Introitus: Žalm 23
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, srdečně vás vítám na Bohoslužbách 4. neděle po svaté Trojici.
23
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče, v tebe doufáme, k tobě nedosáhne žádná z lidských bouří, tebe se děsí všechny mocnosti, zlý před tebou prchá ve strachu. Na nás si však shlédl milosrdně, dal jsi nám poznat své soudy a spravedlnost, svého jediného Syna jsi poslal, aby nám kraloval. Pane Ježíši Kriste, ty jsi se k nám sklonil, neošklivil sis nás a stal ses (skrze Marii Pannu) jedním z nás. Stal ses člověkem, obrazem Božím bez poskvrny, my jsme nemocní hříchem. Uzdrav nás, nauč nás spravedlnosti a milosrdenství, přijď již brzy a ustav svou vládu bez konce. Duchu svatý, ty jsi naším strážcem, otevři naše srdce svatým slovům, denně nás posvěcuj a chraň nás od poskvrny hříchu po všechny dny našeho pozemského boje. Budiž sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku, nyní i vždycky, na věky. Amen
1. čtení: Píseň písní 2, 3–17
260
2. čtení: Marek 1, 29–38

Vzpomněl bych úvodem jednu dětinskou námitku proti evangeliu — ovšem takové bývají nakonec nejhlubší a neměly by být oslyšeny: Nezemřeli nakonec všichni ti, které Ježíš uzdravil? Dokonce i Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých? Nebylo nakonec jeho dílo marné? Nejsou příběhy uzdravení jen krátké historky z minulosti, které se dneška už netýkají? Tou samou otázkou ovšem nevědomky Krista hájíme proti další možné námitce: Totiž, jak to, že když ho všichni hledali, nechal místní nemocné bez pomoci a šel kázat jinam? Uzdravení opravdu nakonec stejně zemřou. Proto dává smysl, když Ježíš říká: Vyšel jsem, abych kázal.

Ježíšovo uzdravování vyhlíží velmi ledabyle. V Kafarnaum nechá zbylé nemocné čekat bez uzdravení, na novém místě zase kázání provází uzdravováním posedlých. Na jednom místě je nedokončil na jiném je zase začíná. Nekoná uzdravování důsledně, až do posledního nemocného. Ale zároveň se ho nevzdává. Jestli chápeme správně, více si podle vlastních slov cení kázání, ale uzdravovat přece nepřestává. Zatímco k jeho slovu není co dodat, mnoho nemocných zůstalo i po tom, co své pozemské dílo završil.

Marná věc, zdá se, že slova jsou více než činy, i když je již více než tři sta let hlásán opak. Na co jsou sebevětší činy, když nedávají smysl? Skočit z mostu na gumovém laně, vypadá to velké. Ale není to spíš hloupost, kterou si v devadesátých letech zkusil každý druhý v této zemi? A nekoná nakonec člověk takové věci proto, aby o nich mohl vyprávět, aby se o nich mluvilo? Kterýsi cestovatel se nedávno vrátil z pobytu mezi pralesními indiány. Náplň života tohoto kmene vypovídá o mnohém. Dvě tři hodiny ze dne strávili lovem; úlovek byla obyčejně nějaká větší ještěrka nebo podobný tvoreček. Zbytek dne naplnilo klábosení o dávných vítězných lovech na obří zvířata. Je většinou příjemnější o životě mluvit, než jej žít. Žít jej se všemi těmi nudnými prostoji, nutnou, ale otravnou mechanickou činností.

A to jsou jen lidské řeči. Co teprve Slovo Boží! To určuje, co vede k životu a co ke smrti, co je svaté a co nečisté, co je dobré a co zlé, co je moudré a co pošetilé. I když lidé doklábosí a vrátí se ke svým skutečným životům, ono je tu stále. Teprve teď zní naplno, na křídlech jitřní záře, při nejzazším moři, i v podsvětí, všude tam rozsuzuje. Za pultem prodejny, u soustruhu, u rýsovacího prkna. ve školní lavici, doma u stolu i za nočního přemítání, tam všude zní. Nebolí z něj hlava jako z lidského žvanění, neruší a nerozptyluje, je docela tiché a přímé. Jako proud vody živé.

Je to Slovo milosrdenství a věrnosti. A nikdo před ním neobstojí, nikdo na něj nedosahuje. Přece přináší velkou úlevu! I když před ním neobstojíme. Jaká muka působí člověku, že neví, kým je! Jak jím tato zásadní otázka kroutí. Jak moc se lidé snaží být někým, kým nejsou, protože sami sebe nedokážou posoudit. A jako živá voda v poušti, jako večerní vánek v parném létě je pravdivé Boží slovo. Zde je milosrdenství a věrnost, zde je život. A zde sobectví a svévole, to je smrt. A každý pozná, že propadl smrti, ale i tak se mu uleví. Už ví, kým je. A ví, že kam směřuje, směřuje právem. I když před tím slovem nikdo neobstojí, i kdyby nikoho k životu nepozvedlo, nic důležitějšího než toto slovo není. Není nic horšího než život v přeludech a iluzích, samo naše tělo se mu zpěčuje, člověka se zmocňuje dušnost a nevolnost.

Máme tedy říci: Ty jsi dobrý, Kriste, a my zlí? Říká se, že lidem bez svědomí se žije lépe. Ano, kdo má Boha za nepřítele, kdo nemá výčitky, ten mnohého dosáhne a povede se lépe než tomu, kdo se tváří jako Boží přítel, ale není. Takových lidí však není mnoho. Co my? Máme po pravdě říci: Ty jsi z nebe, mi ze země. Ty jsi dobrý, ty jsi povstal k životu, my už lepší nebudeme a směřujeme ke smrti? Je to upřímné, dokonce to vypadá hrdinsky a mnozí spisovatelé takové lidi opěvují. Ježíš takové posedlé umlčuje! Co je větší ponížení, než když vám řeknou: Ty mlč! Vzpomeňte, jak je slovo důležité. Ale ty mlč. Ježíš nepotřebuje chválu od posedlých, nepotřebuje chválu od démonů. Hřích, obrácenost do sebe, je největší pošetilost a hanba. Vždyť hříchem posedlý člověk tíhne ke smrti, k sebezničení, jako můra tančí poslední tanec kolem plamene svíce. Člověk posedlý mocí hubí své příbuzné a přátele, živí v sobě strach z druhých aby nakonec svým příkladem vychoval vlastní katy. Člověk posedlý penězi se dře do úmoru, i sebe samého šidí, nemá klidu ani v noci. Člověk posedlý rozkoší — tedy ne člověk, který si dopřává radosti, kterou mu sám Bůh přisoudil — ale člověk, který se s běžnou radostí nespokojí a chce stále více, až za sám práh rozkoše, ten nejspíše skončí pokrytý boláky ve špíně ulice. Má být sláva Kristova vyjevena skrze taková ústa? Ne, ta ať mlčí.

Ukážu vám jiný obraz než tyto pošetilé, poslouchejte pozorně: „Když vyšel ze synagogy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala.“ Zamyslete se a řekněte: Kdy jste naposledy slyšeli něco tak hezkého? Je to jen pět vět a jaká je v nich krása a něha. Tchýně je zvláštní příbuzná, říká se jí často „maminko“ a přece to matka není. Je to většinou starší žena a přece ne stařenka. Tato zvláštní osoba tu náhle leží bezmocná, zmítaná horečkou. Je odpoledne svátečního dne, slunce barví místnost do zlata. Bílá přikrývka, miska s vodou, třesoucí se žena, náhle bez síly, sobě nepodobná. Nejmocnější z kazatelů přichází, jemný a přitom mocný. Jeho družina umlká, usedá k lůžku, bere ji za pravici, v tváři klid věčnosti. Je ticho. Venku jdou lidé ze shromáždění. Levici jí klade pod záda, pomalu ji zvedá do sedu. Tchýně spouští nohy na zem, rukou si otře obličej, jak to dělají vesnické ženy, pomalu vstává a jde do kuchyně. Brzy nastane mumraj, ale ještě chvíli je ticho.

Horečka je obrazem hříchu. Působí stejnou pošetilost. Nemocný horečkou sálá jako výheň, ale třese se zimou. Potřebuje chladivý obklad, ale chumlá se do peřin. Horečka je obrazem touhy zničit sebe samého, horečka je obrazem tíhnutí k smrti. Mučíme sami sebe. Ptáte se, kde je Pastýř všech pastýřů, kazatel, kterému naslouchají kazatelé, prorok, jejž zvěstují proroci? Kdy k nám také vejde. Právě dnes jste slyšeli slova evangelia, jeho slova. Kam přijde se svým slovem, tam také uzdravuje. Právě teď vás drží za pravici, jeho levice vás objímá. Povstaňte uzdraveni z hříchu, neslužte smrti, služte jemu. Právě vy máte to štěstí, právě k vám dnes přišel. I my tu teď sedíme v tichu. A přijdou mnozí jiní a uzdraví je, někteří ho budou hledat, ale už bude pryč. Nyní vás však drží za pravici a jeho levice vás objímá, on vás uzdravuje z nemoci hříchu a vede vás cestou spravedlnosti. Služte jemu, neslužte smrti, on vás uzdravuje z té největší nemoci, nemoci hříchu a smrti, takže povstanete k životu věčnému a budete mu sloužit. Amen

Modlitba po kázání: 
162
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Žalm 32, 9–10
Požehnání: Žalm 32, 11 Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
420