Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 16
2. čtení: Marek 3, 1–6

Je v sobotu dovoleno jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?

Takový člověk totiž odpoví: Vždycky se má jednat dobře. Ale co jsme se z takové věty dozvěděli? Vůbec nic. Vždyť dobré jednání, pod tím si každý představuje něco jiného.

Vzpomeňme jen na apoštola Pavla. Před svým obrácením považoval za vrcholné dobro pronásledovat křesťany. Dá-li se to tak říci, pronásledoval křesťany s upřímným srdcem. Ale je to ještě jednodušší. Přece nakonec nikdo neříká: Já chci zlo. Každý prohlašuje své cíle za dobré. Každý zpětně říká: Myslel jsem to dobře. Žádný z fanatiků a tyranů neříkal: Přináším vám zlo. Každý, úplně každý říkal: Přináším vám vyšší dobro.

Hrůzy ve jménu vyššího dobra, bylo jich závratně mnoho. A tak už je dlouho populární tento pohled: Nic není černobílé. Nedá se obecně říci, co je dobré a co zlé. Každou věc je třeba posuzovat osobně, případ od případu. Hlavně aby nikdo netrpěl.

Aby nikdo netrpěl! Aby nikdo netrpěl, toho prostě nejde dosáhnout. Vždyť samotná láska znamená, že trpíme pro druhého. Trpíme, když se od nás vzdálí — ať tělem, nebo duší. Trpíme, když on trpí. Blízcí lidé se o radost i trápení dělí. Když se jeden své části trápení zbaví, jen je přehodí na záda druhých. A tak, když si za pravidlo dobrého a zlého vybereme, že člověk nemá trpět, můžeme takto uvažovat jen o jednotlivém člověku. On se tedy třeba trápení zbaví — ale druzí budou trpět ještě víc. Takové rozsuzování dobrého a zlého nakonec znamená, že si prostě vybereme toho, kdo je nám milejší. Ten ať netrpí — druzí se se svým utrpením musí smířit, nejsou v právu. Na ně při svém posuzování zrovna nemyslíme. Zlomyslní, ale pronikaví filosofové dobře řekli: V takovém případě slovo „dobro“ neznamená nic víc než: „Toto se mi líbí.“ Ano, dobré je potom to, co se líbí mě. Člověk zdánlivě lidsky omlouvá zlé skutky. Ale tím si jen chystá zadní vrátka pro činy, které by sám rád spáchal.

Nepřeceňujme význam člověka. Ani fanatismus minulých dob, ani dnešní sobectví a strach z opravdové lásky nemůže zrušit Boží vůli. Od počátku až podnes Bůh žádá spravedlnost. A spravedlnost je věrnost. Spravedlnost je dělit se o radost i bolest s blízkými. S těmi stále stejnými lidmi, které nám život postavil poblíž — ať jako příbuzné, přátele, spolužáky a spolupracovníky nebo sousedy. Spravedlnost je věrnost starým i novým bližním. Zachovávat věrnost, to znamená jednat dobře.

Co vyvolává Ježíšův hněv? Jaká tvrdost srdce jej zarmucuje? Toto: Farizeové berou Zákon jako něco, co brání dobrému. Na jednu stranu vědí, že spravedlnost není z člověka. Věrně zachovávají Zákon. V tom jsou stejní jako Ježíš. Farizeové dodržují příkazy o sobotě z věrnosti Bohu. Věrnost Bohu je ještě důležitější než věrnost lidem. Dodržují příkaz, kterému je těžko porozumět, ale vydal jej Bůh a tak se musí dodržovat. To je příklad hodný následování.

Farizeové ale nedůvěřují Bohu, ve kterého věří. Berou Zákon jako omezení. Snad je mi také dáno skrze Kristovo slovo nahlédnout do jejich nitra; soudím tedy takto: Farizeové žijí v přesvědčení, že na ně Bůh neustále číhá. Že na ně vložil přikázání, aby jim ztížil život, aby si je vyzkoušel. O jednom krutém knížeti se vypráví legenda, že nechával na ulici ležet zlato a kdo jej sebral, toho dal krutě popravit. Jako by se tomuto krutému knížeti Bůh v očích farizeů podobal.

A tak jako by farizeové žili rozdělený život jedna část patří Zákonu. A když jsou všechny povinnosti splněné, přichází ta část života, která patří jen jim. Třeba jen maličká část života, ale ta už je jenom jejich. Už jsem o tom ostatně jednou mluvil.

Od takové poslušnosti Bohu už je jen krůček k tomu, aby někdo řekl: Odstraňme Zákon nebo jej nějak obejděme, aby se dalo normálně lidsky žít.

A jsou takoví lidé. Lidé, kteří byli vychováváni pomocí neúprosných příkazů a zákazů. Také oni po nějaký čas žili ve stejném světě, jako farizeové. Ve světě, kde je skoro vše nedotknutelné Boží vlastnictví. V jakési úchvatné cukrárně, kde je ovšem každý pamlsek spočítán a zapsán, každé mlsání bude odhaleno a přijde neodvratný trest. Ve světě, kde všechno patří Bohu a člověk má pro sebe tak málo.

Takový člověk se pak úzkostně brání všem omezením, zákonům a pravidlům. Proti každé posvátné autoritě se staví bojovně. Neodmítá Zákon jen pro sebe, i druhé proti němu brání. Ale jak jedny osvobozuje od Zákona, jiné tím zase zbavuje jeho ochrany. Nechce trestat hříšného; tím ale bere jeho obětem všechnu naději na pomoc a zastání. Ano, už jsme o nic mluvili: Jsou to ti, kteří staví nesplnitelný požadavek aby nikdo netrpěl. Takových je dnes víc než farizeů, proto o nich mluvím.

Jedni i druzí mají jedno společné: Přesvědčení, že Bůh nepomůže. Přesvědčení, že Zákon je tu proto, aby člověka trápil. Rozdíl je jen v tom, že jedni se Zákona i přesto drží, druzí se mu vzpírají. Ale výsledek je stejný.

Toto není naše cesta. My následujeme Krista. Kristus se zcela podřídil Zákonu z lásky k Bohu a k nám, které přijal za své bratry a sestry. Podle Zákona byl za nás obětován jako beránek, jako smírčí oběť, která očišťuje od hříchu. Po nás se nežádá, abychom pro své bližní zemřeli to už pro nás všechny učinil Kristus jednou provždy.

A přece! My následujeme Krista. Ukazuje nám, že činit druhým dobře, zachraňovat život, lze jen podle Božích pravidel. Vždyť Ježíš uzdravuje v sobotu, uprostřed shromáždění Božího lidu. Kdyby tu sobotu nevešel do synagógy, toho člověka s ochrnutou rukou by nepotkal. A kdyby ten člověk sám nedbal na sobotu a nešel do synagógy, ani on by nepotkal Ježíše. Oba by zůstali sami. Ježíš nám ale svým příkladem ukazuje, že Boží vůle, Boží příkaz je to, co svádí lidi dohromady a umožňuje, aby jeden pro druhého dělal dobré věci. Právě Boží příkaz teprve umožňuje, aby lidé jeden pro druhého dělali dobré. Jinak zůstává každý sám. Myslí si třeba pak, že činí dobro, ale to je dobro jen pro něj, druzí je nechápou, jsou také sami.

A ještě v jednom je nám Ježíš dnes příkladem. On činí dobré podle Božích představ, i když ví, že to může znamenat velké trápení. Vždyť úplně na konci čteme, že když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

A tak zůstává toto: Jak jednat s druhými dobře, to nevíme sami od sebe, ale musíme se to vždy od Boha učit. První lekcí, Ježíšovou lekcí je, že pravá láska se neobejde bez trápení. To je lekce sobotní, lekce z té soboty v Kafarnaumské synagógy, ale i lekce Velkého pátku. Je zde však i lekce nedělní, ba nedělní škola, kterou musíme jako děti Boží všichni projít. To je lekce neděle velikonoční, neděle vzkříšení: Že totiž všechno to trápení nakonec dojde svého cíle v dokonalé blaženosti věčného života. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: