Introitus: Žalm 47
Pozdrav: Milost vám a pokoj v hojnosti.
47
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, ty jsi stvořil výšiny i hlubiny, vše viditelné i neviditelné. Oslavujeme tě za tvé dílo, a vyznáváme, že jsme tvé stvoření. Vyznáváme, že jsme od tvého záměru zbloudili. Děkujeme ti, že jsi nám skrze oběť svého syna umožnil, abychom se stali tvými dětmi a volat tě v každém soužení jako našeho Otce. Pane Ježíši Kriste, slavíme tvé nanebevstoupení, ty, beránku obětovaný za naše hříchy, jsi hoden a ujmout se vlády usednout po pravici Otce. Ty jsi vstoupil na nebesa, ke svému Otci. Prosíme, táhni nás za sebou. Duchu svatý, tebe vzýváme. Po čas našeho pozemského boje nám buď posilou. Ty sám svědč našimi ústy a v našich životech o radostné zvěsti, kterou je celému světu Kristovo vzkříšení. Amen
1. čtení: Zjevení 12, 1–11
172
2. čtení: Marek 16, 14–20

Kristus Pán byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Sedí na pravici Boha otce a to neznamená nic jiného, než že s ním vládne. Ze svého pohledu si to člověk, docela hezky, představuje tak, že kdo jednal spravedlivě, kdo zachoval Bohu věrnost, kdo pro spravedlnost zemřel, půjde do nebe. Otevřou se před ním nebesa, vejde do světla, do krásné zahrady. A ty radosti, co na něj čekají, můžeme zahlédnou dnes jen koutkem oka, nemůžeme k nim stočit přímý pohled, protože jejich zář člověka oslepuje jako přímé slunce, je nevypravitelná. A snad si ani nechceme domýšlet, co nás v nebi čeká, protože bychom si našimi nedokonalými představami kazili to krásné překvapení. (Snad jen ten, kdo hodně trpí, může si už dnes udělat nějakou představu.) Kristus je tedy nesen vzhůru. Ale nevstupuje do té nadoblačné zahrady, zalité světlem, ale hned usedá na trůn a upírá svůj zrak na zem, po pravici Boží. Nejde odpočívat, ale hned se ujímá úřadu. Boj ještě neskončil. Boj na nebi byl vybojován, satan padl z nebes jako hořící hvězda. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. “Šelma je smrtelně raněna.

My, kteří jsme uvěřili ve smrt a zmrtvýchvstání Krista, my, kteří jsme uvěřili, že Kristus smrtí smrt přemohl, my, kteří věříme, že Kristus o velikonoční neděli rozdrtil hadovi hlavu, už můžeme před Boha předstupovat přímo, sice v bázni, ale beze strachu. Nemáme již to nepříjemné tušení hříchu, který jsme kdesi schovali ve svém srdci, ten svíravý pocit na hrudi, protože jsme uvěřili v odpuštění. Když přece zhřešíme, nemusíme se už bát, že zkušený nebeský žalobce na nás vytáhne naše ukryté zločiny, že se rozsypeme při křížovém výslechu před nebeským trůnem. Přicházíme se svou vinou k Bohu přímo, každé neděle. Každé neděle vyznáváme před tváří Boží i před jeho lidem své hříchy, Bůh k nám milostivě promlouvá ve svém slovu a zve nás ke své hostině. „Byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí.“ Halelujah!

Jistě i nás je za co právem osočovat, naše hříchy jsou velmi reálné. A přece se smíme, opatrně, honosit jménem svatí. Bůh je na naší straně, pokud uvěříme a přijmeme křest, jsme jeho i přes ty hříchy. Hřích není utajen, ale vyznáván Bohu. Ve křtu pak umíráme hříchu s Kristem na kříži. „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ Jen ten, kdo věří v milostivého soudce, může svůj hřích přiznat. Jen ten, kdo věří v milostivého soudce, nenosí hřích v srdci. Hřích už není vevnitř, ale ulpívá na nás, takže může být obmyt vodou křtu. A protože věříme v milostivého soudce, můžeme obrátit pohled i k hříchu, který ulpívá již od narození i na našich dětech. Věříme v milosrdného soudce a proto se nemusíme bát přiznat, že hřích ulpívá od narození i na našich dětech. A i je vydáváme ve křtu k očistě. Věříme našemu Pánu, on je nezavrhne.

Není-li soud, není ani spravedlnosti a nespravedlivý Bůh si nezaslouží víru. Ale jak by mohl Kristus vykonat soud nad světem a přitom navždy umlčet žalobce, kdyby sám sebe nevydal k odsouzení. Kdo nevěří ve smrt a zmrtvýchvstání Krista, kde bere opravdovou, nevylhanou důvěru v milostivého soudce? Nemůže-li doufat v boží milosrdenství, jak se může odvážit předložit Bohu svou vinu? Musí ji tedy obratně celý život skrývat, takže o ní už třeba ani sám neví. Ale nenese-li člověk na svém těle vinu k obmytí ve křtu, jak se jí zbaví? Tuto otázku ať si řeší ti, jichž se týká.

My se otočíme k jednomu znepokojivému místu dnešního čtení, které nám ještě brání odejít v pokoji a radosti k slavení neděle: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ Kolik zmijí jste, bratři a sestry, letos pochytali a čím zapijete dnešní nedělní oběd? Dělám si snad legraci z Kristových slov? Naprosto ne! Zlehčuji toho, kdo by nám kladl takovou otázku a zlehčuji toho, kdo by se odpovědí na takovou otázku chtěl chlubit. Ti, kteří uvěří, se nestávají kouzelníky, aby takové věci mohli předvádět pro vlastní potěchu. Čteme přece, že taková znamení budou věřící pouze provázet. A vůbec nepochybuji, že taková znamení věřící provázela, když bylo šíření evangelia na počátku. Tehdy potřebovalo oporu v takových věcech, protože pro něj ještě nesvědčily sbory plné bratrské lásky po celém světě. I dnes se to ze stejného důvodu může dít. A z jiného pohledu je to dokonce běžná praxe, se kterou mám sám zkušenost ze studií. S trochou nadsázky, i já jsem se tam naučil tři nové jazyky, cíleně jsme se zabývali autory vyloženě nekřesťanskými, já, i moji generační kolegové, a nic se nám nestalo. Četba mnohých filosofů je třeba tak podmanivá, že pro člověka, nezakotveného ve víře je to opravdu smrtící nápoj. Kdo vytrvá ve víře navzdory pochybnostem, může ze světa ztrávit ledacos. Nakonec, zdatnější křesťanský učenec dokáže brát do rukou jako své nástroje i objevy myslitelů jinak vyhraněně protikřesťanských, stejně jako ty hady. Největším znamením víry však pro mne je, když se někdo neoškliví sáhnout na nemocného. Nemocného s nakažlivou nemocí, nemocného s ošklivým vředem, nemocného starého člověka, který už se sám neobslouží. Znamení víry provází toho, kdo se dokáže v běžném životě stýkat s duševně nemocným, protože má silnou víru a jeho divné chování mu hlavu nezamotá. To jsou ta znamení, která provázejí pravou víru a snad každý z vás se může takovým znamením vykázat. Zbývá tedy jediné: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, k tomu nám dávej každého dne stále novou sílu a ty sám potvrzuj naše svědectví o tvém vítězství, na našich životech. Amen
353
Ohlášení: 
192
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 3, 4–8
Požehnání: Agenda
250