Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 2 Samuelova 7, 17
2. čtení: Marek 16, 1–16

Ženy šli ke hrobu hned brzy ráno, aby pomazali Kristovo mrtvé tělo. Jejich jednání je statečné – jdou vyjádřit úctu nepříteli státu, kterého se ostatně zřekla i církev. Ba ta jej v přehnané opatrnosti a falešné odpovědnosti nahlásila a státu předala. Je to statečné a příkladné jednání – ale musíme dodat: Protože jsou ženy, nepředstavují pro římskou moc ani pro velekněží takový problém, jako kdyby se u hrobu shromáždily Ježíšovi učedníci, spíše mladí muži, schopní boje. Nepředstavují takové nebezpečí a tam jsou samy v menším nebezpečí. Když máte nějakou moc, musíte být opravdu chudák, abyste si ji ozkoušeli na tom, že praštíte ženskou. Úřední osoby jim řeknou, ať jdou domů. A když to nepomůže, budou je rozpačitě strkat pryč, sami se cítíc trapně.

Je správné, že tam ženy šly. Ale sama jejich bezmoc je chrání. Konečně nevědí ani, kdo jim odvalí kámen. Takže až tam přijdou, řeknou nejspíš: Co jsme mohli uděla, jsme udělali. Ale co se dá dělat, není tu nikdo, kdo by odvalil kámen. Šly udělat, co je správné, i když je to nemožné. To je nepochybně lepší, než lhostejnost. Stojí to víc, než lhostejnost – aspoň na to musely vstát brzo ráno po tom, co zmřela jejich jediná naděje. Je to obdivuhodné, vznešené. Ale je to to, mčemu říkáme morální vítězství: Když jsme udělali něco podle nás správně. Ale nemělo to vůbec žádný dopad.

To, co na světě zůstává bez Krista: Lhostejnost těch, kteří v to nedělní ráno klidně spí. A zoufalství těch, kterým to nedá. Kteří musí něco udělat, i když to vlastně nemá žádný smysl. Sami o sobě mají zoufalství i lhostejnost setjný výsledek: Nemění nic. Tyto ženy však ve svém zoufalství alespoň došly na konec vlastních sil. Na konec sil člověka. Platí o nich prosté, ale moudré úsloví: Nikdy nezkusíš, nikdy nebudeš vědět. Došly na konec svých sil a nic by nezmohly. Ale alespoň došly na místo, kde se dá dozvědět o Kristu, zatímco ti, kteří ve městě dále spí, neví nic.

Kristus za svého života vlastně mnoho mluvil o marnosti dobrého konání, pokud do něj člověk nezapočítá Boha a Pána jako hlavu toho všeho: Jedni dělníci pracovali na vinici od rána a přece nakonec dostali stejně jako ti, kteří přišli jen na poslední hodinu. Pán jim na jejich rozhořčení řekl: Domluvil jsem s vámi denár, ten vám taky teď dávám. Můžu si se svými penězi dělat, co chci. Starší, hodný syn se hněval, když se oslavoval návrat jeho zvráceného bratra. A otec mu na to řekl: Vždyť jsi pořád se mnou a všechno, co mám, je tvé. Konečně rozsévač šel, většina jeho sedby padla na zem nadarmo – a až když to na něm nezáleží, z malé části setby je nakonec užitek i třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.

Cokoliv člověk koná, aniž by to dělal z poslušnosti, aniž by konal s tím, že dílo korunuje Pán, musí dělat buď s lhostejností ke skutečnosti, s napůl zavřenýma očima. A nebo v zoufalství.

Ale dnešní příběh nekončí zoufalstvím. Nekončí tak, jak ve svých úvahách končí lidé. Ti obvykle říkají: Ta stará generace, ta ještě měla zásady – ale už nic nezmůže. Nebo: Těch pár moudrých lidí, ti vidí, jak je to doopravdy – ale nic nezmůžou.

Místo dojemné, ale vlastně zbytečné scény, ve které těch pár žen pokrčí rameny před hrobem, protože kámen odvalit stejně nemohou, vidíme pravý opak: Nejen kámen odvalený, ale také mládence v plné síle, z kterého jde až strach, který ten kámen odvalil.

Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily.“ A také: „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.“ Jděte, jak vám řekl.

Není tedy na tobě vymyslet, co dobrého konat. Není na tobě udělat alespoň nějaké gesto, když nic nezmůžeš. Konej, co ti Bůh řekl, protože to bude míst úspěch. V tom všem zmatku nějak všichni zapoměli, že Kristus přece vícekrát a se vší vážností řekl, že musí zemřít a ovšem i vstát z mrtvých. A to se ukázalo jako pravda.

Vzkříšení tak potvrdilo, že Kristus je Pánem a má právo rozkazovat, protože co řekne, se také stane. I sama smrt je poražena. A tak, co by člověk vymyslel dobrého s tím, že se to snad povede, to končí spíše tím zoufalstvím a ještě spíše časem lhostejností k původnímu plánu. Ale co člověk vykoná, protože mu Kristus řekl: To máš konat, to je nakonec korunováno úspěchem, i když to třeba vypadá ze začátku zoufale, i když je k tomu třeba i sám člověk ve svém srdci celkem lhostejný. Kristus je však Pán a co řekl, dovádí k cíli: Kristus zvítězil, Kristus kraluje, Kristu rozkazuje! Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: