Introitus: Žalm 99
Pozdrav: 
99
Vstupní modlitba: Pane Ježíši Kriste, králi králů a pane panů, Ty sedíš na pravici Boha Otce všemohoucího a my se před tebou skláníme. Před tvým svatým trůnem skládáme své hříchy a pozvedáme oči k tvé milostivé tváři. Kraluj nám, Kriste, ať pomine všechen náš strach a pochybnost. Ty jsi nám zaslíbil Ducha utěšitele, který nám připomene a vysvětlí všechno, co jsi nás Ty učil. Pros za nás Otce svého a Otce našeho, ať je nám nyní dán tvůj Duch, abychom žili tak, jak se tobě líbí. Amen
1. čtení: Exodus 3, 1–17
433
2. čtení: Marek 1, 21–28

Hned v sobotu šel do synagógy a učil. Ale to není jen tak, učit ve shromáždění. Mimořádně výstižně popisuje podobnou událost Matouš: „Povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaijáše; otevřel ji a nalezl místo … Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.“

To není jen tak, učit ve shromáždění. Nejdříve je třeba přede všemi povstat. Všichni sedí v posvátném tichu, z toho moře hlav najednou trčí postava. Je ticho. I každý jeho krok je dobře slyšet. Kdo učí, nemůže stát k lidem zády. Musí předstoupit před celé shromáždění a postavit se proti němu. Tomu kdo učí se náhle otevře pohled jako by se díval ze skály do rozbouřených vln. Lidské obličeje, které se slévají v hladinu pod kazatelnou, nejsou ploché. Nejdříve je čelo, zvlněné vráskami úsměvu či zbožného soustředění a nebo Bůh vím čím. Těžko vlastně poznat, co ty vrásky znamenají. Pak hlubina párů upřených očí. Nekonečně prázdná hlubina, protože člověk je před Bohem nekonečně prázdný. Buď si to přizná; a pak jsou jeho oči pokorné. Lačné Božího světla, jež by naplnilo a prohřálo tu vesmírně studenou prázdnotu. Ale i když si to člověk nepřizná, i když jsou jeho oči znuděné a přezíravé, tu prázdnotu před Bohem neutají. A pak vlnobití nosů. Nos snad dal Stvořitel člověku opravdu proto, aby ho trochu zlidštil, aby ho učinil nemotorně roztomilým. Každý lidský nos je trochu legrační, i nosy diktátorů nebo zbožňovaných krasavic. Cokoliv se stane nosu, je žertovné; ať si ho člověk natluče, nebo mu nos nateče při rýmě, musí se nakonec smát sám sobě. A nakonec nesčetná ústa jako příbojová pěna. Ta ústa zatím soustředěně mlčí. Ale až učitel řekne své, mohou začít mluvit, ba křičet všechna na jednou.

Na takovém místě stojí učitel, na skále nad rozbouřeným mořem. Je to úchvatný pohled a je z něj jasné, že to místo v čele shromáždění nepatří člověku, ale Bohu. Každého ten pohled musí nadchnout, ale každý se také musí cítit nepatřičně. Cítí, že stojí na místě svatém, na místě, kde nemá co pohledávat. Že se vetřel někam, kde ho každou chvíli může zastihnout sám přicházející Pán.

Člověku se z takového místa chce utéct, vrátit se zase mezi ostatní sedící, být zase „jeden z nás“. Na mnohých řečnících je to vidět, že se jim chce utéct zpátky. Svá slova odříkávají neúčastným, monotónním hlasem, aby bylo jasné, že oni tady jen musí něco přečíst, aby snad nějakého člověka nenapadlo, že mluví na něj. Svá slova končí chvatně, zbytečnými slovy jako: Takže už to snad ukončíme, takže to je asi všechno, tak tolik jsem vám dneska chtěl říci. Člověku se nechce stát proti všem.

Nejde ale jen o to stát, je také potřeba otevřít knihu a najít místo. A co když zrovna člověk najde nějaké temné místo, nějaké staré proroctví z jiné doby. Co když najde člověk něco podivného, co se do současnosti už nehodí. Tak mnohá ústa pak budou mluvit a křičet. Učitel stojí na Božím místě, čte Boží Písma. Ještě tak aby Bohu udělal ostudu! Ještě tak, aby mu udělal ostudu tím, že přečte něco, co Bůh řekl už dávno, v jiné době a vlastně to tak vůbec nemyslel.

Tohle všechno viděli i kafarnaumští zákoníci, to všechno jim táhlo hlavou, když vstupovali na kazatelnu v synagóze. Ať si to přiznali nebo ne, bylo jim milé stát na chvíli na místě Božím. Ale děsili se toho, co všechno tam mohou pokazit. Jak to udělat, aby člověk mohl stát na tom místě a přitom aby ústa zůstala mlčet a oči aby se nezačaly blyštět v hněvu? Nejlépe je říkat lidem, co už vědí. Každý rád slyší, co už si sám před tím myslel. A každý také nejedná vždy podle toho, co už dávno ví. Ví jen, že takoví jsou všichni a tak se nebude hněvat, když v tom směru zazní přísné slovo. Ano, všichni na některé věci zapomínáme, měli bychom se polepšit. Ale já nejsem ani lepší ani horší než druzí.

Lidé si žádají, to, co už dobře znají. Kdo okusí staré víno, nechce už nové, to se píše i v Písmu. Ale kdo lidem dává jen to, co chtějí, proti tomu se jeho jednání obrátí. Lidé sice chtějí to své staré, nechtějí nové. Ale zároveň je to staré brzy začne nudit. A komu dají vinu? Právě těm nebohým zákoníkům, kteří se jim chtěli zavděčit.

A tak zní kafarnaumskou synagógou mocná Ježíšova slova. A všimněme si, není to věc sporu, není to věc debaty. Všem je jasné, že nyní z učitelského místa mluví opravdu ten, komu to místo patří. Sám Bůh. A nikdo nevzpomene těžkopádnosti zákoníků, teď znějí pravá Boží slova, slova mocná. A každý to ví.

A z ničeho nic, zcela náhle se stane to, čeho se zákoníci ve své lidské prozíravosti vždycky obávali. Jedna z těch mlčenlivých úst promluví, přímo vykřiknou! A to se nestalo tehdy, když mluvili zákoníci, stalo se to právě teď, když Ježíš mluví jako ten, kdo má moc.

Jako tehdy v kafarnaum, i v naší duši zní mocné, jasné Boží slovo. My to víme, víme, že promlouvá Bůh. A i v nás cosi křičí: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Vždyť ta slova o věrnosti, milosrdenství a odpuštění nejsou jen tak. Není to jen tak, protože Ježíš mluví jako ten, kdo má moc. Z jeho slov je úplně jasné, že Bůh žádá věrnost, milosrdenství, odpuštění. Všechno do sebe zapadá. Člověku je jasné, že ho ta slova nemohou nechat chladným. Ale není to jen tak.

Věrnost — vždyť člověk ze začátku druhého vůbec nezná, ještě neví, co se z druhého vyklube. Manželé, manželky, přátelé, příbuzní. Co když se člověk poutem věrnosti připoutá k někomu omezenému, nízkému. Nebo někomu slabému a beznadějnému. Nebo k někomu nesnesitelnému. Pak ho za sebou bude vláčet životem jako kouli. Milosrdenství — u jedné laskavosti nikdy nezůstane. Jak člověk podá prst, brzy přijde o celou ruku. Odpuštění — a není to vlastně slabost? Když odpouštím, není to vlastně jako bych ustoupil z toho, co je mi drahé; vlastně jako bych sám přiznával chybu — když ale přece bylo ublíženo mně, ne tomu druhému.

Tahle cesta je správná, mělo by se po ní jít. To ví i ten zlý duch, který tolik křičí. Tehdy v synagóze i dnes v každém z nás. Je to mocná cesta a jistě zničí náš starý svět. To zlý duch dobře ví. Vím kdo jsi, jsi svatý Boží. Co je ti do nás, Bože, nech nám náš starý svět, nech nás zemřít v našich hříších, ve kterých je nám tak dobře! Zlý duch svým způsobem říká pravdu. A následování Ježíšova nového učení s sebou skutečně může nést vše, co nám našeptává. Ale Ježíšovo učení je slovo Boží a vůle Boží; je jasné, že se musí následovat. A i když ten zlý duch říká svým způsobem pravdu, tváří tvář Ježíšovu učení mu lze říct jen jediné: „Zmlkni a vyjdi!“ To v nás, co se bojí Božího království, které skrze konkrétní Kristova slova přichází v moci, to v nás, co se bojí, je to démonské. Démon v nás nám sice dává na chvíli falešnou sebespokojenost. Ale nakonec nás vždy mučí a vede k záhubě. Tomu, co se vzpírá Kristovým slovům o věrnosti, milosrdenství a odpuštění je třeba říct „Zmlkni a vyjdi“. Třeba se i do prsou uhodit, ale nebát se a říci: „Zmlkni a vyjdi“. Amen

Modlitba po kázání: 
408, 1–6
Ohlášení: 
408, 7–11
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 4, 7
Požehnání: Židům 13, 20–21
425