Introitus: Žalm 72
Pozdrav: 
72
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče. Dnes jsi nás obdařil velikou radostí! Na vlastní oči máme spatřit, že naším králem je Ježíš Kristus sám, že s námi zůstáváš ve svém svatém Duchu. Neboť se Ti zalíbilo rozšířit naše řady, našim očím dáš spatřit, jak vyvádíš člověka ze smrti do života. Děkujeme Ti nyní, že jsi nás hříšné vyvolil za své svědky, děkujeme Ti za svůj křest. Se zahanbením předkládáme před tebe všechen čas, kdy jsme tvé jméno před lidmi vystavovali posměchu. S vděčností přijímáme v pevné víře tvé odpuštění skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista; k němu voláme Maranatha! Pane, přijď! Amen
1. čtení: Izaiáš 60, 1, 11
269, 1–4
2. čtení: Marek 7, 14–23

Tento advent prosvětluje Boží znamení křtu. V uplynulých desetiletích mnozí toto svaté shromáždění opustili. Připadali si moudří sami u sebe, že zavčas opustili potápějící se loď. Vyhlíželo to jako nemoudré nést životem poskvrnu křesťana, zavřít si tak před sebou tolik dveří, tolik šancí zahodit. A když před osmnácti lety svoboda do široka otevřela bránu nové doby a církev přitom stále zůstala tím nepatrným hloučkem, zdálo se, že čas jejich rozhodnutí jen potvrdil.

Člověk naší doby má skutečně před sebou nevídané možnosti. Ale jaký div, téměř nikdo nehledí zálibně do budoucnosti. Zapněte kterékoliv rádio se silnějším signálem a zaplaví vás stejná hudba jako před dvaceti, ba čtyřiceti lety. Máte-li doma skříň s před mnoha lety odloženými oděvy, pusťte do ní svá vnoučata; je docela možné, že v něm najdou něco, v čem před svými vrstevníky zazáří. Jako zvíře chované po léta v zajetí navrací se dnešní člověk do minulosti jako do klece. A kupodivu nejen u nás, ale i v zemích po léta svobodných. Nikdo nemyslí na budoucnost, chytá se raději jistot minulosti. V hudbě, v odívání, ve věcech denní potřeby. Možností je nekonečné množství, ale leží před současným pokolením ladem. Pole světa leží před tímto pokolením nedotčené a jalové.

Mnozí tedy odpadli a připadají si moudří. Otevřela se jim budoucnost, nyní před nimi leží již v neomezené šíři. Ale nemohou vejít. My jsme zůstali a někdy se sami divíme své pošetilosti, naříkáme nad svou dobou a nad sebou. Cítíme se občas jako pasažéři potápějící se lodi.

Dnes slavíme již druhý křest v tomto roce. A spatřujeme div: Že z moře možností tohoto světa se mladí lidé přímo derou na tuto naši zdánlivě se potápějící loď. Říkám derou, protože křest v tomto sboru skutečně předpokládá houževnatost. Příprava trvá téměř rok. Téměř rok dochází katechumen každý týden k hodinové přípravě. Jistě ne bez přerušení způsobených obtížemi časného života. Přesto: Téměř rok statečně vytrvávají mladí lidé v nejistém postavení mezi královstvím tohoto světa a Královstvím Božím. Mladí lidé, které již před samým křtem Duch svatý obdaroval dary, které svou velikostí v něčem možná i předstihují dary nás pokřtěných. Rok se s nimi vídám a vidím, že je nezviklá moje nedokonalost, nedokonalost nehodného služebníka. Že jim Boží Duch dává hledět přímo na našeho Pána, který je volá k sobě. Bůh mne pokořuje a ukazuje mi svou slávu. Já mluvím neobratně, dříve však mluví Boží Duch v jejich srdci a lidská slova uvádí na pravou míru.

A tak se ukazuje, že nic, co do člověka vchází, nemůže jej znesvětit. Právě tito mladí lidé se narodili do svobodné doby. Doby překotného rozvoje, zmenšujícího se světa, rostoucího bohatství a lidského důmyslu. Mravní normy jsou dosti volné, člověk si může dovolit ledacos a vždy přitom najde dost obhájců, kteří řeknou: To je jeho svoboda, nechte jej. Kamkoliv se dá snes cestovat, vše se dá koupit, pomocí světové sítě se člověk může spojit s tisíci lidí podobných zájmů a názorů.

Tito mladí lidé umějí všeho bez rozpaků užívat. Do široka otevřený svět je jejich domovem. A přesto dnes jeden z nich svým křtem také říká: Orbis non sufficit — Svět nestačí. Svět se svými nekonečnými možnostmi pro ně není lákadlem, pokušením. Vlastně ani nemůže být — vždyť se do takového světa už narodili, jsou v něm doma. Nebojí se světa ani se ho neštítí. Nic, co z venčí vchází do člověka, nemůže jej přece znesvětit. Z jejich srdce ale vychází: Svět nestačí.

Stojím tu, abych vykonal křest. Dobře vím, že právě ten rozděluje mezi životem a smrtí, vyvolením a zavržením. Dobře vím, že to je znamení příliš mocné na to, aby jej konal člověk. Proto sám Kristus křtí. Já jako člověk mohu jen vydat svědectví: Stojím jako člověk bez mála třicetiletý mezi věkem, kdy jedněm to málo ze světa, co mohou dostat, nestálo za to, aby zapřeli víru, ať už to věděli hned, nebo až později: Důležité je, jak to nakonec dopadlo. A mezi věkem, který má všechno a přece mu to nestačí. A tak vy všichni věrní jste se dnes dočkali veliké odměny: Možná jste si říkali: Nezavírám si svou vírou dveře? O co všechno se mohu připravit. Ale nakonec jste zvolili to, co vám nikdo nevezme. Nyní je vidět, že co vám svět nabízel výměnou za vaši duši, bylo žalostně málo oproti tomu, co mají tito mladí. A Bůh nám dal mocné znamení: Oni mají víc, než my jsme si dříve dokázali přát v těch nejrůžovějších snech. A přece před námi skrze Ducha svatého vyznávají: Ani celý svět nestačí! Zůstaňte pevní ve víře a radostně očekávejte slavný příchod našeho Pána. Maranatha, Pane přijď!

Modlitba po kázání: 
269, 5–12
Ohlášení: Křest.
681
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Timoteovi 6, 3–16
Požehnání: Efezským 3, 14–21
488