Introitus: Žalm 71, 4–11(15)
Pozdrav: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. Amen
71
Vstupní modlitba: Všemohoucí Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův, oslavujeme Tě, neboť ty jsi Bohem živých a ne mrtvých. Děkujeme Ti, že jsi nás skrze svého Vzkříšeného Syna začlenil do společenství praotců, proroků, apoštolů a mučedníků, že jsme se jako pohané stali součástí tvého svatého lidu Izraele, že žijeme ve společenství se všemi, kteří již ve víře zvítězili v tomto pozemském boji a jsou u tebe. Vyznáváme, že ještě nejsme podobni tvému Synu, který nám přece byl podoben ve všem, kromě hříchu. Děkujeme Ti, že jsi nám seslal Ducha Přímluvce,prosíme, svým Duchem nás posiluj po všechen čas našeho pozemského boje, aby v poslední den bylo toto tvé shromáždění v Tobě spojeno se všemi tvými svatými vyznavači ve věčné blaženosti. Za to tě prosíme skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh. Amen
1. čtení: Genesis 4, 6–7
515
2. čtení: Marek 6, 12–29

Když se před člověkem nečekaně objevíme třeba ve dveřích, které právě otevřel, a on se lekne, říkáme v žertu: Ty nemáš čisté svědomí, že se tak lekáš. Je to jistě jenom žert, ale jako každý žert upomíná na pravdivou skuteč-nost. Ano, kdo nemá čisté svědomí, ten se leká všeho.

Před Ježíšem jde zvěst o zázračném uzdravování a vymítání zlých duchů. Takového muže by ocenila každá do-ba, naši nevyjímaje. Ale Herodes již má jasno: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“ Cokoliv nového v tomto světě je pro hříšníka hrozbou. Jak dlouho asi trvalo Herodovi přesvědčit sám sebe:

„Nemohl jsem dělat nic jiného. Král musí dostát svému slovu. Jak by to na světě vypadalo, kdyby se ani na krá-lovo slovo nedalo spolehnout. Král, který bere své slovo zpět, není králem. A bez krále země neobstojí. Musel jsem, kvůli celému státu, kvůli celé vlasti. Jistě, ten slib jsem neměl nikdy dávat. Ale bylo to přece na hostině, měl jsem upito — kdo čeká, že budu na hostině pít vodu. A že jsem tam nechal všem pro obveselení tancovat dceru své ženy, že se všem líbila, že se i mě líbila … Ale no tak, vždyť je to jen taková žabka, na co si tu budeme hrát. Jan to prostě přeháněl. Určitě to byl ryzí člověk, to neříkám. Ale přeháněl to. Plášť z velbloudí srsti, žil v poušti — vždyť ten člověk jedl kobylky, prosím vás! Já mu šanci dal, to nikdo nemůže popřít! Dal jsem ho vsadit do žaláře, to je pravda. Ale jenom proto, že to prostě přeháněl. Je jistá míra, veřejně peskovat krále, no to se prostě nedělá, že. Prostě si naběhl. Žil v poušti, takže o ženských nevěděl nic. Jak se taková ženská rozčílí … no, jak říkám, Jan o ženských nevěděl nic. Takže, shrnuto, těžko to mohlo dopadnou jinak. Takže, vlastně je všechno v pořádku.“

Tak nějak si představuji, že Herodes tišil své svědomí, však to každý z nás zná od sebe. A najednou: Zpráva! Jan vstal z mrtvých! Je zajímavé sledovat, jak se všemocný vladař děsí bezmocného kazatele. To samo je zajímavé; a to se ještě ke všemu mýlí, Ježíš přece není zmrtvýchvstalým Křtitelem, za kterého jej Herodes pokládá.

Přitom, Herodes nebyl tak docela člověk jako my. O lidech jako on se říkává, že se v každé generaci takoví na-jdou jen dva nebo tři. Herodes stavěl mosty, vodovody, školy a divadla. Židům vymohl svým vlivem u císaře ochranu jejich náboženství po celé říši. Toto vše dokázal a to v situaci, kdy musel proplouvat mořem intrik císař-ského dvora a doma vládnout národu rozdělenému do mnoha fanatických sekt a stále připravenému ke vzpouře.

Nejsem si jist, zda je možné nevážit si takového Heroda, aniž by v tom nebyla křeč. Každý přece využívá vý-hod, které pro svůj lid získal. Podívejme se naproti tomu do historie, jaké to je, když na trůnu zasedne filosof nebo idealista. Většinou bývá slabý, nevyzná se. A tak buď uvolní místo lumpům. A nebo jej zachvátí stihomam a stane se z něj zákeřný zbabělec. Naproti tomu, Herodes elegantně proplouvá pro nás nepředstavitelnými úskalími politi-ky, přináší své zemi prosperitu. A ještě je to takový formát, že rád naslouchá Janovi, říká si, že na té jeho, velmi osobní, kritice něco bude. Kdo z nás je takový, kdo z nás je v přízni nejmocnějších a zároveň obstojí mezi lůzou? A přitom, jako my, se zájmem poslouchá Jana Křtitele? Kolik je takových lidí v jednom pokolení? Lidí, kteří přinesou všem prospěch, protože se vyznají a zároveň s vážností poslouchají přísného kazatele? To je téměř nadlidské.

Herodes zdatně vládne a zároveň je takový formát, že Jana jen uklidí. Rád mu naslouchá, je při tom nejistý. Vi-da, co to je za sílu, mít takovou moc a přitom nad sebou nechat viset Boží soud! Ano, v tom je Herodova síla, že dokáže být nejistý. V tom je výjimečný. Je to skvělá vlastnost pro politiku, vůbec vždycky, když chceme něčeho dosáhnout. Být dlouho nejistý, vyčkávat a v pravý čas se pak rozhodnout. Kdo je trpělivý, pro koho hraje čas, je ve velké výhodě. Být ve svých věcech nejistý může být jen ten, kdo si je dokonale jistý sám sebou. Ten ví: Mohu če-kat, až přijde pravá chvíle, jistě budu vědět, co dělat.

Ale! Herodův příběh nám ukazuje, že člověk si může být sebou jistý před lidmi, ale ne před Bohem. Když Bůh promluví, když zazní Zákon, pak se má chvět naše srdce. Ano, pak není čas vyčkávat na vhodnou příležitost, pak je čas na zbrklé jednání. Pak je čas padnout na kolena, prosit o odpuštění. Heroda zahubilo právě to, že se nedokázal Boha bát. Že nedokázal přede všemi svými hosty říci: Beru své slovo zpět, na to, abych sťal Jana Křtitele, se příliš bojím Boha.

Ať je nám Herodes poučením. Vzpomeňme na mnohá Kristova slova, třeba: Nenechte nad svým hněvem za-padnout slunce. Jsou to slova, která vedou k životu. A každý z nás by se měl opravdu bát ulehnout, pokud uléhá s hněvem proti svému bližnímu. Prostě, Boží nárok nejde ustát s klidem.

Herodes si snad představoval, že hlas hříchu — Herodias — a hlas Zákona — Jana Křtitele — v sobě usmíří. Jana uzamkne v bezpečném žaláři svého srdce, občas jej tam bude chodit poslouchat. Herodias pak ztratí svou hněvivost, už to nebude běsnící fúrie ale zase jenom žena. Jenže takhle to nejde. Nikdo není tak silný, aby znal dobré a zlé a stále zůstával nad věcí, jedině Bůh.

Podívejme se tedy na hřích, který Heroda zdolal. Je to hřích, který člověku dokáže vyčíst opravdu jen muž z pouště, oděný velbloudí srstí. Vzal si ženu svého bratra. Pravda, Zákon to zakazuje. Ale lidsky to vlastně tak zle nevypadá. Vždyť to není jeho pokrevní příbuzná, psychologicky v tom není nic nezdravého, ani defektní potomstvo nehrozí. Ano, obyčejný člověk by na lidské rovině Heroda dlouho kárat nedokázal. Vím, řekl by Herodes, v Zákoně něco takového stojí. Ale komu tím ubližuji? Nikomu, nikomu tím neubližuji. V Zákoně je tolik příkazů, dodržuje snad někdo všechny? Je tam např., že neposlušný syn má být ukamenován. Kdo z vás by dal ukamenovat své ne-zvedené děti? Takže, s nějakým Zákonem na mě nechoďte. A obyčejný člověk by to musel uznat, zmlkl by, sklopil by oči a potichu odešel. Jen Jan Křtitel ne.

Proto jej hřích — Herodias — nechce vystát. Její dcera bude záhubou hlasu Zákona v Herodově srdci. Protože člověk většinou hyne na ten stále stejný hřích, se kterým uzavřel smír ve svém srdci. Starý hřích přichází v nové, mladší a živější podobě. A Herodes, který si vzal manželku svého bratra, nyní nechává na svých narozeninách pře-de všemi tančit svou dceru. A není to nějaký balet, je to tanec orientální, o kterém máme všichni poměrně jasnou představu, jak vypadá. Pokáráme Heroda, ten však opět, zcela si jist sám sebou, odpoví: Je to jen má nevlastní dce-ra. A je to jen tanec, na co si tu hrajete. A my opět mlčíme, ale Jan Křtitel je sťat. A my jen kroutíme hlavou a ne-dokážeme se dopátrat, jak spolu ty dva hříchy vlastně souvisí. Vzal si ženu svého bratra. Ale tím nikomu neubližo-val. Nechal tančit svou nevlastní dceru. Ale tím nikomu neubližoval. A teď je Jan křtitel sťat a jeho učedníci mlčky přicházejí pohřbít bezhlavé tělo. Jak se to jen mohlo stát?

My si z toho vezměme ponaučení. Neznáme sami od sebe dobré a zlé jako Bůh. Nedokážeme stejně vládnout nad dobrým a zlým jako Bůh. Není v naší moci říci: Toto neubližuje, proto je to dobré. Dobré je to, co chce Bůh. Ať je z nás kdo kdovíjak velký nebo malý: Každý se musí uleknout, když Bůh vynáší své soudy. My musíme vy-znat: Tvůj Zákon slyšíme, ty nad námi vládneš dobrem, my ale nad zlým vládnout nedokážeme. Pošli nám pomoc. Proto byl Zákon Židům vydán, aby volali: Rosu vydejte nebesa, sešlete Spasitele. Nás, křesťanů z pohanů se to týká tím více, že nás ani Bůh neuznal za hodné obdržet celý Zákon. Nám nebyla dána ani ta dočasná možnost očiš-tění, které se těšili Židé, když dostali příkazy o čistých a nečistých pokrmech, o oblékání a osívání pole a o obětech. Ani se nepočítalo s tím, že by nám, pohanům, měla být dána taková možnost očištění. Proto nám tím více přísluší být před Bohem jako malé děti. Volat k nebesům: Pane, jsme bez východiska, dobré je nám cizí, zlé nám vládne, zachraň nás, protože sami ze sebe nedokážeme nic. Jistě pak Spasitel přijde a vysvobodí nás.

Kdo se však pokouší v sobě smířit Zákon a hřích, časem v sobě Zákon zahubí jako dal Herodes stít Jana. Zákon se mu pak stane přízrakem, strašákem. Když pak přijde ten, který jediný má moc odpouštět přestoupení Zákona, který jediný nevyčítá a přijímá zpět do Boží náruče, bude to pro něj zase jen přízrak, jen strašidlo. Vždyť to jsme četli na samém začátku. Jan byl poslední z proroků Zákona. Nyní přichází ten, který konečně přestoupení Zákona smývá. Pro Heroda je zase jen strašák Zákona. A kdo se nedokázal vzdát Zákonu jako nezvedené dítě bezpodmí-nečně kapituluje před svým otcem, ten i v Kristu, dárci milosti života věčného, vidí jen dalšího strašáka, dalšího strašného proroka z pouště.

Modlitba po kázání: Všemohoucí Bože, děkujeme ti, že jsi nám dal poznat naši bídu skrze své služebníky proroky. Zcela se vydáváme tvému Synu, který nás vytrhl z ohně soudu a z jámy smrti. Děkujeme Ti, že smíme čekat den Tvého slavného příchodu v obecenství s Tebou, v pokoji Tvého svatého Ducha. Amen
510
Ohlášení: 
504
Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, králi králů a Pane pánů, děkujeme Ti právě v tento den za osmnáct let svobody, které jsi nám daroval. Děkujeme Ti, že netrpíme pronásledováním a ústrky. Prosíme tě tedy za naše vládce, ať nám milé nebo odporné, neboť věříme v tvou moc. Dej jim pokoru a rozumnost, dej, ať se skloní před tvými nařízeními a řády, neboť Ty máš moc to učinit. Prosíme Tě za všechny, kterým jsi svěřil péči o naše bezpečí. Kdo stíhají zločince ať jsou poctiví a svědomití, ať nevezmou úplatek a vědí o Tvém soudu. Kdo bojují daleko v cizině za svobodu a bezpečí vzdálených národů, ať jsou stateční a zdatní. Nejvíce Tě však prosíme za naše pronásledované bratry a sestry všech jazyků a ras. Mučedníkům dej odvahu, vyznavačům vytrvalost, nám všem potom následovat jejich dobrého příkladu. S celou Tvou církví k Tobě voláme slovy Tvého Syna: Otče náš …
Poslání: Židům 3, 12–15
Požehnání: Žalm 121
450