Introitus: Žalm 119, 1–20
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle po Zjevení Páně.
119
Vstupní modlitba:
1. čtení: Deuteronomium 8, 1–10
161
2. čtení: Marek 1, 21–28

Vstupní modlitby: Pane Bože, nebeský Otče, ty znáš naši lidskou slabost, pro kterou nemůžeme obstát v mnohých nebezpečích. Posiluj, prosíme, naše tělo i duši, abychom s tvou pomocí překonávali všechna protivenství. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen

1. čtení: Deuteronomium 8, 1–10

161

2. čtení: Marek 1, 21–28

I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. Jak ovšem učili ti zákonníci? Podle toho, co máme s té doby zachováno, většinou řešili výklad Zákona. Jak ho řešili, můžeme vidět na Ježíšových rozhovorech z farizei: Většinou hledali různé výjimky: Kdo řekne otci a matce, co jsem ti dlužen, to jsem dal na chrám, ten už rodičům nemusí nic dát. Často to bylo hledání výjimek z pravidel, která se zdála příliš náročná. Ano, kázali tak, aby člověk neměl dojem, že nás Bůh přišel zničit.

Možná trochu jako když advokát říká: Tohle neříkejte, to může být použito proti vám. Tohle nedělejte, to by si soud mohl vyložit špatně. Byl to takový výklad Božích přikázání, aby se člověk neumazal, nenamočil. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Asi jako kdyby člověk na počátku života dostal bílé šaty a jeho hlavní cíl bylo projít životem tak, aby zůstaly neumazané. Možná jako služebník, co dostal od Pána hřivnu a nijak s ní nepodnikal, aby ji náhodou neztratil a mohl ji na konci zase vrátit.

Jakoby Bůh byl nepřítel, který číhá na naše chyby a tak právě proti němu potřebujeme dobrého právníka. Ale o co hůře: Jakoby bylo především potřeba obhájit člověka, který to vlastně vždycky myslí dobře. Taková řeč je hladká a nejdříve se líbí.

Když budete mluvit o Bohu s pohanem, obvykle po vás jako první věc bude chtít potvrzení, že pokud nekrade a nevraždí, tak v pekle neskončí. Právě, pokud se vyloženě neumazal, tak to s ním dobře dopadne. A nemusí se dát pokřtít, nemusí chodit do kostela, nemusí přijímat krev a tělo Páně; modlit se nemusí, pokud s ním zrovna nepadá letadlo. Samozřejmě jste v nesnadném postavení, pokud někomu, koho ani dobře neznáte, máte říci: Skončíš v pekle – vy o tom ostatně nerozhodujete. A naopak v danou chvíli získá člověk mnoho společenských bodů, pokud řekne člověku: Pokud nejsi Adolf Hitler, tak nakonec skončíš ve věčném životě.

Druhá část nauky nejspíš – nemůžeme si tím být tak jisti, protože z toho máme až pozdější záznam tradice – byl výklad biblivkých příběhů. Židovský výklad biblických příběhů křesťana dnes zarazí nejspíše mnohem více. Ve výkladu biblických přikázání je mezi námi daleko větší shoda než ve výkladu těch příběhů. Především, kdykoliv se Bůh nad někým smiluje, odpustí mu hřích, doplní se výklad, že jeho hřích vlastně ani hřích nebyl. Třeba Urijáš si za to nakonec mohl sám, že mu David svedl ženu. Stejně tak když nějaká z biblických postav prochází těžkostmi, doplní se, proč si je vlastně zasloužil. Nakonec všechna spravedlnost je z člověka, buď věci udělal rozumě nebo nerozumě. Bůh jenom potrvzuje dílo člověka. Trochu jako naši tzv. sovícenci, kteří se často nechtěli úplně vzdát myšlenky, že je Bůh. Stále bylo ještě potřeba někdo, kdo by na všechna rozhodnutí člověka dal razítko.

Výsledkem takového učení, ze kterého má člověk nakonec ze všeho vyjít bez poskrvny, bez toho, že by proti němu bylo obhajoby, je však to, že se v posledu člověku uloží daleko více pocinností, než které mu Zákon ukládá. To, jak se člověk neustále pojišťuje.

Boží Zákon je poměrně prostý a takový má zůstat. Protože pak se ukáže, že ani v té prosté podobě ho nikdo neplní. Jak řekl Ježíš později: „Nedal vám Mojžíš zákon? A nikdo z vás zákon neplní.“ Tak se ukáže, že problém člověka není ani tak v neznalosti, v nedostatku poznání, ale ve zlé vůli. I kdybychom třeba vzali ten seznam čistých a nečistých jídel – ač Ježíš prohlásil všechny pokrmy za čisté – tak ani tím, v původní podobě není těžké se řídit; většinu těch zakázaných pokrmů, krom vepřového, vlastně ani není snadné získat – sežeňte mi třeba teď hned zajíce nebo úhoře.

Jak ovšem vidíme na jiných místech evangelia, Ježíš více řešil manželství, vztah k rodičům, chování k lidem, které denně vídáme. S nejbližšími by věci měli být nejsnazší, jsou přece nejbližší, ale prakticky nikdy a u nikoho nejsou. To Jeíšovi posluchači věděli, každý to znal ze svého života. Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe. Nebyla žádná novinka, že toto jsou ta dvě největší přikázání, v praxi je s nimi ten největší problém. Nejíst vepřové je oproti tomu snandé.

Jak čteme, lidem se Ježíšův způsob kázání líbil. Sami věděli až moc dobře, s jakými hříchy do synagogy přicházejí. Ostatně, pokud byli se sebou spokojeni, proč by si ještě nechávali Bohem povrdit, že je na nich vše správně? Tak možná jednou by to stačilo, ale tito tam chodili každou sobotu. Ježíšovo učení bylo plné moci. Protože normálně člověk může čekat, že když upozorní na prosté znění nějakého přikázání, že uslyší nějaké ale: Ale jak to můžeš chtít; napadlo tě třeba, že se může stát třeba to a to a pak to přikázání naplnit nejde. A za druhé, kdo jsi ty, abys připomínal naše chyby.

Ježíš však, jak víme z jiných míst, předkládal lidem přikázání v prosté podobě: Takto to mělo být a hotovo. A lidé věděli, že tak to mělo být; věděli také dobře, proč tak věci nejsou, že bylo složité, aby byly věci správně. Ale to nic nemění na to, že jsou u nich špatně a že to není dobře. Kdo jsi ty – ptali se ho pak skutečně později, zejména v Jeruzalémě, kdo jsi ty, abys nám kázal. A Ježíš jim, nejspíše jaksi mlčky nebo nejdříve poněkud skrytě říkal „Já jsem to, ten který s tebou mluví.“ „Jsem, který jsem.“

Posedlý, mohli bychom říci člověk tolik v zajtí svých vášní, svých sklonů, že už to ani není on, že už nad sebou nevládne, že už ani sám sobě nečeiní dobře, tak zajatý, že už ani chvilku nedovede potichu poslouchat, vykřikl tu lež, kterou tam ale v zásadě každou neděli říkali ti Zákoníci: „Svatý Bůh nás chce zničit.“ Njespíše nás chce zničit, a proto nám vydal svá nařízení. Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ O tom se vůbec bavit nebudeme.

Lidé byli nadšeni, že Kristovo slovo může proniknout i k těm, kteří by jinak nikoho a nic neposlouchali. Ježíš jim předložil dobré Boží slovo, které Bůh dal ku prospěchu člověka. Lidé v něm poznali sami sebe. Své chyby, které znali až příliš dobře, chyby tak staré a každodenní, že s nimi ani sami už nejspíš nepohnou. Poznali též však, že jim to slovo neříká, aby je zarmoutil, aby je zanechal zoufaé, aby je zničil. Poznali, aspoň z části, aspoň na tu chvíli, že jim to slovo říká ten, jež je mocen všeho. Že jim to slovo říká, aby se věci napravily, né aby je zarmoutil. Poznali, že v jeho moci je to možné. Amen

162

Ohlášení:

Přímluvná modlitba:

Poslaní: 1 Janův 5, 1–11

Modlitba po kázání:
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání:
Požehnání:
162