Introitus: Žalm 125
Pozdrav: 
195
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš laskavý Otče. Děkujeme Ti, že jsi nám skrze svého Syna daroval důstojnost. Ať jsme malí a ještě jsme nic nedokázali, nebo velcí a v mnohém jsme již selhali, ty hledíš jen na zásluhu svého Syna, která nám teď patří, neboť v něj z celého srdce věříme. Prosíme, sešli na nás nyní svého svatého Ducha, abychom jím byli spojeni se všemi tvými služebníky na zemi i v nebesích, se všemi apoštoly a mučedníky, s praotci a proroky; se všemi kteří již zvítězili pro krev Beránkovu ve svém pozemském boji a jsou u tebe, i s křesťany všech národů a ras zde na zemi. Obnov nás svým slovem, ať jsme hodni tvých zaslíbení a připraveni na příchod tvého království v moci a slávě. Za to tě prosíme skrze Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh. Amen
1. čtení: Přísloví 4, 18–27
219
2. čtení: Marek 3, 31–35

Úplně to člověk vidí před očima. Veliké shromáždění poslouchá Mistrova slova. Čas jako by se zastavil. Duše každého z posluchačů jako by se zvědavě vykláněla ze srdce, z těla, směrem k Mistrovi. Každý, kdo pozorně poslouchá, jako by najednou mohl vložit ruku na osu celého vesmíru. Jako by z blízka hleděl na hnízdo, ve kterém se zrodilo veškeré bytí. V Kristu najednou dává smysl to, co bylo. A v naději se prosvětluje i budoucnost. Jako by někdo náhle rozsvítil v temné místnosti plné tápajících.

Podobný pocit má asi pilot letadla. Velkými čelními skly hledí na vzdutou hladinu mraků, osvětlených plným sluncem. Tuší, že venkovní mráz by jej v mžiku proměnil v krystal ledu, že nízký tlak by roztrhal jako chatrné tělo. Sedí však ve vyhřáté, útulné kabině, může pohnout pákou na nalevo nebo napravo, podle toho, kam se chce zahledět. Neletí on sám, ale jeho stroj jej bezpečně nese a chrání. Spíše by se ale slušelo říci, že poslouchat Kristova slova je jako být nesen nebeskými anděly, létat ve snu na křídlech ptáků. Vůbec nevadí, že člověk neumí létat sám, když jej někdo bezpečně nese a chrání.

A do toho někdo opatrně přijde k Mistrovi a řekne: „Máš tu maminku a bratry.“ Všechny obrazy se náhle rozplynou, duše posluchačů se zase zatáhne zpět do těla a čas se znovu neúprosně rozběhne. A náhle se zdá, že je sice pěkné zahlédnou něco z věčnosti, ale nemá to valného trvání ani užitku. Protože nejde zastavit čas; byť by člověk nakrásně zahlédl něco z věčnosti, stejně pořád náleží koloběhu rození a umírání. I tento Mistr má maminku a bratry. Maminku, která jej zrodila nahého, na kterou byl zcela odkázán. Maminku, která si pamatuje jeho první neumělá slova. Maminku, která si pamatuje legračně neumělé první myšlenky toho, kdo čerstvě ovládl lidskou řeč. A bratry, kteří vyrůstali s ním, kteří znají jeho vývoj, kteří mohou kdykoliv dosvědčit, že nebýval vždycky Mistrem.

Ono je to tak vždycky — na veřejnosti lidé požívají úcty, když je spatříme v soukromí, v rodině, stanou se nám sice možná lidsky bližšími, ale naše ústa k nim většinou trochu povadne. Na veřejnosti jedná každý sám za sebe. Ale doma není nikdo sám za sebe. Snadno je možné vypozorovat, že každý člověk tvoří se svou rodinou spojené nádoby. Jak se pohybuje duše jeho blízkých, tak i ta jeho.

A není nakonec v životě člověka chvíle, kdy by byl sám za sebe. Nejdříve zasahují do jeho života rodiče a sourozenci. A i když je třeba už dospělý a bydlí sám, tuší, že s ním rodiče stále trochu počítají jako s dítětem. A tak, když je člověk sám, stejně v hloubi duše nemá stání a usiluje o vlastní rodinu. O místo, kde by už on sám byl rodičem. Ne že by tím úplně přestal být něčím dítětem, ale už je také rodičem, už může vůči svým vlastním rodičům vystupovat jako rovný vůči rovným. Málokdo už se dnes ptá: Kdy se oženíš? Ale velmi podobná otázka: Máš holku? nastoupila na místo té první. Člověk zakládá rodinu, dnes však jen spíše takový zárodek rodiny, jen dočasný pár, aby už konečně sám za sebe odpovídal. Ale ouha, jen to udělá, odpovídá sice už za sebe, ale také za někoho druhého. Za svůj protějšek, za své děti a časem i za své stárnoucí rodiče.

A právě tento kolotoč vytrhuje Ježíše z kruhu jeho posluchačů. Marie a Ježíšovi bratři spíše nepatří k těm příbuzným, kteří se Ježíše chtěli zmocnit. Vždyť víme z Písma, že Marie uchovávala ve svém srdci vše, co zvěděla o božství svého syna. Třeba jej chtějí jen uchránit potíží, třeba se jen chtějí ujistit, že se mu dobře daří. Ale nakonec to vyjde nastejno. Najednou není sám za sebe.

Co nyní udělá Ježíš? Postaví se snad ve vzdoru proti své rodině, řekne: Jsem už dospělý? Ne. Takový výkřik beztak nic nezmění, je spíše směšný.

Namísto toho mluví o jiné rodině. Není to však rodina, jak bychom po lidsku očekávali, kde Ježíš je otcem. Vždyť jediný je Otec, ten v nebesích. Je to rodina, kde Ježíš je Synem a bratrem. Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.

Ježíš naruší rodinu, ani nepočítá s tím, že by člověk mohl být bez rodiny. A ono to tak skutečně je, člověk skutečně nemůže být bez rodiny. Pravda, ještě jsme dnes vůbec nezmínili přátelství. Už od dob osvícenství se právě přátelství staví nad rodinu. Kruh přátel, to má být místo, kam člověk uteče od rodičů nebo od žena a od dětí a kde bude sám sebou. Ale to je jen přelud. Vždyť je-li někdo naším opravdovým přítelem, je stejně skoro jako náš bratr; v orientě se dokonce blízcí přátelé skutečně oslovují „bratře.“ Přátelství, které není nakonec bratrstvím, člověka stejně neuspokojuje. Když jsou vztahy mezi přáteli povrchní, nakonec se stejně hraje o to, kdo je větší a kdo menší, kdo je chytřejší a kdo hloupější, kdo zkušený a kdo nezkušený. Tam, kde je jen povrchní přátelství, snažíme se buď nad druhé vyčnívat, nebo je zas nekriticky obdivujeme. Nakonec jedny přátele opouštíme, protože se nám zdá, že nejsou na naší úrovni; druhé zas, protože se nám zdá, že se nad nás vyvyšují.

Jen pokud jsou naši přátelé vlastně naši bratři, naše přítelkyně naše sestry, můžeme té hře na většího a menšího uniknout. Potom, pokud se nám zrovna někdo z přátel zdá poněkud mdlý, řekneme si: Co naplat, je to můj bratr. Však on časem vyroste. Mladšími sourozenci přece také nepohrdáme. A pokud nás zase někdo z přátel převyšuje, víme, že je to přece bratr, že nám může pomoci v růstu, abychom jej nakonec také dorostli. V rodině přece není žádná hanba být mladší.

O takové rodině tedy mluví Ježíš. O rodině, kde všichni poslouchají jednoho nebeského Otce. Všichni činí tu samou věc, vůli Boží, právě o tu jim jde. Není to rodina, kde by jedni za všechny odpovídali, druzí by pak jen poslouchali. Všichni jsou bratři a sestry, všichni mají jednoho Otce, o jeho věc jim všem jde a to je spojuje, v tom jsou si příbuzní.

Tato duchovní rodina tělesnou, lidskou rodinu neruší. Nesoupeří s ní, ani nemůže, protože ji zcela převyšuje. Člověk může být ve své pokrevní rodině třeba dítětem, ale po celém světě má bratry a sestry, kteří stejně jako on činí Boží vůli. A třeba jsou někteří z nich i tak staří, že by mohli být jeho dědečky a babičkami. Ale jsou jeho bratry a sestrami. A nebo zas ve své rodině může být člověk otcem nebo matkou a za všechny kolem sebe odpovídat. Stojí sám v čele své rodiny. Ale kolem sebe má zase bratry a sestry, třeba i mnohem mladší, než je on sám. Nakonec, ve věřící rodině jsou v tomto duchovním smyslu také všichni bratry a sestrami.

A tak, kdykoliv dobře jednáme, mluvíme a smýšlíme, nejsme sami. V každém dobrém skutku můžeme jako skrz jakési duchovní kukátko vidět tisíce našich bratří a sester, kteří jednají stejně. Každý náš dobrý čin, slovo i myšlenka je jakýmsi spikleneckým mrknutím na tisíce našich bratří a sester po celém světě; ba i na ty, kteří již zvítězili a již jsou u Boha.

A nakonec ještě ta trochu zarážející slova: Kdo činí vůli Boží, to je i má matka. Ale vlastně to zas tak divné není: Ježíšova matka, blahoslavená Panna, přijala Ježíše, nosila jej v sobě a porodila jej. Starala se o něj, když byl ještě nemluvnětem. Strachovala se o něj, rmoutila se jeho bolestí. Tak i my přijímáme Ježíše v jeho slovu. Nosíme jej v lásce v sobě, i když si ještě ani nedovedeme představit, co přesně z toho vzejde. Když nastane pravý čas, zrodí se z jeho slova z nás skutek lásky a milosrdenství. Také nám není lhostejné jeho dílo v tomto světě, o jeho věc se až mateřsky strachujeme. Pokud Ježíše naše činy zarmucují, mrzí nás to. Ne protože máme strach, ale proto, že Ježíše nechceme zarmoutit, nechceme jej zklamat. Nemějme tedy strach, jen nechtějme zarmoutit našeho bratra Ježíše. A nebuďme smutní; ani v rodině, ať bez rodiny, nikde nejsme sami. Máme za bratra Ježíše a spolu s ním tisíce bratrů a sester, i těch, kteří jsou již u Boha; a ti všichni jsou s námi při každém našem dobrém skutku, slovu i myšlence. Amen

Modlitba po kázání: 
379
Ohlášení: 
388
Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, prosíme tě dnes za naše město. Shlédni na všechny bezradné, kteří touží po dobru, ale jsou ve svém hledání osamoceni a nenacházejí pomoci a východiska. Prosíme, Pane, zjev jim svou slávu a dej se jim nalézt. Shlédni na všechny, kteří se snaží být poctiví a které tíží veliká zodpovědnost, na kterou jsou sami. Promluv k jejich srdci, Pane, ukaž jim, že své břímě mohou složit před tvým trůnem. Prosíme, Pane, dej se nalézt těm, kteří tě chtějí hledat, ale jsou příliš slabí a klopýtají na své cestě. U tebe je naše bezpečné útočiště, Pane, místo naší radosti a odpočinutí. Prosíme tě, Pane, ukaž je také jiným. Dej našemu sboru růst, ať se v tomto místě zjeví tvá sláva a pravda. V jednom Duchu tě vzýváme slovy tvého Syna, našeho Pána: Otče náš, …
Poslání: Galatským 6, 1–4
Požehnání: Galatským 6, 18
378