Introitus: Žalm 89, 8–10
Pozdrav: Milost vám a pokoj v hojnosti. Bratři a sestry, vítám vás na Bohoslužbách 18. neděle po sv. Trojici.
193, 1–7
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš laskavý Otče. Ty jsi vše stvořil, nebe i zemi, moře i souš, tobě vzdáváme díky za vše krásné. Děkujeme ti, že jsi nás povolal, abychom následovali tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. On nás vede skrze všechny bouře tohoto světa a jeho kříž nad námi září jako znamení vítězství. Sešli na nás, prosíme, svého svatého Ducha, ať nám dá v tento tvůj den odpočinout od vší únavy a vyzbrojí nás do boje všedních dnů pozemského života, abychom byli odleskem tvé slávy a na konci tohoto věku odpočinuli ve věčné blaženosti. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh. Amen
1. čtení: Kazatel 6, 10–12
193, 8–12
2. čtení: Marek 4, 35–41

Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?, ptá se Ježíš svých učedníků. Jaká to ale musí být víra! Vždyť jsme právě četli, že loď už byla skoro plná vody. Nečetli jsme snad jindy, jak satan postavil Ježíše na vrcholek chrámu a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, Bůh přece slíbil záchranu. Tomuto pokušení ale Ježíš slavně odolal. Pevně v Boha věří.

Věří tolik, že nepotřebuje Boha zkoušet. Kdo věří, ten má vždy alespoň maličkou naději, že Bůh dá o sobě nějak vědět. Kdo věří, je pozorný ke každému znamení Boží štědrosti a péče o nás. Kdo má víru, ví, že není sám. Když vidí něco dobrého ve svém životě, dovtípí se, od koho to přichází. Kdo víru nemá, všechno dobré přičítá sám sobě. Sám dobré získal; no a když mu něco dobrého spadne do klína žádný div. On si to přece zaslouží. A takovému člověku pak už zbývá jen smrt, aby se dozvěděl, zda je Bůh, protože nikde jinde ho nevidí.

Ale nevypadá ta chvíle v už skoro potopené lodi podobně? Sedět v klidu v potápějící se lodi uprostřed moře a neudělat nic pro svou záchranu není to stejné jako vrhnout se dolů z velké výšky, není to jako skočit z vrcholu chrámu? Ne, není. Protože když člověk skočí z velké výšky, tak se pro to sám rozhodne. Vůbec přece nemusí skákat. Ani se nečeká, že by člověk něco takového udělal.

Ale učedníci si nevybrali, že je na moři zastihne bouře. Určitě o to vůbec nestáli. Člověk skočí z velké výšky, protože to může udělat. Také může neskočit. Učedníci ale nemohou dělat vůbec nic. Jsou uprostřed moře. Na loď se přímo valí vlny, vylévat vodu je beznadějné. Veslovat pro vlny nejde. Zuří vichřice, ani plachtit tedy nejde. Nejde dělat vůbec nic. Tedy až na to, že jde vzbudit Mistra.

Vzbudit Mistra? Opravdu je to rozumné? Je rozumné ptát se tobě je jedno, že zahyneme? Jakou odpověď čekají? Ano, je mi to úplně jedno. Proč potom ale Mistra budit? A pokud mu to není jedno, co udělá, až bude vzbuzen? Umlčí vítr a ztiší moře? Opravdu? Opravdu? Vždyť ale právě tomu se posléze všichni divili. Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr i moře? Tak pokud je toto překvapuje, proč Mistra budí? Aby jen spolu s nimi křičel strachy? Celé je to nesmyslné.

A my si teď třeba říkáme: Mít tak příležitost ozkoušet svou víru. Být tam tak tehdy na té lodi, abychom zjistili, jak na tom jsme. Ale pramálo pomůže vidět se v Písmu na místě učedníků a myslet si, že bychom dopadli lépe. Vždyť učedníci jdou s Mistrem cestou evangelia jen proto, aby po jeho oslavení převzali jeho místo. Sami pak budou kázat, uzdravovat, sami půjdou na smrt; ba i na kříž. Příkladem je Kristus, ne učedníci.

A Kristus spí. A jeho víru neosvědčuje to, že je mu jedno, že se loď potápí. Není mu to jedno, vždyť umlčuje vítr a tiší bouři. Jeho víru osvědčuje to, že spí. Je unavený z kázání evangelia služby nemocným. A ví, že na druhém břehu jej čekají Gerasenští, sužovaní silami tmy. Je za ním mnoho práce, proto mu náleží odpočinek. Ba musí odpočívat, protože jeho cesta ještě není u konce. Může tu cestu snad přerušit vítr a moře? Vždyť vítr a moře jsou stvořeny tím samým slovem, které teď kázal, kterým uzdravoval. To slovo teď míří na druhý břeh, do Gerasy; on sám je to slovo. Co na tom změní vítr a moře? Proto teď osvědčuje svou víru tím, že spí. Mnoho pracoval a práce jej ještě čeká. Boží práce. Tak čeho by se bál.

To učedníci mají proč se bát. Zdá se, že ještě nemají víru. Jak jsme řekli, kdo má víru, ten vítá dobré, je k němu otevřený, dobře si ho všímá. Slyšeli evangelium, viděli mocné činy a Nic? A tak jim zbývá marná otázka: Tobě je jedno, že zahyneme? Pokud mu to je jedno, nemá smysl se ptát. Pokud mu to není jedno, ale nemůže nic udělat, nemá smysl se ptát. Pokud jej ale poslouchá i vítr, i moře, těžko jej mohou překvapit ve spánku. Pokud je tedy Ježíš Syn Boží, ta otázka je nesmyslná.

Pokud je Ježíš Syn Boží, to znamená pokud na nás Bohu záleží, je ostatně nesmyslná každá otázka nad ohroženým životem, nad všemi bouřemi tohoto světa. Přitom si lidé běžně zoufají nad životem, protože, říkají: Život je krátký, chci něco užít, než umřu. Ovšem, k čemu je člověku, co užil, když už není? Je přece jedno, jestli byl život plný trápení nebo jestli byl příjemný; jestli byl život činorodý, anebo naplněný zahálkou; nebo zda byl člověk dobrý i nebo zlý. To všechno je jedno, když člověk není. Nemůže svůj život nijak hodnotit, když už není, nemá z něj žádný prospěch ani škodu. Vyslechl jsem kdysi náhodou člověka se silnou nenávistí ke křesťanům. Nic na našem životě pro něj nebylo dobré. To však řekl: Jenom jedno jim závidím, že se těší na to, co bude po smrti; kdežto já vím, že nebude nic. Taková řeč je zjevný nesmysl. I kdyby se smrti bál, nebude se trápit dlouho, po smrti už se bát nebude. Tou se všechno vyřeší, když přece nic nebude. A nejen to: Jak mohl posoudit, zda je jeho život lepší než náš? Kdo může posoudit, jaký život je lepší nebo horší? Není-li Boha, každý na tu chvilku svého života přece může dělat, co se mu líbí. Smrt stejně brzy všechno smázne.

A leckdo by třeba souhlasil. Ale namítl by, že ten krátký okamžik života se může najednou protáhnout různým trápením, ale třeba i jen nudou. S velkou krutostí, která ale vyplývá z podstaty věci, můžeme říci: Trápení ba i nuda se dají rychle ukončit. Tím, že člověk prostě nebude. To jsou strašná slova, ale kupodivu, pořád by ještě leckdo souhlasil. Není tomu dávno, co nás šokovaly dobře promyšlené a připravené sebevraždy mladých lidí v Japonsku. Ne náhodou se tato ohavná módní vlna objevila právě v národě, který nejlépe ze všech národů technikou ovládá svět a který dovedl umění zpříjemnit si život téměř k dokonalosti. A jsou to právě podobně vyspělé, sebevědomé země, odkud se volání po právu na dobrovolný odchod ze života ozývají nejhlasitěji. Vskutku, kdo důsledně popírá Boha, musí prostým rozumem dojít k tomu, že odchod ze života je tím nespolehlivějším řešením životních problémů.

Chvála Bohu všemohoucímu, že probouzí rozum i v lidech bezbožných. A tak se většina lidí konce života přece obává a je v tom ochotna cítit i s druhými lidmi. Ovšem, podle lidského rozumu to smysl vlastně vůbec nedává. Vždyť není-li Bůh, konec života vyřeší všechny jejich problémy. Tak čeho se bát. Leda že by přece jen Bůh byl. Tím by pak velké problémy teprve začínaly.

A je to tak, že Bůh přeci jen v náznaku dá poznávat každému, takže snad kromě úplných bláznů má každý člověk trochu pochybnost, zda Bůh přeci jen není. Zda tu přeci jen není někdo, kdo bude jejich život hodnotit, někdo, kdo jim jejich život předloží na dlani a bude se ptát. Proto se bojí konce svého života. To jen proto zoufale touží vyždímat každý okamžik svého života, dokud jej mají v moci.

A vlny, které se valí do lodi učedníků, nejsou pro ně ničím jiným, než předzvěstí soudu nad jejich životem. A nemají víru, proto se ptají tak nesmyslně. Ptají se, a přitom je jedno, co Ježíš odpoví je mi jedno / není mi jedno pokud to není Bůh sám.

Mají strach. A my jsme s nimi na jedné lodi. Také máme občas strach z těch všech bouří a skučení větru kolem nás, protože nám buď přímo připomínají soud a nebo jen nepřímo, jen kazí naše malé prchavé štěstíčko. Něco nás skřípne a hned voláme k Bohu: Tobě je to jedno? A zatím to asi nemůže být úplně jinak. Přesto, na té jedné učednické lodi, na té lodi církve, (jejíž vyobrazení máme dokonce na tomto stole), je s námi i Kristus. S ním se nepotopíme, jeho krev utiší bouři Božího hněvu vůči nám a vlny pekel nás nepohltí.

A tak se stále více snažme podobat se spíše jemu samému, než jeho učedníkům. Neboť on ví, že konal Boží dílo, že Bůh sám jednal v jeho dobrých skutcích. Tak také ví, že může kdykoliv odpočinout, když to potřebuje, protože zítra jej čeká zase stejný den. Že Bůh jej povede, kam je třeba, a že tam skrze něj bude jednat. Že buď sám spatří Boží slávu. Nebo bude třeba v hanbě a slabosti, ale v tom ještě víc Bůh vidí svou slávu. Ten samý Bůh stvořil vítr i moře; ty nemohou jeho cestu překazit. Když je nakonec třeba, může jim klidně pohrozit a oni jej poslechnou.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, dej nám též sílu konat tvé dílo, abychom mohli klidně odpočívat i v bouřích tohoto světa. Otevři nám oči pro Tvou cestu, která se před námi otvírá každého jitra a zjev i na nás svou nepomíjející slávu. Amen
200
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Zjevení 21, 1–4
Požehnání: Žalm 131, 3–8
544