Introitus: Žalm 95
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází! Amen Vítám vás, bratři a sestry, na Bohoslužbách poslední adventní neděle.
271, 1–3
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš laskavý Otče. Naše zraky se upírají ke tvému nebeskému trůnu. Skláníme se před tvou svatostí, neboť jsi zcela jiný než tento svět. Naše oči oslepuje světlo tvé pravdy, tvůj Zákon jasně odděluje dobré a zlé. Hledíme k tobě a vyznáváme, že všechnu moc na nebi i na zemi jsi dal Svému Synu, našemu Pánu Ježíši Kristu, který se z čisté lásky pro nás obětoval. Hřejeme se v paprscích tvé lásky. Daruj nám dnes svého svatého Ducha, ať o dokážeme upřímně zvát k tvému otcovskému stolu všechny ty, které ráčíš spasit. Skrze Ježíše Krista, jehož příchod s radostí očekáváme. Amen
1. čtení: 2. Královská 20, 1–11
271, 4–7
2. čtení: Marek 7, 24–30

Jak moc se Bůh liší od našich představ! Ozývají se stále halasné a sebevědomé výzvy: Mluvte k lidem tak, aby tomu rozuměli! Ať církev mluví řečí běžného života, ať vyjde s Evangeliem za lidmi! S tímto Evangeliem? Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. On jí řekl: „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Tady spíš bude problém, že těmto slovům by každý rozuměl naprosto jasně.

Když se podíváme na těch pár populárních kazatelů, miláčků médií: Na co oni kážou? Vystačí si většinou s podobenstvím O marnotratném synu, O ztracené ovci, O dělnících na vinici, s příběhem Ježíš a cizoložnice a s hymny o lásce z epištol. Ale to je opravdu jen zlomek Písma. Jsou to, pravda, ony příslovečné perly z hlubin.

Ale co ten zbytek? Ono už pak skoro není kde brát, když chce člověk nedělnímu divákovi ČT 2 říct něco útěšného. Zabodněte mezi stránky Písma jehlici otevřete nejspíš proroky. A budete číst třeba deset stránek jen o tom, jaké strašné pohromy přijdou na pohanské národy, jak žalostně a hrůzně zmizí ze světa. Na procenta je to opravdu velký kus Písma, tyto hrozné předpovědi. A to jsou proroci! Právě ti, kteří jdou k lidu s Božím slovem, kteří mluví jeho řečí. To jsou ti, kteří jsou, jak se říká, aktuální. A co teprve Zákon, který obdržel Mojžíš prostě proto, aby podle něj každý jednal a aby zemřel každý, kdo podle ně nejedná. A žalmy, modlitební kniha církve, základ pokladu církevní duchovní hudby: Třeba hned z kraje, Žalm 9: Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly. Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá. Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci, ať už pronárody stanou před tvým soudem! Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé. Nemusel jsem hledat dlouho, kdybych hledal, najdu věci ještě horší. Teď jsem promluvil o větší části Starého Zákona, který mnozí proto ani nečtou, nanejvýš tak něco z příběhů praotců a i tam musí člověk úzkostně přeskakovat celé kapitoly, aby nenarazil na něco hrozného.

Dobře, máme ještě Nový Zákon. Čteme tam sice: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Ale hned následující verš už se obvykle zamlčuje: Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. A jsou tam i jiná podobenství než ta, která známe z rozhlasu: Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.' A to je zase jen na ukázku a kdybych hledal déle, najdu ještě horší věci.

Takže pokud nás mají mít lidé rádi, tak bychom jim rozhodně neměli číst z Bible. Ti chytřejší to už pochopili a když vystoupí před veřejností jako ti rozumní křesťané, Bibli raději nechávají stranou.

Ale k dnešnímu textu: Přiznejme si, že je to opravdu strašný obraz. Já sám si kladu otázku, zda něco takového může člověk matce těžce nemocného dítěte říci do očí, nebo se musí dívat jinam. Díval se jí Ježíš do očí? Nebo jen povzneseně, otráveně hleděl jinam? Je TOTO evangelium? Inu, důležitý je výsledek. Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč. To není málo! Protože, přiznejme si: Když má někdo dlouhodobě těžce nemocné dítě, většinou se to už nespraví. Jistě to tak není vždycky, samozřejmě. Ale většinou to tak je, dá se s tím počítat. Ale toto dítě nešťastné matky se uzdravilo. Tak to je myslím dost Evangelium, dost radostná věc.

A tak co je lepší? Mazat lidem med kolem úst, slibovat jim dobrého Boha? Když přitom lidé vidí kolem sebe jen zmar a utrpení? Kde je ten dobrý Bůh? Když pak nastane běsnění lidské bestie, když pak přijde čas otevřít brány všelijakých táborů, počítat mrtvé a poslouchat hrůzné vzpomínky živých, co se řekne? Toto přece udělal ten v zásadě dobrý člověk. Jedni z těch všech lidí, z nichž každý má údajně v sobě jiskérku dobra, jen ji rozdmýchat. Když přijdou zemětřesení, záplavy a vichřice, co se řekne? To přece udělala ta dobrá příroda, ta naše matka, kterou máme chránit. Co se potom stane? Potom vystoupí mnoho změkčilých mužů, kteří se budou snažit omlouvat Boha za to, co ale přece spáchal člověk, v kterého tolik doufali. A příroda, kterou tolik milovali, obdivovali a ctili. K čemu jsou medová slova, když skutečnost žene k zoufalství? Jsou to jen lži.

A proti tomu je tu jasné slovo: Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům. A ta žena možná zná Starý Zákon, Písma židů, přísné proroky. A ví, že jejich Bůh dokáže trestat. A nebo jí to sám Duch říká. A v tom je její naděje. Protože když někdo vyhlásí rozsudek a nesmlouvavě jej vykoná, drží slovo. A když si u někoho tak přísného přece člověk nakonec vyprosí milost, ten přísný soudce také dodrží slovo. Viník neunikne! Ale omilostněný stejně jistě zůstane bez trestu. A tak ta žena udělá cokoliv, aby milost dostala. Poníží se až na dno (a přitom by jako matka nemocného dítěte po právu mohla být hrdá). Úplně se poníží, protože nemá co ztratit, ale může opravdu hodně získat. Dá se totiž věřit tvrdým rozsudkům tohoto Pána. A tak se dá věřit i jeho milostem. Ano, stokrát ano, je to Evangelium. Protože Ježíš se nechal obměkčit a dítě zachránil. Dokázal to před ním někdo jiný, třeba stokrát laskavější k té ženě? Dokázal by to někdo jiný, než Ježíš? Ne! A proto je to Evangelium: Že je tu někdo, kdo je mocen všeho a kdo se nechá obměkčit.

My bychom si měli vzít k srdci dvojí: My žijeme na konci času, v úžasné poslední době naděje, jaká nikdy na světě nebyla. Po nás nikdo nechce, abychom o sobě říkali, že jsme psi, kteří se živí ze stolu svých pánů. Vzkříšený nám ústy Pavla říká: V Kristu není ani Žid ani pohan. Nám se říká: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. I když nejsme Židé. A my víme, že ten, kdo to říká, neříká to každému. Ten, kdo to říká, zničil Asyřany, Babylóňany i Peršany. Víme, jak mocné národy dokázal potrestat. To není ten Bůh z rozhlasového zamyšlení, který má sice všechny rád ale to je asi tak všechno. Když víme, jak mocně se dokáže hněvat, tím spíše bychom měli věřit jeho lásce. Pravá láska si totiž vybírá jen někoho a ty druhé pomíjí. Když dnes, právě teď, slyšíme jeho pozvání, tak jej přijměme. Protože zní právě teď a ne jindy.

Ovšem jak odpověděla ta žena, že Ježíš poté řekl: Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.? Řekla: Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech. A to je závěrečná výzva pro nás:

Bůh je mocný, ďábel ubohý. Dobro má stále dost na rozdávání, protože mu patří věčnost. Zlo musí šetřit vším, protože jeho čas již pomalu vypršel. A tak my, když jsme laskaví jeden k druhému a to bez debaty musíme být můžeme být laskaví a soucitní i ke všem ostatním, i k pohanům, kteří nás obklopují, protože máme stále z čeho brát, protože nás to nic nestojí. Nás to nestojí nic, Krista naše možnost být dobří ke všem stála život. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. Amen

Modlitba po kázání: 
264, 1–2
Ohlášení: 
264, 3–8
Přímluvná modlitba: Milosrdný Bože, náš Otče, prosíme Tě nyní za všechny, kteří Tě neznají, kteří touží po dobrém, ale spoléhají na vlastní síly. Prosíme Tě, buď k nim shovívavý; neboť víme, jak nám samým je často třeba tvé shovívavosti a odpuštění. Prosíme za duchovní všeho křesťanstva, ať jsou tvými věrnými a statečnými svědky. Prosíme za učitelky nedělních škol, za všechny, kdo vyučují ve víře, ať jsou odrazem tvé vlídné otcovské tváře. Prosíme za misionáře a za všechny, kteří vyhlašují tvé milostivé pozvání k životu v Kristu ochraň je před nebezpečím, lidskou zlostí a před hanbou a ponížením. Prosíme za ty, kdo pilně překládají Písmo do nových jazyků, daruj jim důvtip a pronikavost. Prosíme za národy, které tě ještě neznají i za národy, které na tebe zapomněli a odpadly od tebe, i za náš národ. Prosíme, přijď k nim již brzy ve svém slovu. Přijď již brzy k nám ve slávě a ustav své blažené království bez konce. Maranatha, Pane přijď! Amen
Poslání: Galatským 6, 7–10
Požehnání: Žalm 29, 9–11 Požehnej vás
264, 9