Introitus: Žalm 2
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na Bohoslužbách 14. neděle po sv. Trojici.
2
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče, vyznáváme před tebou své hříchy. K tvému slovu jsme slepí a hluší, ženeme se bez rozumu. Děkujeme ti, že jsi nás sám se sebou smířil skrze svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, že smíme přebývat ve tvém svatostánku, že jsi nás k sobě vzal na svou svatou horu, takže jsme vzdáleni hluku a lstivosti světa. Prosíme, dej nám tu statečnost a pokoru, jako jsi dal své služebnici Marii, abychom jako tato chudá a prostá dívka nesli ve svém srdci Tvého Syna jako Pána a bratra. Dej, ať jej ve všem posloucháme, ať jsme k němu upřímní a ničím jej nezarmucujeme. Proto nás, prosíme, naplň svým Duchem, abychom byli jistými kazateli tvého slova a měli moc vzdorovat všemu zlému v tomto světě, především pak pokušení; abychom dokázali krotit svou pýchu, zhášet hněv a snášet obtíže. Posvěť nás dnes svým Duchem skrze svatá Písma, abychom byli čisti pro den tvého slavného příchodu. Maranatha, Pane přijď! Budiž sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, na věky. Amen
1. čtení: Žalm 15
364
2. čtení: Marek 3, 7–12

Je velký rozdíl, když se něco stane mezi dvanácti lidmi a když se to samé stane před celou zemí. Patřím ještě k těm, kteří jako malí dobře věděli, že mnohé, co se říká doma, nesmí se říkat na ulici a ve škole. Ta doba už je pryč. A přece toto pravidlo bude víc nebo míň platit až do konce tohoto věku.

Čteme, že se Ježíš s učedníky uchýlil k moři. Na první pohled to vypadá jako příjemné rozptýlení na cestě. Ale jen o verš výše jsme minule četli: „Když farizeové vyšli ven, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.“ A když se takto domlouvali, to neznamená jen, že někde na návsi před synagogou ve stínu stromu tiše skřípali zuby a zatínali pěsti. Vždyť herodiáni byli pravým opakem farizeů a jejich úhlavní nepřátelé. Aby se člověk za nějakým cílem spojil se svým úhlavním nepřítelem, musí být odhodlán nejvyšší měrou. Když člověk uzavře takové nesourodé spojenectví, již nemůže couvnout; již překročil svůj Rubikon. Nedošli jsme ani do první pětiny evangelia a Ježíš je již ve smrtelném nebezpečí.

Je velký rozdíl, když se něco stane mezi dvanácti lidmi a když se to samé stane před celou zemí. Místo na břehu moře znamená ze všeho nejméně nějakou občerstvující zastávku. Nezastavil na odpočívadle, uchýlil se do úkrytu před smrtelným nebezpečím. Proč tak brzo a tak náhle taková hrozná změna? Ježíši milý, co jsi spáchal zlého? Jak niterně krásná byla doteď ta setkání s Ježíšem! Ten politováníhodný posedlý v malém kostelíku v Kafarnaum. Všichni ho znali, jeho vykřikování při Bohoslužbě všechny rušilo a přece, všem ho bylo líto. Ta něžná scéna v Petrově domě, uzdravená tchyně vstává a obsluhuje Krista a jeho družinu. Malomocný — kdesi na cestě byl jakoby mimochodem obnoven lidský život, v malé soukromé temnotě zazářilo jasné světlo. Nebo čtyři přátelé, když z Ježíšova domu odcházel po svých ten, kdo u nich po léta vzbuzoval lítost. Jak je to všechno krásné a něžné; i my jsme účastníci takových divů, i my chceme toto vše zažít ve svých malých životech.

Velmi brzy sice zaskřípaly spory o různé otázky — ale kdo by čekal najednou takovou tísnivou situaci. Vždyť to odpoledne na břehu moře, to leží na prsou Ježíše a jeho družiny jako těžký kámen. Všude najednou davy lidí, jako na nějakém veletrhu. Připusťme si, jak děsivé je vidět pohromadě samé nemocné a postižené — vždyť snad nikdo nemá dobrý pocit, když navštíví nějaký ústav nebo nemocnici, vždyť ten pocit známe. Ten pocit, kdy se oko marně snaží zachytit na ostrůvku zdraví, kdy se pohled člověka propadá do moře bídy.

Je velký rozdíl, když se něco stane mezi dvanácti lidmi a když se to samé stane před celou zemí. Ježíš se stal politickou postavou. Co není od srdce k srdci, co je veřejné, co je přístupné všem, zkrátka co je politické, to je vždycky takové jarmareční, jako někde na trhu. Na trhu si lidé konkurují, člověk musí dávat pozor na různé podvody a lsti. Veřejné věci člověka tísní a vyvolávají nevolnost. Ale dá se s tím něco dělat? Vzpomeňme, Ježíš řekl: Pojďme kázat, proto jsem přišel. Kdyby se Ježíš docela skryl před zástupy, byly bychom právě my křesťané? Vždyť do Izraele je to od nás přes tisíc kilometrů, mluví se tam jinou řečí, ba všechno je tam jinak. Ba kdyby na nás Ježíš promluvil svou rodnou řečí, ani bychom mu nerozuměli. Z toho je vidět, že Ježíš se musí stát veřejným. Dá se s tím tedy něco dělat? Nedá. Je jen třeba na to být připraven. Kdo s něčím počítá, není potom tolik rozčarován a znechucen, nepropadá beznaději.

A tak musíme počítat s tím, že když jeden s druhým mluvíme o Ježíši, naše mysl se rozjasňuje a naše srdce se raduje. Když tu samou řeč poslouchá někdo z venčí, řekne si spíše: O co jim jde? Jaký je jejich cíl, jakou cestou chtějí ovládnou svět. Přijměme to zmužile!

A zase si ale nemysleme, že ze začátku bylo všechno takové čisté a pak se to pokazilo. Ježíš se nestal veřejným majetkem, neosobní hvězdou. A z jeho následovníků se nestal nějaký štáb, který jde vyměnit jako obnošené hadry. Co udělal Ježíš v největší tlačenici? Požádal učedníky, ať pro něho připraví loď, aby se zástup na něho netlačil. Požádal je! Syn Boží, Král králů, Vševládce, o něco své bratry žádá. Bůh zůstává naším Pánem, na nějž ani není dovoleno pohlédnout. Ale v Kristu nás zároveň žádá: Uschovejte mě ve svém srdci! Uschovejte mě pod pokřikem a neurvalostí světa.

A hluk utichá, povznášíme se na horu a čteme o povolání dvanácti učedníků. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy. Nikoliv nepodstatný je ten první účel: Aby byli s ním. Dvanáct učedníků s Ježíšem tvoří bratrský kruh důvěry. Později uvidíme, že se zástupy mluvil Ježíš výhradně v podobenstvích. Učedníkům je pak v úzkém kruhu vysvětloval. A tak ty davy, které se tlačí na Ježíše, politika, jež jej uvláčí až ke Golgotě, Krista nemohou nijak pošpinit. Hlučícímu davu zůstává Ježíš přitažlivým, ale nepřípustným tajemstvím. Kruhu svých učedníků je bratrem.

To je ta velká věc, kterou si dnes musíme zapamatovat: Boha na nebesích jde jen rozhněvat. Ale Boha, který se nám v Ježíši stal bratrem, můžeme i zarmoutit; však evangelia často mluví o tom, že byl Ježíš zarmoucen. I dnes jsme slyšeli o Jidáši, který jej pak zradil. V Kristu se nám Bůh vydává. Když půjdeme ještě dál, můžeme mluvit o tom, jak dal učedníkům jíst své tělo a pít svou krev; o tom ale dnes není řeč. Dnes mluvím o tom, že Krista jde zarmoutit. Vždyť on kvůli nám přišel na svět, za námi samými přišel, pro nás zemřel. Udělal pro nás něco, udělal krok k nám a my jsme jeho pozvání přijali. Skryjme Krista ve svém srdci, ukryjme ho mezi sebou, buďme stále takovým společenstvím, kde Kristus nebude zarmoucen. Buďme mírní, střízliví, dobré mysli, upřímní a laskaví. To je první napomenutí dnešního dne: Nezarmucujme Krista, který se nám zcela vydal.

A než řekneme ještě to druhé a dnešní poslední, ještě něco k tomu: Také své bratry a sestry ukryjme ve svém srdci. Nikoho z rodiny víry nedávejme na pospas lidským řečem. Vždyť jak jednáme se svými bratry a sestrami, tak jednáme s Kristem. Ať je každý v církvi ukryt před hrubostí a mazaností světa.

A to druhé napomenutí je: Ustanovil je také, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy. My všichni co tu teď jsme stojíme jako kazatelé na místě Kristově. Mluvíme v jeho jménu. Kristus se zástupů nebál, ale měl od nich odstup, skryl se před nimi v tajemství. Také my nebuďme bázliví. Především se nepouštějme do sporů s lidmi, pokud zcela bezpečně nevíme, že můžeme vyhrát. Že Kristus je naše jistota, to víme bezpečně a to nám nikdo nemůže vzít. Od toho vycházejme, to je nakonec pro druhé také nejpůsobivější. Lidé se pak ptají: Kde ten člověk vzal takovou sílu. Nejde se ovšem vyhnout tomu, že člověk přecení své síly a zaplete se do vlastních řečí. Snad vás smím povzbudit svou vlastní zkušeností — pro mne je to zkušenost stále čerstvá. Vím však, že i učedníci se někdy vraceli ke Kristu zpět jako zpráskaní psi. Selhali jsme, Pane, byli jsme bezmocní. Kristus však nikoho z nich apoštolství nezbavil. Jeho slova byla: Příště jinak a lépe!

Ustanovil je též, aby měli moc vymítat zlé duchy. I to pro nás platí. Jistě ovšem nemáme být znalci zlý duchů. Vždyť ve zlém máme být nezkušení jako holubice. Zlé duchy ani zkoumat nelze: Kristus je jasný jako slunce, zlí duchové jsou měňaví a úskoční jako hadi. Ani snad nemůžeme pořádně poznat, kdy máme se zlým duchem co do činění, takový je to lhář a mistr převleků. Proti zlým duchům pomůže jen jasné slovo. Nezapleťme se do her, které s námi zlo chce hrát. Vyhrát nemůžeme. Zůstaňme pevně opřeni o naši jistotu. Naše slovo buď jasné: Toto je zlé, toto ubližuje druhým, Bůh si žádá jinak, Kristus je vysvobozením.

A tak zůstává: Vystupme s Kristem na tu horu, pohleďme na hemžení toho světa s odstupem. Jistě mnohé rozhněváme; nikoho však nezarmucujme, především ne Krista, který se nám vydal. O Kristu musíme kázat, nebojme se však skrýt jej do tajemství, co o Kristu říkáme beztak mohou lidé plně pochopit teprve tehdy, až jej přijmou. Nebojme se tedy nechat věci nedořečené, ponechat si tajemství. Veřejně mluvme o Kristu jako o Pánu, bezbožným se totiž nesluší kázat milost. I ve svém srdci jej mějme jako Pána, ale také bratra. Nepřistupujme na hry toho zlého, ale vyhánějme jej jasným slovem pravdy. Nezarmucujme Krista, nosme jej stále ve svém srdci, mějme jej stále mezi sebou a stejně tak i všechny z rodiny víry. Smiřme se s tou politickou tlačenicí tam na břehu jezera, všude kolem nás; jinak to nejde. Snesme ten pohled na neosobní dav nemocných — i těm je třeba sloužit, ne jen těm, které známe jménem. Ale při tom všem zůstávejme v srdci s Kristem a celou církví tam nahoře, v bezpečném kruhu, jehož nebeský klid tehdy ani dnes neruší ani ten Jidáš. Amen

Modlitba po kázání: 
473
Ohlášení: 
91, 1–3
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Efezským 4, 17–32
Požehnání: Žalm 91
91, 5–6