Introitus: 103, 8–18
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: Hospodine, soudče všeho světa, náš laskavý Otče. Prosíme, zjev nám svou slávu, ať se zastavíme ve svém shonu a slyšíme tvé slovo. Zjev nám svou spravedlnost a svatost, ať poznáme svůj hřích a ošklivíme si jej. Zjev nám však i své milosrdenství skrze Ježíše Krista, našeho Pána, ať u tebe hledáme odpuštění. Ano před tebou, Hospodine, vyznáváme svůj hřích a věříme v tvé odpuštění. Prosíme, pošli svého svatého Ducha, přímluvce a utěšitele, ať nás zachová do dne tvého slavného příchodu. Budiž sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky. Amen
1. čtení: 6, 13–25
440
2. čtení: Marek 3, 20–30

Dnešní čtení jako by bylo trhlinou ve zdech evangelia. Stavba může být sebe útulnější, sebe vznešenější; je li však v jejích zdech trhlina od základů až po střechu, která napovídá, že se stavba brzy zhroutí, kdo by v takovém domě chtěl bydlet? Stejně tak my: Slyšíme o Kristu, který odpouští i těm, kteří jej křižují. Slyšíme o Kristu, jehož evangelium pro celý tehdy známý svět bylo svěřeno jeho úhlavnímu pronásledovateli. Jsme ujištěni o lásce, která přijme každého; o Otci, který shovívavě hledí na naše každodenní pády a stále znovu nás laskavou rukou staví na nohy a bere do náruče. Jsme ujištěni, že Bůh s radostí přijímá i naše velmi nedokonalé dílo v tomto světě. Zkrátka víme, že prostý soucit a laskavost, kterým nás naučil Kristus, je cesta, která nás vede bezpečně k věčnému životu.

A náhle se zdá, jako by se ve zdech mateřsky útulného a přitom vznešeně nedobytného hradu Boží milosti otevřela právě dnešním čtením osudová trhlina. Kristus s okamžitou platností odpouští na kříži i vrahovi, který už ani nemá šanci odvděčit se mu správným životem. Již umírá. Taková je síla jeho lásky, která jde až do prolití krve. A najednou se, jak se zdá, dovídáme o možnosti, kdy se tato tvář laskavá i na kříži může navždy od nás odvrátit pro jediné špatné slovo.

A přitom se celá věc láme jako by mimochodem někde na konci třetí kapitoly. Dávno před křížem a vzkříšením, které jsou přece středem celých lidských dějin. Zdá se, že kříž a vzkříšení už vůbec nemusí zajímat toho, kdo udělá mimoděk chybu v docela složité theologii Trojice. Může se rouhat proti Otci, proti Synu, to projde. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. A přitom víme, že Otec, Syn i Duch svatý jest jeden Bůh. Do jakého hloubání by se člověk musel pustit, aby z nedělitelné Trojice vydělil právě Ducha a jej urazil?

Navíc se celá věc týká vymýtání démonů, věci nám ne úplně jasné. S naší době se vymítání démonů téměř neděje. Je to věc odtažitá, současnost nás nežádá se k takovým věcem vyjadřovat. A když o takových věcech nemluvíme, dalo by se čekat, že se vyhneme i případnému rouhání. Ale je to spíše opačně, zdá se nám, že ono vymítání démonů zastupuje něco obecnějšího, není jasné co. A tak je ta hranice hříchu, za níž už není návratu k Bohu a k životu nejasná. A tím více vyvolává obav.

Ale přeci opravdu je léčení, které možná odstraní bolest, ale člověk se po něm stane zlým, daleko více svázaným démonskými silami. Vždyť mnohé psychologické školy chtějí zbavit člověka soužení tím, že ho nechají uplatňovat jeho temné vášně. Jsou léčitelé, kteří sice vykazují výsledky, ale zavazují člověka k vděčnosti modlám a magii. A falešní proroci mnohdy získávají svůj věhlas právě uzdravujícími shromážděními. Jsou země i zde v Evropě, kde si od zdravého ale nuzného člověka můžete pro sebe koupit ledvinu.

Takže se skutečně můžeme setkat s úskokem toho zlého, tedy že se zlé v nemocném jen jakoby přelije. Zmizí bolest těla, ale do démonského područí se dostane duše. Uvolní se sevření duše za tu cenu umlčení svědomí. Duše pookřeje, ale zároveň se odvrátí od Boha. Každé léčení tedy skutečně nemusí být od Boha.

Avšak sám Ježíš říká, že zlé musí být zcela přemoženo, ne jen přelito do jiné oblasti. Sám říká: „Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům.“ A právě takové je Ježíšovo uzdravování. Ježíš vytrhuje nemocného ďáblu a navrací jej Bohu. Uzdravuje špatné svědomí, které doposud stálo mezi temnotou lidské duše a jasem Božího světla. Po jeho zásahu pronikají paprsky jasné Boží tváře do lidské duše a síly temnot prchají, již nemají místo. A jako zotročená duše ochromovala tělo, spolu s duší je pak i tělo zbaveno démonských pout. Skrze Krista je nám připsána jeho spravedlnost, takže pře Bohem jako bychom mi sami byli spravedliví, i když jsme neučinili nic. A život spravedlivého nemůže být zmařen, byť by trpěl na duši i na těle sebevíc. Filosofové i lékaři si od věků lámou hlavy, co je to vlastně zdraví. Aby vůbec věděli, čeho léčením dosáhnout a koho léčit. A v každé době se zdraví chápe trochu jinak. Nuže, my víme, že zdraví je spravedlnost před Bohem, zdraví je moci patřit na Boží tvář. Vše ostatní následuje až potom.

Toto vše však zákoníci sami dobře vědí. A v tom je zdá se jádro problému. Ježíš jim odpovídá těmito třemi podobenstvími: Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Zdá se, že tyto tři podobenství jsou moudra v té době obecně známá, běžně známá úsloví. Ježíš opakuje zákoníkům to, co sami dobře vědí.

V tom je jejich hřích, že dobře znají Boží zaslíbení, dobře vědí, jak je to mezi Bohem a člověkem. A přes to hloupou řečí o posedlém, který vyhání démony jménem knížete démonu shazují Ježíše. Jsou Bohu blízko a přes to chtějí prosadit sami sebe navzdory Božím moci.

Dopustili se tedy již hříchu proti Duchu svatému? Nebuďme ukvapení! Četli jsme přece, že Kristus přišel aby lidi zachránil, nikoliv zahubil. O nikom z lidí Ježíš neříká, že je zatracen. Vždyť to, co rozhoduje o spáse a zavržení má ještě přijít. Ježíšova smrt na kříži a jeho vzkříšení, teprve tam se bude vše lámat. Na tento moment teprve Ježíš všechny připravuje. Kdyby tedy o těchto zákonících Ježíš jasně prohlašoval, že jsou zavrženi, byla by to v celém Evangeliu podivná výjimka. Vždyť jen Bůh sám ví, koho vyvolil a koho zavrhl, my se to o druhých lidech nemůžeme dozvědět. Jen pro sebe samé máme tu silnější, druhdy slábnoucí jistotu spasení. O každém jiném pak máme mít dobrou naději, vědouc, že Bůh je vždy milosrdnější než my sami. (Dlužno dodat, že u bratří a sester hraničí tato naděje až s radostnou jistotou, kterou máme sami pro sebe.) Vždyť ani o Jidášovi není zcela jasně řečeno, že nedojde spásy, vždyť jej Ježíš v zahradě Getsemanské oslovuje příteli. Domnívám se tedy, že ani o těchto zákonících není zde řečeno jasné slovo. Prostě proto, že nám nepřísluší znát, co zná jen Bůh.

O čem se tu tedy mluví? Aby snad někdo nepropadl zbytečné úzkosti, nejdříve to, o čem se zde zcela jistě nemluví. Nemluví se o tom, že někdo přijal Boží milost a přitom dále úmyslně hřeší. Vždyť skoro každý lidský hřích je úmyslný, i hřích věřícího. Každý hřích je vzpourou proti Bohu, výsměchem do Boží tváře. A my víme, že v tomto čase jsme stále zároveň skrze Krista spravedliví a zároveň sami o sobě hříšníci. Zároveň spravedliví, zároveň hříšníci. Také o odpadnutí od víry se nemluví. Vždyť mnozí od Boha odpadli a pak se k němu s upřímnou lítostí vrátili. A z Písma víme, že v nebi je větší radost z jednoho napraveného hříšníka než z tisíce spravedlivých, že právě z takového návratu má Otec největší radost. I to se může stát, že člověk o něčem dobře ví, že je to od Boha, ale pro svou pýchu to prohlašuje za zlé. I když právě takhle vypadá dnešní příběh, myslím, že toto stále ještě není hřích proti Duchu svatému. Neboť i takoví lidé se najdou, třeba i někteří z nás, třeba i já sám. A přece často vidíme, že takoví lidé dokáží své zpupné lži litovat a prosit Boha o odpuštění. A je psáno: Kdo ke mě přijde, toho nevyženu ven.

Modlitba po kázání: 
498
504
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Petrova 5, 1–9
Požehnání: Petrova 5, 10–11
510