Introitus: Žalm 145, 10–16
Pozdrav: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. Vítám vás, bratři a sestry, na Bohoslužbách 20. neděle po sv. Trojici. Vítám srdečně hosta z Nizozemí.
170
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče, pro stvého jediného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ, prosíme tě; sešli nám svého Svatého Ducha a dej nám již v tomto čase poznat blaženost tvé přítomnosti. Ty jsi byl před všemi věky, ty jsi přebýval se svým Synem ve společenství Ducha v dokonalé lásce. Ty jsi vládce času, lidský život máš za nic. Prosíme tě, zkrať čas našeho utrpení i čas našeho jalového nicnedělání, naplň tento čas svou blaženou přítomností, náš všední čas potom skutky lásky a věčnosti. Kéž již brzy přijde čas tvého příchodu ve slávě. Budiž sláva Amen
1. čtení: 1. Samuelova 1
498
2. čtení: Marek 5, 21–43

Ježíš šel uzdravit nemocné dítě, ale cestou se zapovídal, takže děvče zemřelo. Ale protože je to Ježíš, neštěstí zažehnal zázrakem. Tak by tento příběh mohl číst nevěřící. Ale nakonec i mnohý věřící, kdyby nevěděl, že je to příběh z Ježíšova života. Takto nízcí lidé nahlížejí ušlechtilost. Rozhovor s dvanáct let nevyléčitelně nemocnou je pro ně, jejich jazykem, vykecávání. Nízcí lidé mají zálibu v účelnosti. Jejich heslo je: Nemluv a dělej. Samozřejmě, my všichni někdy uvažujeme takto nízce. Jsme přeci jen stále dětmi své doby.

Ovšem, svádět věci na dobu je také dosti ošemetné. Vždyť ani Ježíšova doba nebyla jiná. I Jairos, představený synagogy, vajdřuje svou žádost velmi přímočaře. Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila! Stejně tak žena, nemocná krvácením. Ta se ani neobtěžuje s Ježíšem mluvit. Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena! Na co dlouhé řeči. Učedníci jsou k svému mistru jinak přirozeně velmi uctiví. Ale když Ježíš v posléze v zástupu hledá ženu, jež se jej dotkla, cítí se najednou oprávněni jej kárat: Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: `Kdo se mne to dotkl´? Vždyť to je tak nepraktický nápad! Je spíš třeba se zástupem co nejrychleji prodrat. Hodil by se někdo se silným rázným hlasem, kdo by křikl: Z cesty, musíme projít.

Úplný pak výsměch zní ze slov těch, kteří přijdou ze zprávou o smrti děvčete: Tvá dcera zemřela, proč ještě obtěžuješ mistra? Je v nich zevná ironie: Mistra tvá žádost zjevně obtěžovala, jinak by se tu nevybavoval a šel by ji uzdravit.

Zkrátka, Ježíš se v dnešním příběhu dostává do svrchovaně trapné situace. Do situace filosofa, běhemž jeho vznešené řeči zastím dochází k velkému maléru, umírají lidé. A výsměch čeká Ježíše ještě jednou a to v domě Jairově, kde prohlásí, že děvče nezmřelo, jenom spí.

Klíčem k dnešnímu vyprávění je okamžik, kdy Ježíš zavolá s sobě onu ženu, nemocnou krvácením. Je to zvláštní výjimka z pravidla. Ježíš přece obyvkle všem nakazuje, aby o svém uzdravení nikde nemluvili. A teď najednou jako by chtěl, aby to věděl celý zástup.

Jde ale o něco jiného, a sice o to: Základem radosti je vděčnost. Příkladů je nepočítaně: Zdraví si váží jen ten, kdo byl předtím nemocen. Života si váží ten, kdo byl na pokraji smrti. Chleba si váží ten, kdo zná hlad. Tepla si váží ten, kdo poznal zimu. Přátelství si váží ten, kdo poznal samotu. A tak můžeme pokračovat ještě dlouho. Tak ani uzdravená žena by neměla ze svého uzdravení prospěch, kdyby nevěděla, že za něj vděčí víře.

Jenže, co my s tím? Víme přece až moc dobře, jak směšně působí, když řekneme dítěti, které se rýpe v jídle: Pěkně jez, víš co by za to daly děti v Africe? My ale nežijeme v Africe. Nikdo nás neohrožuje na životech. Bydlíme ve světlých, dobře vytopených bytech. Když máme na něco chuť, není nic snazšího, než si to pořídit. Pomocí světové sítě jsme spojeni s celým světem. Po kapsách nosíme telefony, kterými se odkudkoliv můžeme ihned dovolat komukoliv a kamkoliv. Máme zkrátka všechno po ruce, to všechno jsme bez zvláštní námahy získali vlstníma rukama. Jak se máme donutit být za to vděční? A tedy, jak se máme donutit mít z toho všeho radost? Všechno je přece poruce.

Klíčem k radosti, k dvěčnosti, je právě ono Ježíšovo zastavení v davu. Klíčem k radosti je právě ono řečnění. Klíčem k radosti je rozhovor s Ježíšem, modlitba. Naše doba nedá na modlení, nedá na zbožné řeči. Čeho chce dosáhnout, toho také dosáhne. Důkazem toho je naše doba, kdy se opravdu většina lidí nepotýká s vážnějšími problémy. Nemluvit a dělat, to opravdu funguje. Ne náhodou v zemích, kde se lidé modlí pravidelně, kde jsou plné kostely, kde vespolek vyprávějí příběhy a vedou hovory od nadzemských věcech, vládne chudoba. Naopak tam, kde na nějaké modlení a hlubokomyslné řeči není čas, tam je bohatství. Ale tam, kde se lidé modlí, je také mnoho velkolepých slavností, na které se lidé těší. Právě tam prožívají lidé různé svátky s očima stejně doširoka otevřenýma, jako děti.

Modlitba, rozvažování nad svatými věcmi, Bohoslužba. To je nejtěžší úkol pro naši bohatou dobu. Viděno z vnějšku, ten, který se modlí je na tom stejně jako ten, kdo se nemodlí. Jsou lidé, kteří se nikdy nemodlili a daří se jim skvěle. Jsou lidé, kteří se modlí každý den, ale vede se jim bídně. Tak v čem je rozdíl?

Rozdíl je ten: Kdo se modlí, prosí. A prosí ten, kdo ví, že může být také odmítnut. Kdo se modlí, mluví k Pánu života a smrti, jak vidíme z konce dnešního příběhu. Je-li vyslyšen, ví, že co dostal, dostal z lásky. Ví, že co dostal, měl dostat a má to užívat ke své radosti. Přece to, co máme od našich milovaných, toho si vážíme. Každým darem nás naši milovaní chtějí někam posunout. Když nám dají knihu, chtějí, aby se nám otevřel nový obzor. Dávají nám najevo, že si cení našeho vkusu, který takovou věc dokáže ocenit. Dávají nám něco, co sami znají a zvou nás tak na společné dobrodružství nad stránkami knihy. Děkujme tedy za vše, co máme, protože Bůh se rozhodl, že nám to chce dát, že se to pro nás hodí, že to oceníme. A že pro daný okažik nám to patří a není v tu chvíli nic důležitějšího, než toho užít. Ano, je přímo naší povinností, když užíváme něčeho, co nám Bůh dal, na daný okamžik zapomenout na všechno ostatní a těšit se jen z toho. Učme se tomu od dětí.

A když Bůh modlitbu nevyslyší? Protože i to se stává. Když skoro není za co děkovat? To je ještě větší vyznamenání, i když je nesmírně těžké přijímat ve světě Boží vyznamenání. Když Bůh modlitbu nevyslyší, říká tím: Toho ti není potřeba. Vždyť ty jsi silný jako orel a tvrdý jako skála, obejdeš se i bez toho. Tak Ježíš odpovídá Jairovi: Neboj se, jen věř! Ano, Jaire, ty tak dokážeš věřit. Jenže takové vyznamenání je těžké přijmout. A natrvalo i nemožné. A tak, ve chvíli, kdy se zdá, že je vše ztraceno, přichází Ježíš do Jairova domu. A docela prostými slovy křísí Jariovu dcerku. Thalita kum. Více není potřeba. Stačí ta mocná slova a věc je vyřešená. Ne nadarmo poslední slova toho příběhu znějí: Dejte jí něco k jídlu. Jíst máte co, tedy ať jí, protože to patří k zádkladním povinnostem živých — jíst s radostí. Žádná modlitba tedy není nevyslyšena na trvalo, i když by snad i člověk během čekání zemřel. Je zde přece Pán života i smrti.

Modlitba po kázání: V tebe věříme, Kriste, Pane života i smrti. Z tvé štědré ruky přijímáme vše z vděčností, protože jsme jen nehodní služebníci. A děkujeme Ti, že jsi nám dal nést i tvé svaté rány. Amen
549
Ohlášení: 
553
Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, děkujeme ti, že jsi nám dopřál žít v míru, pokoji a dostatku. Děkujeme ti za své rodiny, své rodiče, děti, manžele a manželky, za své přátele. Děkujeme ti i za návštěvu našeho bratra z Holanska a prosíme tě, abys ho na jeho cestě ochraňoval. Děkujeme ti, že jsi k nám mírný a shovívavý. Prosíme tě, abys dal sílu všem, které jsi před našimi zraky vyznamenal tím, že snášejí trápení a strádání. Nauč nás, ať k nim máme úctu, poučuj nás jejich příkladem. Prosíme, dej jim trpělivost, tichou radost z tebe, daruj jim všechnu úlevu, jakou jen ráčíš. Modlíme se nyní zvláště za naši sestru Libuši v mostecké nemocnici, ulev jí od bolestí, daruj jí uzdravení a dej jí poznat, že na ni myslíme. Vše vkládáme do modlitby
Poslání: Koloským 3, 12–25
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Požehnej vás …
550