Introitus: Žalm 103
Pozdrav: Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách slavného Božího hodu velikonočního.
103
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, tvůj jednorozený Syn slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe; prosíme tě: dej, ať ve světle jeho vzkříšení vstaneme k novému životu, a obnov nás svým Duchem, abychom směřovali k tobě do nebeské slávy; kkrze tvého Syna, jenž s Tebou a Duchem svatým jako jeden Bůh žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Deuteronoium 30, 9–15
343, 1–4
2. čtení: Marek 16, 1–16

Ježíš káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného. Na první poslech překvapí, že setkání učedníků se vzkříšeným Kristem proběhne v rozhořčení. Tři dny nazpět, při velikonoční večeři, s nimi mluví ještě jako s důvěrnými přáteli. Řeklo bych až s takovou něhou, kterou člověk s dobrých důvodů šetří, aby neztratila svou závažnost. Když někomu řeknete: „Velice jsem toužil s vámi jíst beránka“ a „vy jste moji přátelé“, tak to pak spíš neopakujete ještě nekolikrát. Protože to by vypadalo, jako že si tím nejste jisti. Před svou smrtí na kříži překročil Ježíš čáru zdravého odstupu učitele k žákům a dal jim jasně najevo: Jste mi drazí.

Teď kárá jejich nevěru a tvrdost srdce, je z počátku daleko odměřenější. A my si snad říkáme: Nebyly kříž a tři dny v hrobě hodně tvrdá zkouška? Jistě by byla: Kdyby jim Ježíš běh budoucích událostí neoznámil třikrát dopředu. A kdyby jim během večeře a ještě v zahradě neoznámil, že teď to nastává. Jistě by nebyl důvod se hněvat na někoho, kdo neudělá zkoušku z oboru, o kterém nic neví. Jistě je důvod se hněvat na člověka, kterému bylo řečeno: Zkouška je z kapitoly devatenáct a dvacet této učebnice a je za týden. Nauč se to. Také že anděl později říká: Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl. Vzkříšení je sice nová, neznámá věc. Ale to jsou pro neznalého třeba i písmenka hebrejské abecedy a věřte mi – každý se je dovede naučit tak do týdne. Tedy pokud nemá v plánu něco úplně jiného.

Tak se v okamžiku vzkříšení, nejdůležitější chvíli od počátku času až do konce světa, ukazuje nemoc našich nejvšednějších dnů: Prostě nás nezajímá, co druhý říká, pokud to nesouhlasí s našimi představami a pocity. Dodnes i v církvi najdeme lidi, kteří si vystačí s pár Ježíšovými podobenstvími. A protože jsou to podobenství, hádanky, je snadné je vyložit po vlastní chuti. Ale že Ježíšovi opravdu záleželo na tom, aby učedníci byli připraveni na jeho kříž, aby čekali na jeho zmrtvýchvstání, to je celkem míjí. Vlastně je moc nezajímá, co Kristus opravdu říkal, jako je nezajímá, co říkají jiní lidé.

Krista nazývali jeho učedníci Mistře a my si jej po vzkříšení můžeme skutečně představit jako mistra na dílně, který svému žáku několikrát říká: Nejdřív udělej důlek, než začneš do plechu vrtat. Ale on to pak stejně neudělá. To není nešikovnost, ale úplné ignorování, zazdívání druhého. To už pak začíná být osobní.

Ježíš mluvil o království Božím jako o pokladu v poli, na který nečekaně narazíte. A o vzácné perle, kterou máte náhle šanci koupit na bleším trhu. Jako o věcech, které vám nečekaně spadnou do klína. To proto, že se po nás žádá jen víra, která není težká k uvěření. Apoštolové mnoho mluví o milosti. A milost, to je snížení laťky, laskavé vyjití vstříc lidské slabosti. To proto, že se po nás žádá jen víra, která není težká k uvěření. Chce se po nás něco nepříliš těžkého. Ale když nám byly věci tak usnadněny, tak alespoň to málo, co se po nás chce, musíme provést řádně. Asi jako kdyby nás zaměstnavatel poslal domů po dvou hodinách práce, řekl: Můžete domů, jen tu před odchodem zameťte. Tak když nám prokázal laskavost, tu jednu věc je potřeba provést řádně. Jinak to znamená, že si jeho laskavosti nevážíme, že jej nebereme vážně. Jen málo stačí ke spáse – a to málo je ovšem nutné. Věřit.

A když mluvíme o víře, málo se v našem čase (protože to tak nebývalo vždy), málo se v našem čase mluví o tom, že pro víru je důležité poctivě, logicky uvažovat. Žádný div, že pak vadne víra, která úplně zapomněla na rozum. Která si nedala práci s tím seznat, že evangelium je snadné k uvěření. Druhá věc, kromě Kristových slov, kolem které se točí dnešní čtení, je ten těžký kámen před hrobem. Nikdo, naprosto nikdo neměl zájem jej odvalit. Na mrtvém Kristu už si neměl kdo co vzít. Nebylo v zájmu velekněží ani Piláta, aby tělo zmizelo. Vždyť mrtvé tělo Mesiáše krále, to mohl být jejich stálý důkaz a stálý trumf. A také nám i Matoušovo evangelium sděluje, že na tuto možnost velekněží hned pamatovali a dali hrob střežit pilátovými vojáky. I kdyby chtěli zabránit tomu, aby se z místa stalo poutní místo mučedníka a tělo vzali (jak si dle Janova evangelia mohla myslet Marie Magdalská), stále by se jim hodilo si tělo nechat a kdykoliv na ně moci poukázat, když se víra ve vzkříšení začala šířit.

Jediný, kdo mohl mít zájem na tom otevřít hrob, mohli být Kristovi učedníci. Ale jsou to právě oni, komu se nejméně chce věřit, že tělo zmizelo. Protože to by právě znamenalo něco nového, čemu je třeba se naučit. Totiž že smrtv nemá už svou váhu ani vážnost. Že nyní terpve má opravdu smysl vše opustit a kázat evangelium. Nyní terpve má smysl jít vstříc výsměchům, hněvu davů, zatčením, vězněním, mučením i smrti. Jak víme, učedníci tomu nebyli nakonec schopni u pozemského Ježíše – a to měl ještě přízeň davů. Petr, který dával najevo toto odhodlání, pak zapřel při první známce nepříjemností. Po vzkříšení však téměř všichni apoštolové časem za víru umřou jako mučedníci, nezradí ani jeden. Pro víru ve vzkříšení vidí zemřít Štěpána, dále Jakuba, bratra Páně. Petr čeká ve vězení na Herodův soud a popravu a jen zázrakem je zachráněn. Vidí pro víru trpět jiné.

Víra jim rozhodně nepřináší pohodlný život, ani klid, ani bohatství. A ani slast z moci, neboť vidíme, že od počátku nemá církev jinou hlavu než Krista, apoštolové mají určité výhrady jeden k druhému, jak je znát z jejich listů. Pavel otevřeně zpochybňuje některé Petrovo chování. A Petr nakonec nevede ani církev v Jeruzalémě, jak by se čekalo, ale je to Jakub. Co by z toho všeho měli, pokud opravdu neviděli prázný hrob? Pokud neviděli vzkříšeného? To se opravdu vzpírá logice. Proto, pokud chceme popřít víru, buďme důslední a popřeme spolu s ní i logiku. I to, že naše jednání nějak souvisí s realitou.

Není to tedy nakonec rozum, co se vzpírá víře, ale srdce. Co ženám řekne anděl není nic než to, co jim říkal sám Kristus. Ale ukazuje se, že si nejspíš vůči jeho řečem nechávali jistá zadní vrátka. Že si tyto matky mysleli své, jako ostatně matka obvykle nahlíží na objekt své lásky stále trochu jako na dítě, které nelze brát vážně ve všem. Když pak apoštolové nevěří ženám, nevzpírá se rozum – svědectví o prázdném hrobu zní logicky – ale srdce. Které v jisté mužné povýšenosti nebude věřit řečem starých žen.

Pokud my pochybujeme o apoštolském svědectví, je to opět naše srdce, které nestojí o nic z vnějšku. O svědectví této jediné souvislé zprávy o dějinách lidstva, pečlivě opisované generacemi. Srdce, které nechce přemýšlet o logice jednání druhých lidí. Srdce, které, přemoženo slabostí těla, nechce se ničemu novému učit, nově se na věc podívat, pokud je odkázáno na svědectví druhých a nepřijde si na věci samo. Srdce, které je líné myslet a poznávat.

Pohleďme proto závěrem na bělostného anděla, sedícího na pravé straně hrobu. Anděl nemá tělo, ale je čistý duch. Čistý rozum a čistý cit. Vzříšení bylo podle Písem Bohem skryto i před anděly. Ale když nastává, anděl, tento čirý rozum a ryzí cit, přirozeně touží to místo spatřit – a podle dalších svědeství evangelií jich tam bylo dokonce více. Jaksi, jdou tam najisto, protože to celé dává jasný smysl. Zde vidíme, že pokud se nenecháme ovládat tělem a vášněmi, pokud věc přenecháme nestrannému uvažování a ve zkoumání Písem budeme vytrvalí, i nám přijde vzkříšení jako věc, snadná k uvěření. A tu radost, která se nabízí vlastně zadarmo, nám nikdo nevezme. Amen

Modlitba po kázání: 
343, 5–8
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: V pokoji modleme se k Pánu: Pane, smiluj se. / Za pokoj z výsosti a za spásu našich duší modleme se k Pánu! / Za pokoj na celém světě, za blaho svatých Božích církví a za sjednocení všech modleme se k Pánu! / Za tento svatý chrám, za ty, kdo do něho vstupují s vírou, zbožností a bázní Boží, modleme se k Pánu! / Za pastýře církví, za diakony a všechy kteří konajížbu v Kristu a všechen Boží lid / Za ty, kdo nám vládnou a zavšechny, kdo nás chrání, modleme se k Pánu. / Za toto město, za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí, modleme se k Pánu! / Za příznivé počasí, za bohatou sklizeň a pokojné časy modleme se k Pánu! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně, za jejich spásu modleme se k Pánu! / Za vysvobození ze všech zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně modleme se k Pánu! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou, všemi praotci, proroky apoštoly a mučedníky, sami sebe i druh druha a celý náš život svěřme Kristu, našemu Pánu./ Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: Židům 11, 1–10-(32–40)
Požehnání: Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu. Amen
334