Introitus: Žalm 1
Pozdrav: Ve jménu Vítám vás, bratři a sestry, na Bohoslužbách 10. neděle po sv. Trojici.
396
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče, ty dáváš člověku prozíravost, aby se mohl radovat z tvých darů. Ty jsi všechno stvořil k naší radosti, my jsme se však proti tobě vzbouřili a nacházíme jenom žalost. Prosíme tě o dopuštění, postav nás opět na správnou cestu. Pane Ježíši Kriste, ty si nás neošklivíš, ze své slávy jsi dobrovolně sestoupil mezi nás. Snášel si naši nízkost a přízemnost, skrze tvou oběť a tvé slavné vzkříšení jsme pozváni k věčné hostině spravedli-vých. Nemáme kam bychom šli, ty máš slova života věčného. Bože Duchu svatý, neodpírej nám svou přítomnost. Dej hlasitě zaznít svatým slovům a dej nám pozor-nou mysl a pokorné srdce, abychom bez poskvrny obstáli v tomto pozemském boji. Budiž sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, na věky. Amen
1. čtení: Přísloví 1, 20–33
247
2. čtení: Marek 2, 13–17

Řekněme hned na začátku, že dnešní příběh o stolování s hříšníky nejde vzít jako něco samozřejmého — je znepokojivý. Stolování v domě Léviho není nějaké rychlé občerstvení. Na rychlou svačinu přece nezveme davy lidí. Mnoho lidí naopak sedí u stolu při slavnostních, veřejných událostech. Společné jídlo v Léviho domě je hostina. A hostina znamená důvěrné společenství, sbratření. Hostina se po pravdě řečeno neobejde bez vína, zvláště v orientě ne. Učitel, důstojný pán uprostřed hodující chátry. Čtěme, co je tu opravdu psáno. Představme si tu důstojnou postavu, pokojnou tvář a moudré oči uprostřed moře zarudlých lící, nosů a říhajících úst. Sám rád posedím v laciném hostinci, ale i já mám z Ježíše ve společnosti hříšníků nepatřičný pocit. Sem přece nepatří. Jako by se má víra v něj před takovým obrazem umenšovala; proto dobře chápu každého, koho Ježíš na hostině celníků a hříšníků znejišťuje.

Zdá se však, že takové pochyby se dnes nenosí; i ten, kdo je jimi přímo zmítán, se je málokdy odváží vyslovit na hlas. Naopak, dnešní příběh se s velkou lehkovážností vidí jako to nejběžnější, co Ježíš dělal. Mnozí by o něm jistě řekli, že toto je přece sám základ evangelia — Ježíš uprostřed hříšníků. Se svým postojem jsou ve výhodě, protože Ježíšova slova znějí na pohled jasně: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Denně máme ovšem před očima ještě jasnější zkušenost: Není nijak těžké, aby se z lékaře náhle stal pacient; aby se z lékaře stal nemocný.

V knize J.A. Cronina Labutí zámek se přesně toto přihodí na zaoceánské lodi jednomu nadšenému misionáři. Pluje spolu se svou sestrou na misijní cestu; společnost na lodi je dosti uvolněná, těžko skrývá svůj posměch ke zbožným sourozencům. Náš misionář se srdnatě rozhodne sestoupit k těmto hříšníkům, za cíl svých nápravných snah si vybere snad nejzkaženější ženu na lodi; nicméně přitažlivou. Jeho zápas o spásu duše se však celkem rychle obrátí v zhanobení vlastního těla v cizoložství. A čtenář se neubrání otázce, zda to k takovému konci nespělo už od začátku.

Odkud Ježíš odchází jako vítěz, mi můžeme velmi snadno odejít s ostudou a posměchem. Ostudou o to horší, že jsme hanbu nezpůsobili jen sami sobě, ale samotnému Kristu, jehož jsme posly.

Člověk by se měl v sobě trochu vyznat. Měl by vědět, v čím jménu jedná. A pokud ve skutečnosti jedná ve svém jménu, měl by to přiznat, aby království Boží netrpělo poskvrnu. Křesťan se však nemusí nebezpečným situacím vyhýbat, má v nich především obstát. To se mu spíše podaří, když ví, že jde za svým srdcem a to že je vratké. Má-li chuť zajít do hostince, ať ví, že tam jde popíjet, protože k tomu hostince jsou. A ne hlásat víru. A v takovém případě je rozumnější se stolu hříšníků vyhnout, protože nemívají daleko k hrubosti. Kdo má chuť si někam vyrazit a sám před sebou se schovává za hlásání víry, nebude své skutečné touhy držet na uzdě a spíše přijde k úhoně. A nebo svobodná žena, která hledá muže, svobodný muž, který si hledá ženu, ti oba by měli vědět, že rozhovor mladého muže a ženy je většinou hra, ve které nevítězí argumenty, ale přirozenost člověka, daná mu stvořitelem. Evangelium však nemůže být rekvizitou námluv, vždyť v Kristu není ani žena ani muž.

Tváří v tvář tomuto příběhu se tedy ukazuje, že jedni mají z míst, kde by mohli přijít k úhoně obavu, protože sami sebe dobře znají. Druzí obavu nemají a jednají střeštěně a pošetile, protože se sami v sobě nevyznají.

Co však Kristus, který od stolu v domě hříšníků povstane se slávou a mocí jako vítěz? Podívejme se znovu na jeho cestu a následujme jeho příkladu:

Čteme, že lid k němu přicházel a on je učil. Lid přicházel k němu, vůbec tu nečteme, že Ježíš zašel do nejbližšího hostince a tam začal kázat — bylo by to nepatřičné, tehdy, stejně jako je to nepatřičné dnes. Ovšem také nečteme, že by se s někým ostýchal mluvit. Svou oddanost otci dával najevo před každým, ctnostným i sprostým. Tak také mi bychom se měli vyvarovat křeči hospodských misionářů. Ale každý by o nás měl vědět, že jsme křesťané a kde trávíme neděle, co považujeme za správné a co ne. Dotazy lidu potom obyčejně přijdou samy. A opět si vzpomeňme — oni přicházeli a on učil. Učit lze jen tomu, co sami dobře známe, v čem jsme si jisti. I my máme tedy svědčit o tom, co důvěrně známe a v čem se vyznáme. Každý z nás zná nejdříve Krista a jeho dobrodiní. Bylo řečeno, že poznat Krista znamená poznat jeho dobrodiní. Komu je dána větší moudrost, ten může s jistotou mluvit i dost ze široka; třebaže i tak vzdělaný muž jako byl biskup a mučedník Polykarp odpověděl velmi prostě, když jej římský místodržící pod pohrůžkou smrti nutil proklít Krista: Sloužím mu již osmdesát let a nikdy mi nic zlého neudělal, proč bych jej měl proklínat?

A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: Pojď za mnou! On vstal a šel za ním. Vzpomeňme, že se pořád nacházíme v okolí Kafarnaum, v krajině Ježíšova sousedství. Ježíš jde přes celnici proto, že byly na všech cestách a nešlo se jim vyhnout. Lévi pro něj bude podobně známý obličej jako pro nás pokladní v obchodě. Vždyť přej jeho celnici chodil každou chvíli. A takto se i šíří víra, v našem nejbližším okolím, nikoliv pokřikováním hlásnou troubou na neznámé lidi. Ježíš jistě chodil přes celnici často; ono Pojď za mnou jistě nebyla první slova, která si kdy vyměnili. Ale v jistý okamžik si řekl: Právě nastal čas pozvat ho ke službě evangelia! A Lévi také vstal a šel za ním. I nás mnozí znají jako věřící, dnes a denně. Spása druhých lidí neleží na nás, na svých bedrech ji směrem ke Golgatě nesl Kristus. Proto není třeba být netrpělivý. Ale také je jednou potřeba říci: Pojď za mnou za Kristem, přijď někdy do kostela.

Takto se tedy Ježíš dostal do domu Léviho, kde s ním stolovalo mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kteří jej následovali. A všimněte si: Celý obraz se nám proměnil: Zástupy jsou za Ježíšem, ne Ježíš za zástupy. On učí, co dobře zná, ty, kteří to neznají. Stále má navrch. Nejde na hostinu do Léviho domu za dobrodružstvím: On sám je hostitelem. Je si jist, protože jeho jistota nepochází z něj samého; je si jist věcí svého Otce, jeho moudrostí a vše převyšující láskou. Tak i my si máme být na všech místech mezi všemi lidmi jisti tím, že co nám Kristus slibuje, je to nejlepší a vše ostatním před tím bledne a je dočasné. Zajít do hostince člověka občas povzbudí, ale nemá-li naději jinde, spíše skončí s pláčem. Muži okouzlují ženy a ženy muže, ale pokud člověk nezná toho, před kterým je každý člověk, i ten milovaný, jen nepatrným dítětem, brzy se začne opačného pohlaví bát a tím spíše je i nenávidět.

V Léviho domě sedí zdravý uprostřed nemocných. Ten, který zná Všemocného a miluje jej proti těm, kteří znají jen své vlastní démony. Ten, který má hlavu v nebesích, dýchá čerstvý vzduch. Ten bude lékařem těm, kteří přikrčení při zemi dýchají zkažený vzduch Léviho kuchyně.

Závěrem tedy: Ježíš šel do Léviho domu, nešel tam ale za jídlem a pitím, šel tam za Lévim. Hleděl do jeho srdce, hleděl do něj se soucitem a přece z výšky, protože spravedlivý prostě stojí výše než hříšný. Účastnil se hostiny. Hostina zahubí toho, kdo jde za hostinou. Ale kdo jde za přítelem, pro koho je hostina nakonec jen místo, kde se sluší být trochu opatrný, ten vstane od stolu se ctí. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. A jen silní ovšem mohou pomáhat slabým. A jen kdo je sám silný, může povolávat hříšníky k pokání. Amen

Modlitba po kázání: 
171
Ohlášení: 
553
Přímluvná modlitba: Pohnuti tvým slovem, nyní tě, Pane, prosíme za všechny, kteří volají hříšné k pokání a smíření s Tebou. Obzvláště tě dnes prosíme o ochranu pro naše korejské bratry a sestry, vězněné v Afghánistánu. Dej jim, Pane, sílu a vytrvalost, těš je svým duchem, potěš i rodiny těch, kteří dosvědčili věrnost tobě mučednictvím. Vyznáváme, že pro tvé jméno neneseme takové strádání, tím více tě ale prosíme o píli a vynalézavost, když našemu svědectví nestojí nic v cestě. Děkujeme ti, že jsi požehnal našemu prázdninovému táboru; ty sám promlouvej k srdcím všech, kterým vydáváme svědectví o víře. Pane, učiň nás přímými a uměřenými, ať jsme hodni nést druhým radostnou zvěst o tvé neskonalé lásce. Vše ostatní vkládáme do modlitby, kterou nás naučil tvůj Syn: Otče náš Amen
Poslání: 2. Petrova 3, 13–17
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Požehnej vás Všemohoucí
360