Introitus: Žalm 126
Pozdrav: 
161
Vstupní modlitba: Žalm 138
1. čtení: Kazatel 11
417
2. čtení: Marek 4, 1–34

Opravdu, přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen? Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo. Nebojte se tedy! Slovo se stalo tělem. A ne proto, aby kolem nás jenom prokmitlo. Syn Boží nepřišel na svět jako zlomyslný Boží žert. Není tu proto, aby na konci času Bůh mohl ze svého trůnu zahřímat: Vidíte? Celou dobu jste měli klíč k věčnému životu u nosu, ale vám to nedošlo, vy jste tu hádanku nerozluštili. Světlo nepřichází, aby bylo dáno pod nádobu. Abychom nezůstávali v nejistotě, dnes tu máme důkaz. Důkaz, že si Kristus přeje, aby jeho slovo bylo pochopeno. Čteme, že v soukromí učedníkům podobenství vykládal a máme tu dokonce zachycen jeden takový výklad.

Vytane ale otázka: Proč někdo dává hádanky, aby je pak jen několika vyvoleným vykládal? A máme tu hned odpověď: aby `hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno´. Na první pohled zní tato slova Písma jako zlomyslná krutost. Jako onen Boží žert, o kterém jsme mluvili na začátku. Představme si tedy, že by se nyní Bůh zjevil na nebi, sedící na trůnu, obklopen serafy a cherubíny? Co by se stalo? První by u jeho nohou klečeli boháči a vládcové země. Lotři tohoto světa, právě ti by si té změny hned z rána všimli jako první. Těm prvním by došlo, že je výhodné se před Bohem sklonit. Největší svévolníci a posměvači by klečeli před Bohem hned v první řadě. Stejně je vidíme lísat se k těm z tohoto světa, kdo mají moc, jejichž hvězda právě vychází. Ne nadarmo jsme dnes hned na začátku četli, že se k Ježíšovi shromáždil veliký zástup — neboť i jeho hvězda právě začala vycházet.

Vzpomeňme jen, jak to s křesťanstvím dopadá, pokud jsou pro všechny lidi určeny jasné podmínky spásy. Vzpomeňme na odpustky: Tehdy ještě jednotná církev vyhlásila, že odpuštění lze získat poutěmi k hrobům mučedníků a dobročinnými dary církvi. Obojí je z části pravda. Když Bůh vidí naši lítost, pro Krista nám odpouští. A pravá lítost znamená přemýšlet o sobě a začít jednat dobře. Památná místa se jistě dobře hodí k tomu, aby o sobě člověk přemýšlel. A pomáhat církvi nebo konat dobročinnost, to jistě je dobré jednání. Ale když se to řekne takhle natvrdo, sice: Konej poutě a zaplať církvi a bude ti odpuštěno, dopadne to hrozně. Lidé podvádět, krást, vydírat a vraždit a pak si koupí odpuštění, jak tomu u nás často bylo v době Jana Husa. Proto je Slovo Boží ukryto před všemi zatracenými v podobenstvích a jen Bohem vyvoleným je dáno znát tajemství Božího království.

Znamená to tedy opět, že pokud Ježíšovým podobenstvím nerozumíme, je to důkaz, že patříme k zavrženým? Naprosto ne! Sám život Ježíšův a život náš ukazuje, že to tak není. Přece jsme právě četli, že Ježíš v soukromí svým učedníkům podobenství vykládal. A stejně tak každý z nás se může svého bratra zeptat na smysl Ježíšových slov; ba máme na to zvlášť ustavené a placené duchovní a církevní učence. Tam, kde má člověk dost pokory, aby se druhého zeptal, když neví, tam, kde mají lidé dost pokory, aby si jeden od druhého nechali sloužit, tam jsou přece vyvolení a ne zavržení. Učedníci přece také nechápou smysl podobenství; a přesto je jim dáno znát tajemství království Božího, protože je jim dáno být s Ježíšem, který jim je vysvětluje. A tak, tam kde je společenství s Kristem, společenství bratří a sester, tam každý může znát tajemství království Božího. Ale nejde je znát sobecky, jen sám pro sebe si na to přijít, lze je znát jen s druhými.

Řekl jim také: „Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno, a ještě přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to co má.“ A to chápu takto: Když máme Ježíšova slova pochopit, nejsme odkázáni jen sami na sebe. Ale pokud se spokojíme s jedním hotovým výkladem, sami sebe ochuzujeme. Pokud chceme od Písma jen málo, jen jednoduché poučení, také málo dostaneme, také dostaneme jen jednoduché poučení. Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno. Musíme Písmem žít. Když chce mít člověk důležité životní otázky rychle odbyté, může se mu snadno stát, že mu časem jeho jednoduché odpovědi nebudou stačit. Samozřejmě, koho Písmo i jednoduše vykládané nadchlo tak, že jej zamilovaně bude poslušný celý život, ať to stojí, co to stojí, tak ten má a bude mu ještě přidáno. Ještě časem pochopí, že Boží vůle, které se celou dobu držel, je složitější, než si myslel na začátku. Ale pokud člověku něco nesedí, ale odbude to jednoduchou poučkou, tak mu bude odňato i to co má. Tak se unaví a ztratí i své původní nadšení. Jako ti, u kterých je zaseto na kámen. Rychle vzejdou, ale zase rychle uschnou.

A vrátili jsme se k dnešnímu podobenství; a hned si tedy ukažme, jak máme měřit tou velkou mírou, abychom hodně dostali:

Máme tu výklad podobenství. A ten přesně sedí na to, co se stalo tam u moře: Totiž, shromáždil se tam k Ježíšovi velký zástup. A Ježíš již dopředu varuje své věrné, aby pak nebyli překvapení. Říká: Přišlo mnoho lidí, teď tu všichni nadšeně poslouchají. Ale jedněm to jde zas druhým uchem ven, pro další je to záliba, která je do měsíce pustí, jiné udolají starosti. A tohle všechno mi dobře známe. Zažili jsme už někdy plný kostel, kde se ale polovina lidí už těšila domů. Zažili jsme lidi na pohled nadšené, které to pak ale náhle přešlo. A známe i lidi, jejichž důvody pro neúčast v církvi se nám zdají vážnější. Ač přece ne dost vážné. To všechno známe; a cítíme se jistěji, když nám Písmo potvrzuje, že to tak prostě musí být, že se neděje nic nečekaného. Ovšem, to má být všechno?

Neměli bychom se právě spokojit s takovou jednoduchou poučkou. Jak Ježíš v pravou chvíli podobenství vykládá, tak to sedí. V tu chvíli u jezera mluví podobenství právě takto. Ale dávejte si pozor, jakou měrou měříte! Každé podobenství může v různých chvílích znamenat něco jiného.

A teď si zkusíme, zda opravdu může znamenat něco jiného. Ježíš pro své učedníky v pravou chvíli vykládá podobenství tak, že se týká lidí. Toho, jak lidé uvěří. A je to úplná pravda. Ale toto podobenství se týká i všeho našeho jednání.

Teď už tedy jen, jaké ještě povzbuzení nám z tohoto podobenství plyne: U každého skutku víry je výsledek nejistý a kdesi v nedohlednu. Veškeré jednání víry se zdá na pohled zoufalé a zbytečné. A vlastně ne jenom, že by se zbytečné zdálo. Opravdu, většina z těch věcí, které jako křesťané v dobré víře podnikáme, se nezdaří. Vždyť kolik jsme v tomto sboru společně podnikli akcí pro veřejnost, kolikrát jsme si slibovali, že k nám kvůli té a té věci lidé přijdou a nic z toho nebylo. Ledacos se tedy opravdu nakonec ukázalo jako zbytečné. A přece, skoro každou neděli je celá jedna lavice obsazena horlivými a nadšenými mladými lidmi. Kde se vzali, jak se to stalo? Jaký postup máme opakovat, aby příští rok ty lavice byly už dvě? No to právě nikdo neví. Tak se to podobenství děje právě teď u nás ve sboru.

A i v životě každého z nás je to tak, že někdy se hrozně snažíme a nic z toho není, někdy uděláme něco jen mimoděk a je z toho obrovská radost a užitek. A tak, mohu si říci „Budu dělat jen malé věci, protože z těch je nakonec největší užitek“? A tak to právě nefunguje. Někdy velký užitek vzejde z velké práce, někdy z maličkosti nevzejde nic. Člověk neví.

Nejlépe tedy dál konat všechno to, co uznáme za vhodné. Dál sem budeme zvát lidi, třeba z toho něco bude, třeba ne. Dál se budeme na lidi usmívat, třeba právě to je pro někoho to pravé pozvání. A každý sám za sebe nemusí moc mudrovat nad tím, jestli má smysl to či ono, čím se zabývá. Máme práci, máme rodinu, máme tento sbor, máme své záliby. Pracovat je třeba, rodině je třeba se věnovat, sboru neméně, i odpočívat, dělat něco sobě pro radost se musí. Co člověk dělá, všechno má dělat pořádně. Dokonce i své záliby, jinak je pak mrzutý. Cokoli děláme, na tu chvíli se tomu odevzdejme a nehleďme příliš na konec celé věci. Na konci týdne odpočiňme a řekněme si: Dělal jsem, co jsme mohl, mohl jsem možná i více. A teď už je jen na Bohu, aby z toho byl nějaký užitek. A je jen na jeho vůli, co nechá zajít a co naopak přinese nečekaný užitek. Nemůžeme posoudit, jak účinná je naše snaha, to ale posoudit dovedeme, zda je stálá a upřímná. Amen

Modlitba po kázání: 
192
Ohlášení: 
568
Přímluvná modlitba: Naše pomoc je v tvém jménu, Hospodine, ty jsi učinil nebesa i zemi. Zdar našeho díla je v tvé ruce. Proto tě prosíme za práci našeho sboru, dej nám zdar ve věcech malých i velkých, ve věcech všedních i posvátných. Prosíme tě, dopřej pokoj našemu shromáždění, ochraňuj i tento dům, který k tvé oslavě postavili ti, kteří zde byli před námi. Dej, ať naše slova, modlitby a písně jsou tebe důstojné. Ať je naše svědectví o tobě pravdivé, moudré a věrohodné. Ať tvou slávu zračí všechno naše konání, i tento dům. Požehnej nám i v naší všední práci a dej nám vytrvalost a ochotu sloužit druhým. Prosíme tě též za všechny, kdo těžce pracují, dej, ať v tobě najdou odpočinutí. Prosíme tě i za ty, kdo jsou bez práce, dej jim poznat, že ty si ceníš i skutků, které lidé nevidí. Prosíme tě, vyslyš ty, kdo nedostávají spravedlivou mzdu a veď ty, kteří je odírají, k pokání. Pane, dej nám též radovat se z plodů naší práce a nauč nás vděčnosti za tvé dary. Tak i k tobě voláme, Otče náš …
Poslání: Kazatel 9, 1.7–10
Požehnání: Žalm 128, 1n.5–6
544