším, prchají někdy marně za tímto snem na venkov.

Marně. Taková ves nikde není, ani takový farář, ani takoví presbyteři, ani taková vdova, ani takoví sedláci.

Tedy, úplně přesně taková nikde není. Všechny chyby farářů, věřících, presbyterů, ty máme stejně pořád před očima, všechno se ví. Ale přitom všem je pořád dost docela slušných sborů s docela upřímnými faráři a docela prozíravými presbytery, sborů, kde se lidé mají navzájem rádi, jak se to jinde moc nevidí. Ale kdo se po nich ptá, z úst samotných farářů, z úst samotné církve se často dozví spíše něco takového jako: My nejsme lepší než vy, my jsme vlastně horší. A zaražen odejde, i když by býval byl nakonec možná docela příjemně překvapen.

Pak si říkám: Nemá dnešní Ježíšovo naučení nakonec docela prostý význam? Tedy takový: Mnozí lidé od nás křesťanů ještě pořád právem čekají něco lepšího, než běžně znají ze světa. Správné je soustavně se snažit toto očekávání naplnit a nenechat se odradit našimi, často i docela vážnými, hříchy. Nevzdávat se kvůli vlastní slabosti. Protože toto očekávání, jak je vidět, dodnes nezmizelo. Ani v nejmladší generaci: Dvanáctiletá děvčata se téměř proti vůli rodičů hlásí na otevřeně křesťanskou výuku náboženství. A to v národě, kde slovo křesťan nejspíše vyvolá obraz mlsného mnicha opřeného o sud a ukusujícího z husího stehna poté, co podpálil hranici s tuctem čarodějnic. Na to už jsme zvyklí; překvapením však je, jak hodně lidí řekne: Vlastně bych rád chodil do kostela.

A tito lidé nás právě vidí v bílých řízách, faráře by na ulici pozdravili, kdyby jej poznali. Jejich očekávání se nezbavíme tím, že řekneme: My jsme vlastně strašní, nic od nás nečekejte. Tím jim jenom ublížíme, ale oni budou čekat dál.

Ostatně jsem si všiml: Že se v církvi rychle šíří klepy, říkají často nejhorlivěji ti, kteří je nejvíc šíří. O podlosti v církvi mluví nejčastěji ti, kteří podlosti pášou. Komu záleží na tom, aby byla církev skutečně svatá, ten by takovou věc přece neřekl s ledovým klidem; nebo dokonce s pobavením. Ježíš jistě říká: Nespokojte se s tím, že si vás lidé váží, ale skutečně se snažte jednat tak, aby si vás vážit mohli. Ale rozhodně tím neříká: Řekněte, že jste hříšní a pak si hřešte, jak chcete.

Do těch bílých říz jsme totiž nakonec už křtem oblečeni. A ty bílé řízy křtu už prostě nejde sundat. Neoblékli nás totiž do nich lidé, ale sám Bůh všemohoucí. A ten nejvíc od nás čeká, že budeme hodni úcty i před lidmi. Ten nás totiž proto vyvolil, aby nám je oblékl a abychom byli světlem světa. A povzbuzením nám buď, že koho si Bůh vyvolil, toho také dovede k cíli. I když ten člověk, jak se sám zná, je opravdu strašný. Ale pokud bere Boha vážně, nemůže se zpěčovat jeho vůli. A musí věřit, že v té bílé říze alespoň někdy obstojí Bůh nedělá nic zbytečně.

Obraťme se však pomalu k závěru o něco věcněji: Právě ten příklad s chudou vdovou se k tomu hodí. V naší zemi a říkám to, bratři a sestry, docela často dnes v naší zemi vlastně skoro nikdo chudý není. Vyrůstal jsem ještě ve státě, kde poměrně chudí byli skoro všichni. Kde si ženy módní oblečení většinou musely ušít samy, třeba dokonce z ubrusu; kde se z pouhé nouze nic nevyhazovalo. Já dnes s jistou mrzutostí skladuji na faře desítky kil oblečení, které nikdo nechce, protože i člověk bez domova má svou důstojnost.

O tom však mluvím jen proto, abych ukázal na důležitější, obecnou duchovní zkušenost: Člověku se lépe dává, když si uvědomí, že je vlastně bohatý. Ani to nepocítí, dává z nadbytku. Dá víc nebo míň podle svého uvážení, stejně ale vlastně bez bolesti. A to je vlastně hezké, ne? A pak jsou ovšem přeci jen i dnes chudí, u kterých je jasné, že jim každá vydaná koruna navíc musí způsobit potíže. Ne to, kolik dají, ale že vůbec dají, je zabolí. A to je hrdinské a výjimečné, hodné úcty.

Raději však pryč od peněz. Dnes je jich všude plno a čeho všude plno, to nemívá až tak velkou cenu. Alespoň duchovní hodnota peněz je dnes daleko menší, než v Ježíšově době. Jsou sbory naší církve, kde je lidem dobře, ač za sebou třeba již deset let táhnou desetitisícové dluhy. Peníze dnes znamenají méně, než dřív. Duchovní věci hodnotu neztrácejí.

A tak, v jednání a smýšlení: Máme různé duchovní dary. Některé z nás mnoho nestojí být milí, jiné mnoho nestojí být střídmí, zase jiné mnoho nestojí být otevření nebo třeba prozíraví. Lidé tyto své dary uplatňují, víc nebo míň. Je to vždy milé. Takové přirozené. A pak máme každý také slabiny, vyloženě zakrnělé části charakteru. A příklad chudé vdovy by nás měl povzbudit k tomu, abychom se i v těchto oblastech snažili, protože i to málo z našeho nedostatku je výjimečné a heroické. V našich slabostech je i malý pokrok velká věc. Malými krůčky hrdinně vítězme nad svými slabostmi, pro slávu Boží a blaho bližních. K tomu nám pomáhej každého dne, Pane Ježíši Kriste! Amen

Modlitba po kázání: 
473
Ohlášení: 
477
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi nám příkladem pokory. Prosíme Tě dnes za všechny, kteří tě v pokoře a skromnosti hledají. Prosíme Tě především, abychom jim nebyli překážkou. Dej abychom, když o Tobě mluvíme, nemuseli také dodávat, že Ty jsi jiný než my, abychom se nemuseli bát, že tvé jméno ve světě pošpiníme. Střež svým Duchem naše rty, aby byly vzdáleny pomluvám. Nauč nás zacpávat si uši před jedovatými slovy. Naše srdce ať se odvrátí od špatného smýšlení o druhých, naše oči ať dokážou hledět především na tvé dobré dílo v tomto světe. Naše srdce proměň k laskavosti a milosrdenství. Uč nás skromnosti a trpělivosti. Smyj z nás všechnu povýšenost. Naplň naše útroby hrdostí na tvé svaté jméno, na to, že ač sami nejsme nic, jsme zcela tvoji. Pro své příští dny prosíme nyní slovy, která jsi nás ty sám naučil: Otče náš …
Poslání: Efezským 1, 3–12
Požehnání: Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, …, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Amen
486