Introitus: Žalm 111
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na Bohoslužbách sedmé neděle po sv. Trojici.
111
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče. Ty jsi Zákonodárce i Soudce Ty stanovuješ hranici mezi dobrým a zlým, čistým a nečistým a my nedokážeme postřehnout svůj úradek. Děkujeme ti, že jsi nám skrze Zákon dal poznat naši nemoc a poslal nám svého Syna, který nás uzdravil z bezmoci hříchu a smrti svou převzácnou krví. Pane Ježíši Kriste, ty kraluješ ve věčné blaženosti na pravici Otce, neboť si zvítězil nad smrtí a hříchem. A přece jsi stále s námi, přece nás podpíráš v našich těžkostech. Jsme jen bloudící ovce, prosíme, ujmi se našich srdcí, promlouvej k nám svým tichým hlasem a veď nás k životu věčnému. Bože Duchu svatý, buď nám nyní přítomen. Zmocni naši mysl k bystrému úsudku, naše srdce naplň ochotou ke každému dobrému skutku, mírností, odvahou a odhodláním. Budiž sláva Otci, Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, na věky. Amen
1. čtení: Exodus 10, 21–26
163
2. čtení: Marek 2, 1–12

Co je snadnější? Lámu si hlavu, jaká je správná odpověď. Vlastně ani nevím, proč se Ježíš takto ptá. Vždyť zákoníci v duchu uvažovali o tom, že hříchy nemůže odpouštět nikdo jiný, než Bůh. Bůh lidi stvořil, jemu se zodpovídají. Jen on je všemohoucí a tak on jediný má moc dokonale vymáhat platnost Zákona.

Dobré zákony nestačí, když je nikdo nevymáhá, to víme dobře. Lidé dodržují zákony ze strachu z trestu. Ale i tam, kde soudy fungují dobře, vždy se najde někdo, komu se podaří zákonu uniknout. Stačí být hodně šikovný.

Namítnete mi: Přeci jsou lidé, kteří dodržují zákony ze zásady, i když jim nic nehrozí. Odpovím slovy jednoho filosofa: Lidé prohlašují za správné chování to, co je pro ně výhodné. Každý odsuzuje krádež, protože kdyby lidé kradli, mohl by být sám okraden. Tak jakápak je v tom vznešenost? Žádná. Je to obyčejná slabošská vypočítavost. Když nejsem dost chytrý a odvážný na to, abych druhé okradl, raději všem vnutím, že krást je špatné. Tento filosof Boha neznal, nejvíce si na člověku cenil síly a odvahy; lidmi, kteří dodržují zákony, pohrdal. A přece si vysoce cenil Mojžíše, Ježíše a dalších proroků a učitelů. Byli totiž natolik silní a odvážní, že svá pravidla dokázali vnutit druhým. Boha neznal, a přece: Když vzdal prorokům v čele s Kristem tento zvláštní hold, přiblížil se pravdě.

My Boha známe. Víme, že je Všemohoucí a Vševědoucí. Svou vůli jistě prosadí a nikdo ho nepřechytračí. Nás nikdo za hlupáky nikdo prohlásit nemůže. Pokud plníme Boží vůli, jednáme nanejvýš chytře a prozíravě. Když někdo všechno vidí, bylo by naopak velmi hloupé snažit se ho přelstít. Ne nadarmo je psáno: Počátek moudrosti je bát se Hospodina. Když tedy dodržujeme jeho Zákon, hloupí nejsme. Ale co zbabělí? Vždyť i v tom přísloví se říká: Moudré je bát se. Ale odpovím otázkou: Neskočit z výšky jednoho metru je zbabělost. To se přece člověku nemůže skoro nic stát. Ale neskočit z výšky sto metrů, je to pořád ještě zbabělost? Není, protože je úplně jasné, že to nejde přežít. Lidé neskáčí z výšek, do rozbouřené vody nebo do ohně a nikdo se nad tím nepozastavuje. A hle, zde je Ten, který stvořil skály, řeky i oheň, kterého poslouchá moře i vítr. Je moudré a nikoliv zbabělé se ho bát a poslouchat ho. Ba i zákony světské vrchnosti posloucháme ne ze strachu z trestu, ale proto, že on si to přeje; a také jen tehdy, pokud nás nenutí jednat proti Boží vůli.

Bát se Boha tedy není zbabělé. A je to i moudré, na rozdíl od toho, když mu někdo při vší síle a chytrosti vzdoruje. To je naopak bláznivé. Má to ale jeden háček. Aby to vše platilo, ten Všemocný a Vševědoucí zákonodárce musí existovat. Protože naopak bát se a poslouchat někoho, kdo neexistuje, je nejtěžší šílenství. Jenže Boha nikdy nikdo neviděl. Dá se v něj „jen“ věřit. A tak všechnu spravedlnost a rozumnost podmiňuje víra. Víra vstupuje na scénu a my se ocitáme na začátku našeho příběhu: „Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: ‚Synu, odpouštějí se ti hříchy.‘“ Zpozorněme: Ježíš vyhlašuje odpuštění, když vidí víru! Ti čtyři, kteří přinesli k Ježíšovi ochrnutého, v něm nevidí léčitele, ale Soudce všeho světa.

Chvilku se zdálo, že nepochopitelně uvažuje Ježíš, který nemocnému vyhlašuje odpuštění hříchů místo uzdravení. Ale na scénu vstoupila víra. Nyní je na místě zeptat se s podivem zákoníků: „Jak to, že tak uvažujete?“ Ti čtyři jednali prozíravě, protože nemocného přinesli co nejblíže k Bohu. Ukázala se jejich víra: Nevěděli, co si s ním počít, a tak jej donesli ke Kristu, soudci všeho světa. Donesli jej k tomu, skrze nějž všechno povstalo, k samotnému středu světa a zdroji bytí. Zde u zdroje se ukáže, co bude dobré. Stejně jako kdyby nám na noční ulici upadla nějaká věc. Jen co nejblíže lampě se ukáže, co se s ní vlastně stalo a zda ji třeba půjde hned na místě opravit. Tak i tito čtyři si se svým blízkým nevěděli rady. Bez jasné představy, co se má stát, donesli jej prostě co nejblíže k Bohu. Vedla je víra, která nikdy nemůže mít jasnou představu, co by měl dělat Bůh, kterého nikdo nikdy neviděl. Ale věří v jeho nekonečnou moc, moudrost, spravedlnost a milosrdenství. Ve světle Boží tváře se vyjeví to, jak věci mají být.

A podívejme se rovnou, co to znamená pro nás: Pojďme i my k Bohu co nejblíže. Doprostřed těch, kteří jsou kolem něj shromážděni v jeho domě — na to samé místo, kam ti čtyři spustili svého ochrnutého blízkého. Co nejblíže k němu, k jeho slovu a svátostem. Ti čtyři se svým blýzkým dopředu nevědí, co by měl Bůh udělat. Prostě přicházejí co nejblíže ke Kristu — a co se tam uvidí, to bude správné. My jednejme také tak. Nechtějme Bohu diktovat, co má dělat. Jen k němu přijďme, před ním samotným se ukáže, jak věci mají být. Ochrnutému jsou odpuštěny hříchy. To se ukázalo jako podstatné. Také nám se v tomto shromáždění odpouštějí hříchy, jak i dosvědčuje sv. Večeře Páně. A co je snadnější? Říci ochrnutému nebo všelijak jinak zraněnému člověku „odpouštějí se ti hříchy“ nebo „vstaň a choď.“ Snadnější je říci: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Snáze je i tomu, komu jsou odpuštěny než tomu, kdo je uzdraven ze svého trápení.

Každý z nás má své trápení. Někdo větší, někdo menší, někdo jen jedno, někdo jich má víc, ale každý má nějaké. Ptáme se: Proč? Je důležité říci, že člověk netrpí víc nebo míň podle toho, jestli udělal více nebo méně špatného. A to je právě to hrozné! Když nám nejsou odpuštěny hříchy, tápeme ve tmě a pořád se ptáme: Zasloužil jsem si tak hrozné trápení? A možná ještě horší je, když si musíme říci: Co si tak naříkám, jiní jsou na tom daleko hůř. Ale tím si nepomůžeme, naše trápení se tím nezmenší; jen víme, že nás nepřestává trápit něco nepodstatného, ale ani si na to nemůžeme někomu postěžovat, protože by se nám každý vysmál. Řekl by: Takovou titěrností se trápíš? Jiní jsou na tom daleko hůře. Ať člověk trpí velkou věcí nebo malou, pořád trpí. A nikdo zároveň nemůže říci, že by byl bez hříchu, že by nezasluhoval trest. Každý hřích je vzpourou proti Bohu. A když se někdo vzbouří proti Bohu, jaký trest je dost velký?

Řekl jsem, že nikdo nemůže říci, že je bez hříchu, že trpí nevinně. A přece, může to říci! Komu jsou odpuštěny hříchy, ten je bez viny. A nevinného není za co trestat. Komu jsou odpuštěny hříchy a přece trpí, trpí nevinně. A kdo nevinně trpí, je hrdina. Jsou-li nám odpuštěny hříchy, ve svém utrpení se rázem stáváme spolubojovníky Kristovými. Trpíme spolu s ním. Jako Kristus nesl nevinně naše hříchy, aby nám bylo odpuštěno, tak my nyní trpíme kvůli tomu, že spolu s hříchem vstoupila do světa smrt a s ní nemoc a utrpení. Skrze hřích propadl svět ďáblu a ten si s ním teď dělá co chce; stejně jako když někdo poruší zákon a jde do vězení, kde musí snášet všechno nepohodlí a nemá právo si stěžovat. Z jeho panství nás však Kristus vytrhl. My už mu nepatříme. Trpíme-li nyní, nejsme už jako vězni, kteří si odpykávají zasloužený trest. Jsme jako Kristovi vojáci, kteří vzdorují ďáblovým útokům. Naše utrpení je nyní právem naší chloubou, byť o tom nejhlubším utrpení většinou ani nejde s nikým promluvit. Víme však, že Bůh naše utrpení vidí, váží si naší vytrvalosti. Každý den, kdy v síle Kristově zachováváme Bohu věrnost přes všechno trápení, konáme hrdinské činy, které v království nebeském nebudou zapomenuty.

Proto se nikdo neptej „Zač mě Bůh trestá“ snad jen do chvíle, kdy je ti vyhlášeno odpuštění, strvzené svatou Večeří. Pak je však jisté, že je ti odpuštěno a trpíš-li, pak spolu s Kristem nevinně. To je i důvod, proč církev za těžká provinění dočasně od Večeře Páně vylučuje — aby byl člověku dán čas k upřímnému vyznání hříchů Bohu. Někdy člověk delší čas potřebuje, ale je to vždy jen na čas a nikdy nevylučuje člověk sám sebe, ale činí tak církev. Kdyby záleželo na nás samých, sami o sobě bychom důvěru v plné Boží odpuštění nenašli a jeho pozvání nepřijali vůbec, nebo jen neupřímně. Společenství církve, její pastýři a starší, jsou se vší svou obrovskou nedokonalostí pro nás jako ti čtyři přátele pro ochrnutého. Sami o sobě ke Kristu pro odpuštění přijít nedokážeme, chabým silám nás všech, církve, však svěřil tu pravomoc, abychom jedni druhé nesli k plnému Kristovu odpuštění a ve výjimečných případech i pravomoc na čas odpuštění zadržovat.

A jak vidíte, nést ke Kristově odpuštění není úkol pro jednoho — ochrnutého musí nést čtyři. Tak i my musíme nést jeden druhého, ujišťovat jedni druhé o Kristově odpuštění a povzbuzovat je. I ti, kteří stojí v čele, nejsou sami. V pastýřské službě naše církev moudře postavila starší na stejnou rovinu jako pastýře, takže péči o sbor nesou společně, jako ti čtyři nesli nosítka s ochrnutým.

Je tedy snazší říci: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Všechno je pak snazší, trápení pak snášíme s hrdostí.S čistým štítem je i snazší nehřešit, kdo je zcela čistý, tomu více záleží na tom, aby se neušpinil a každé poskvrny si všimne lépe.

Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy a může říci i: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů.“ Je to ovšem nesnadné řešení. Kde je psáno, že člověk uzdravený ze svého trápení vzdá Bohu díky? Krom toho, člověk nikdy nemá jen jedno trápení a když jej opustí jedno, jeho místo zaujme nějaké menší a náhle se zdá stejně velké. A člověk v hloubi duše stále tuší, že trpí právem. Je těžké žít ze zázraků, které trvají jen moment, než žít z Božího odpuštění, které je s námi stále. Bez odpuštění nakonec ani žít nejde.

A tak zůstává, že je snazší a vznešenější žít z odpuštění a trpět hrdě spolu s Kristem. A přece, Bůh ví, že potřebujeme vidět i viditelné zlepšení našich životů, aby naše víra neochabovala. Bůh ví, co potřebujeme a jistě nám dá i to. Jen buďme trpěliví. Je zajímavé, že někdy se nám naše touhy naplní později, než jsme čekali a náhle už to u nás žádné nadšení nevyvolává. Asi jako každé dítě touží být v popelářem, ale v dospělosti, kdy má každý možnost tuto svou touhu naplnit, za takové zaměstnán nikdo není vděčný. Buďme tedy trpěliví a především pozorní k tomu, zda se naše touhy nenaplňují třeba právě teď, třebas trochu jinak, než jsme si představovali. Vždyť i to Ježíšovo uzdravování v Kafarnaum vypadalo jinak, než mnozí čekali.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, Pane zázraků, dej nám radovat se každého dne z tvého odpuštění, hrdě nést v tomto světě tvůj kříž, nesmýšlet vysoko, ale v naději hledět k tvé pomoci. Dej, ať jsme pozorní k tvým dobrým darům, ať se dokážeme radovat z toho, co již máme nebo právě dostáváme. Daruj nám tichost a pokoj a v poslední den nás přijmi do svého království, do věčné blaženosti. Amen
510
Ohlášení: 
375
Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče. My známe tvou moc, která vyvolává bázeň a chvění, skrze tvého Syna však známe i hlubiny tvého milosrdenství. Ty jsi nekonečně laskavý a my se ti chceme podobat. Prosíme tě tedy v tuto chvíli v důvěře za všechny ochrnuté, za nemocné tělem, myslí i duší, uvězněné v mnohých ústavech, za naše pronásledované bratry a sestry, kteří trpí pro jméno Kristovo, i za podle práva uvězněné; za všechny, kteří nemohou nic vykonat, jen skrze tvou moc a skrze ty, které jsi poslal, aby jim byli světlem. Ty jsi přítomen všude, na výšinách i v hlubinách moře, i v podsvětí. Ty můžeš i v jejich duši ustavit své království a být jim hradem před zoufalstvím a každým útokem zlého. Prosíme tě, Pane, zjev na nich svou slávu. Prosíme tě také za ty, kdo o ně s láskou pečují, ať jsou hrdí na to, že jsou tvými služebníky, zajati tvou láskou. Prosíme tě však i za věznitele, rozdrť jejich pýchu a donuť je, ať se před tebou skloní a naleznou život. I za sebe prosíme, vysvoboď nás od strachu i zhoubných vášní, obdař nás silou ke spravedlivému jednání a vyslyš nás, když k tobě voláme: Otče náš, který jsi v nebesích Amen
Poslání: Římanům 5, 1–11
Požehnání: Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása ! Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje. Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
162